Harry k horníkům a naše laškování s Moravankou

Při krátkém loučení na mě Harry vybafl: „A nezapomeň, v pětatřiceti?“ Jen my dva jsme věděli, o co jde, a byl pryč s několika dalšími směr Horní Suchá Důl Gottwald. Plno vojáků jim závidělo, neuměli si představit, jaká dřina se

skrývá za rubáním černého zlata. My opuštění jsme netušili, že budeme mít k uhlí brzy zrovna tak blízko jako náš kamarád Harry. Někteří nechápali budoucí Ostraváky, odejít teď, kdy jsme znali všechny finty, jak si zpříjemnit vojenský život, a kdy jako mazáci jsme už nemohli být šikanovaní služebně staršími pasáky ovcí a blbci všeho druhu. Měli jsme nad sebou už jen důstojníky, ti mají svou pracovní dobu a jsou rádi, když mohou odpoledne z toho blázince vypadnout.

Od chvíle, když jsme se s Mirkem Pickou vraceli z černé vycházky jen ve dvou, nastala změna. Čí nápad to byl už nevím. Zašel jsem pokaždé s Mirkem na jeho pokoj, sedl si na okraj postele a rozkázal mu, aby mi dal pořádnou facku. Mirek tak bez váhání učinil a já sletěl z postele. Po zvednutí se jsem zjistil, že na mém předchozím místě sedí on a nabízí mi pro změnu zase svou tvář. Já tedy byl na řadě a Mirek se skácel k zemi. Opakovali jsme to několikrát, probudilo to už spící kamarády, kteří nás nechápavě pozorovali v sedě ze svých postelí. Když se to opakovalo i v jiné dny, zvykli si na tento úkaz a dokonce z toho začali mít legraci. S Mirkem jsme to pokaždé ukončili bez jediného slova a já odcházel na svou četezetku ulehnout s červenou tváří.

Mirek se v Liďáku seznámil s dvojicí dívek, obě se do něho zabouchly až po uši, které schovávaly pod dlouhými tmavými vlasy. Ta, vypadající jako krásná Japonka, se s mámou přistěhovala do Znojma teprve před dvěma měsíci. Opustili Český Krumlov, aby následovaly otce rodiny, sloužícího jako podporučík u PS jednotky ve Znojmě.

Mirkovi vadilo, že jsem jeho dívence, pro kterou se rozhodl, říkal Japonka, prý je to Bohunka a žádná Japonka. Mám ale velké podezření, že kvůli jejímu vzhledu se rozhodl právě pro ni. Osmnáctiletá Japonka je příjemná a pokorná, jako kdyby z této země opravdu pocházela. Mirek měl od té doby dny, kdy prožíval černé vycházky s Bohunkou.

Po nějaké době jsme náš bývalý trojlístek doplnili řidičem vétřiesky, bažantem, vojínem Vítkem. Ten s vizáší Yves Montanda se k nám jaksi hodil nejen pro svůj vzhled, ale i pro svou družnou povahu.

Vypadli jsme s Jablíčka a loudali se pomalu z tankoparku do kasáren na druhém konci Znojma. Nechodili jsme přes město, nýbrž zadem okolo továrny na boty a pak za nádražím přes most nad kolejemi. Měli jsme výbornou náladu, popichovali se navzájem různými řečičkami, mysleli na to, co asi teď vyvádí Harry, největší RUKSAK v republice. Byl jediný, který tu zanechal nenahraditelné místo. Jako střelec tanku byl tedy nahraditelný, ale ne jako časovaná bomba pro humor. Oddechli si jen poručíci Hasák a Brož. Přestalo se ozývat: „Vojín Valda, ke mně! Nekecat! Držet klapačku! Držet krok!“ a podobné povely.

Nám naproti tomu průpovídky Harryho scházely víc než nedostatek jídla. Už jsme si ho jen představovali jako mouřenína.

Našemu novému mušketýrovi, který v jednom kuse odhaloval svůj perfektní bílý chrup, jsme začali na střídačku vyprávět, jak dosti natankovaného Harryho sbalila kdysi sličná Moravanka. Ta ho dotáhla do své komůrky, kde ho ještě trochu dotankovala. On splnil jednou svou povinnost a usnul blaženým tankistickým spánkem ve vlastních alkoholických výparech. Slečna odkvačila ráno do práce, zanechavši svůj noční úlovek svému osudu, když se jí nepovedlo ho ani třískáním pokliček o sebe probudit.

Po určité době ho ale probudilo slabé vrznutí dveří, zřejmě jen kvůli tomu, že ho začal tlačit močový měchýř. Opatrně odklopil svá oční víčka. Před ním stála jen v průsvitné podprsence a kalhotkách matka oné dívenky. Vojín se ještě v polospánku díval do smějícího se obličeje zralé ženy, která chtěla využít situaci a přijít si také na své. Bez varování se vrhla na ležícího střelce, který si ještě všiml, že narušitelka hranic má plný obličej nějakých strupů. Lekl se víc, než kdyby se na něho vrhla revanšistická jednotka v plné zbroji. Vymkl se jí a vyskočil z otevřeného okna v přízemí, kde byl donucen okamžitě vyprázdnit svůj močák na zeď domu. Nad sebou jen zaslechl: „Prase!“ a jeho khaki svršky mu přistály na hlavě. Nahého vojáka ale čekala ještě jedna překážka. Když se snažil prchnout do houštin opodál, aby svou nahotu přikryl, zakopl o natažený provaz, na jehož konci byla přivázaná překvapená koza. Nahý vojín se proti ní rozeběhl a nakopl chudinku bosou nohou tak, až zamečela. Nemělo ale být ještě všemu konec. Vojín uskočil za roh, aby našel další příležitost se předpisově obléknout, narazil však na postarší dámu, která leknutím upustila koš s odpadky a začala mečet hlasitěji než ta koza.

„Milostivá, promiňte, ale bylo mi hrozný horko...“ Z okna se ozval strupatý smích, pomsta se povedla. Harrymu se přece jen povedlo navléknout si mundůr a vklouznout do odporných vojenských půllitrů. Ještě že byla neděle a my chodili mezi civilní obyvatelstvo inkognito a ne na vycházkovou knížku. Stačilo se objevit před kasárenskými okny, aby kamarádi uvnitř věděli, že se dva musí vydat k zadní kasárenské zdi, aby kamarádovi v nesnázích pomohli se dostat přes zeď zpět do kasáren.

Vítek, náš nový do trojlístku, se nás zeptal, jestli je pravdou, že Harry dokázal vykouřit za hodinu třicet cigaret z cizího. „Hele, každej mu rád tu cigaretu dal, když věděl, že bude odměněn povídačkama k prasknutí. Všiml sis u něho té na pravém předloktí vytetované kytary s nápisem O solemio? Tak to si nechal udělat už ve čtrnácti..“

Ale dost vzpomínek na Harryho. Když jsme mezitím došli k baťovské továrně, rozrazila se její brána a ven se hrnuly ševci a ševčice, jimž končila směna. V převaze byly mladé štěbetající holčiny. Rozprchlo se to do všech možných stran. Na mostě před námi šla jedna dívenka z toho chumlu. Kabát malinko pod kolena. Její obličej nám zůstal zatím utajen. Seřídili jsme naše kroky podle ní a dali to vědět. „Levá dva, raz dva.“ Následovaly naše průpovídky vojáků hladových na sblížení se s civilním obyvatelstvem.

„Kluci, podívejte se na toto děvče má levou i pravou nohu na obrácené straně...“

„No neblbni, ale fakt, máš pravdu..., jak s tím vůbec dokáže chodit...?“

„Teď to vidím taky, já jsem nejdřív myslel, že si jen obráceně obula boty...“

„Vojíni, tankisti (chtěli jsme, aby si uvědomila, že je za ní elita vojska), důležitý přece je, že dokáže na těch chůdách docela obstojně chodit...“ Bylo vidět, že to s dívkou před námi řádně škube, přesto se ale neobracela a pokračovala svým nasazeným tempem.

„To je pravda, já sice mám nohy na patřičném místě, ale pocchodovat v pozoru se jim nechce...“

„Hele, možná kdybys té dívce pučil svoje půllitry, mohla krásně zamaskovat, že má nohy obráceně...“

„Slečno, to se nebojíte, že s těma chůdama můžete přepadnout tady přes to zábradlí a spadnout do projíždějícího nákladního vagónu na uhlí..., vždyť byste byla celá černá...“

„To víš, slečna ti tak akorát odpoví, podle mě je i hluchoněmá...“ se slečnou to škubalo ještě víc, ale neotočila se. Možná je to nějaká šereda, která vychutnává toho, že s ní někdo takhle laškuje. Ví, že kdyby se otočila, tak se za vojáčkama jen zapráší. Ona neví, že voják, i nabromovaný, dokáže stisknout zuby a provést cokoliv, co ho na chvíli vytrhne z vojenské samoty a stereotypu.

„Hele, já sem čet, že hluchoněmý slečny sou nejlepší manželky, neslyší, když se jim nadává, a samy nadávat taky nemohou, i kdyby se jim chtělo sebevic.“

„Já si dokonce myslím, že slečna má obličej dozadu směrem k nám a přikrytej vlasama tak šikovně, že sme to nepoznali...“

„Ty myslíš, že má vpředu temeno hlavy...?“

„Možná jí někdo zakroutil krkem a zapomněl jí ho vrátit na původní místo...“ Slečna se drží, ale i na její chůzi je zřetelně vidět, že se určitě kouše do rtů. Most je dlouhý, už jsme ale n jeho konci.

„Kluci, to je pitomý, že nás neslyší, ale aspoň neslyšela, že jsme jí chtěli šlohnout chůdy...“ Teď se to před námi zastavilo a začalo se to pomalu otáčet k nám. Šest očních panenek se rozšířilo, když nám ten moravský ksichtík hodil svůj úsměv. První se vzpamatoval Yves Montand. „A taky máte, slečno, na patě velikánskou díru,“ řekl ustaraným hlasem. „Měla byste něco proti tomu, kdyby vás jeden z nás doprovodil domů, kdyby vás chtěl někdo cestou okrást nebo jinak ublížit?“

„Pánové,“ ozval se Mirek, „bavte se tady, já to mydlím za maminkou.“ Samozřejmě má v hlavě svou Japonku.

Na hezké Moravance je vidět, že proti návrhu Vítka nic nenamítá. Chtěl jsem proto také přiložit poleno do ohně a zeptal se: „A taky byste neměla nic proti tomu, kdybychom si my dva hodili korunou, kdo vás doprovodí?“ Pobaveně přikývla hlavou na souhlas a já dodal: „My tu korunu ale nemáme“ a zklamaně jsem při tom pokrčil rameny. V její ruce se zablýskla mince, chopil se jí Vítek a vybrali jsme si každý stranu. Začal si s mincí před vyhozením do vzduchu hrát, aby hru trochu napnul. Já jsem uvažoval o tom, co udělám, když to padne na mě, což je stejně nepravděpodobné, na hry nemám štěstí. Ale co když přece jen? Co si s tou holkou počnu, nejsem na to připraven, teď tak najednou a bez přípravy, to by mohlo skončit fiaskem. No, jednou tady s tím začít přece musím, když už jsem musel se sportem přestat kvůli nakřápnutým kolenům. Nějak jsem dostal strach a doufal, že mince určí Vítka. Je to ještě bažant, ale ať si kluk užije.

Koruna určila mě, podíval jsem se na Moravanku, jestli na ní poznám zklamání anebo radost. Stejně jsem nic nepoznal. Yves Montand se s námi rozloučil a svítil si na cestu těmi svými bílými zoubky.

Moravanka mi nastavila rámě se slovy: „Tak jdeme, máme to daleko...“

Pokračování možná jindy