Harry jako horník a poté jako popel v urně

První 1960 a druhé 2024. Na Ostravsku je všechno jinak. Už první den vlekli Harryho jeho noví spolupracovníci do výtahu. Když tu klec před sebou viděl, zašprajcoval se jako vůl před porážkou. Po rozjetí klece začal lamentovat,

že má strach ze tmy.

„Udělejte tady vokna, nebo vomdlím,“ prosil. Když dorazili bezpečně dolů k cíli, byl tak šťastný, že tu první šichtu rubal jako šílený a pak šest neděl marodil. Poslední den neschopnosti využil k návštěvě ředitele podniku. Oznámil mu, že už dolů fárat nemůže, celý se v té kleci třese strachy, jestli by ho soudruh ředitel nemohl zaměstnat na povrchu, třeba v kantýně.

„Nepřipadá v úvahu, byl jste přece voják, člověče!“ Zlatá Kraví hora a muničák, pomyslel bývalý tankista. Po té první zkušenosti si síly rozložil a podle vlastní domněnky musel stejně v rubání porazit šestinásobného hrdinu práce Jaroslava Misku, úderníka vyznamenaného Řádem práce, který je považován za druhého nejlepšího stachanovce hned za ruským bohatýrem v této branži na Doněcku.

Harry předvídal, že později, po kariéře rubače, určitě Jaroslava Misku udělají ředitelem a že pak půjde z nynějších 80 kilogramů na 130 a může se pak, tak akorát, stát přeborníkem v rubání alkoholu. To by si to s ním Harry mohl ale už v pohodě rozdat a sesadit ho z trůnu. Ta doba byla ale daleko.

Na hlavu je denní norma 130 kubíků, Harry šetřil své tělo na příjemnější záležitosti a udělal 20 kubíčků. Vymlouval se, že mu neustále zhasíná karbidka a zapalování lampy, že ho zdržuje od překonávání nejlepšího rubače Misky. Ostravští chachaři se tomu smáli půl šichty, takže i oni byli tento den od rekordů daleko a nesplnili normu.

Druhý den chytla Harrymu nohavice a chachaři měli co hasit. Harry z nich byl nejvíc zaprášený a umoněný, ale ruce měl ještě stále bez mozolů. Bezúspěšně se snažil přemluvit své spolubaňaře, jestli by mu denně každý nenapsal 10 procent ze svého, že jim za to bude celou šichtu zpívat sprosté písně a bavit je hubou i jinými věcmi. Řekli mu, že není ani trochu ganc hlupy synek.

„Do pěruna cholera, tady se musí fachčit,“ slyšel ustavičně. Zjistil, že Ostraváci mají ve větě dost německých výrazů, každý z nich že by si s onou Vídeňačkou rozuměl líp než on sám, zavzpomínal.

Že mu zhasíná lampa, dali Harrymu přilbu s karbidkou, nasadil si ji obráceně, takže stejně nic neviděl a nadále nemohl trhat rekordy. Nejlepšími kamarády se mu staly důlní myši a nejhorší pro něj byl smrad, který vznikal při velkostranění rubačů ve štole.

Po krátkém čase odešel na vlastní žádost. Ředitel mu na rozloučenou položil otázku, jestli ví, jaký je rozdíl mezi jím a dřevem, sám rychle napojil odpověď: „Dřevo aspoň pracuje!“

Harry nastoupil na Moravě v Bedihošti. Okopával brambory a vypracoval se až na hlídače hus a natěrače vesnických dívek. Po příchodu do JZD požádal okamžitě o zálohu 200 korun, které hned uložil v tamější hospopdě. Pak se zamiloval do děvčete, vážilo 135 kilo, jmenuje se Alenka Zahradníková a bydlí v zahradní ulici. Líbila se mu shoda jména s názvem ulice.

„Má dívka Alena má tu výhodu,“ říkával zasvěceně, „že nepotřebuju žádný polštář ani přikrývku, jednou už jsem se mohl udusit, když jsem usnul pod jejím ňadrem, ještě že z něho nevytékalo mlíko... to by byl pivaře konec...“

V této obci je také kulturní dům, pořádající taneční zábavy. Harry navázal kontakt s kapelou a zpíval tam španělsky a anglicky, aniž tyto řeči ovládal. Text měl proto napsaný na papírku. Později tvrdil, že jeho vystoupení byla tak horlivá, že zjistil po skončení se zpěvem, že je v sále sám. To měl z toho, že při procítěném zpěvu zavíral oči.

Druhý den se z nástěnky dozvěděl, že prý je lump a ožralka a že blbne hlavy nejen holkám, ale i stařenkám. Donutilo ho to tiše opustit Bedihošť u Prostějova.

Své dívce neudal pravé jméno – to znal jen předseda -, pro ni a ostatní byl Čambalini, jeden z nejlepších kytaristů Španělska, který v jejich JZD je jen na exkurzi. Zem se po něm slehla.

Kráčel k západní hranici opět bez haléře a hladový. Měl štěstí, že jeho směrem jel traktor, 10 kilometrů ho svezl. Poté opět kilometry ukrajoval chůzí, překážkou mu jsou hospody a kuchařky v nich. Živí se výpomocnými pracemi – štípat dříví, podojit a přidržet kozy a podobně.

Po čtrnáctidenní chůzi došel před Soběslav a vysílením tam usnul pod dubem. Zdálo se mu, že je to dub, pod kterým usul i Žižka. Harry byl po požití dvou kil hrášku a šesti piv. Myslel, že mu hrozí exploze břicha.

U Chotěboři se při konání potřeby zvedl tak silný vítr, že zakryl i to, co souviselo se zradou na českém národě.

Harry Ruksak se dále propracovával na západ a jednoho dne došel i do Sokolova na vrátnici ČSAD, nechal si mě vrátným vyvolat. Tak jsme zase byli jako trojlístek kompletní. Sehnal jsem mu tam zaměstnání jako závozník. ČSAD omožnilo později svým závozníkům udělat si v podniku řidičský průkaz na nákladní auta a Harry začal po okrese rozvážet mléko i jiné. Pro začátek bydlel se mnou u nás doma. Často jsme chodili za třetím z trojlístku Mirkem Pickou a společně jsme navštěvovali hostinec Střelák.

xx

Harry, ty můj nejlepší kamaráde, a najednou jsi v urně

Narazili jsme na sebe na vojně 1958. Tam jsme ještě s Mirkem Pickou utvořili nerozlučný trojlístek. Když jsi po mnoha letech jako už emigrant, který zůstal u své maminky, která jako sudetská Němka uprchla z Teplic s polovinou svých dětí do Německa a ty s druhou polovinou svých sourozenců jste zůstali u svého českého táty, přijeli se ženou Evou na naši chalupu mezi Domažlicemi a Plzní, poznala moje rodina, proč tě považuji za svého nejlepšího kamaráda.

V tamější vesnické hospůdce jsme všichni zasedli a ty jsi v jednom kuse přiváděl celou hospodu k hlasitému smíchu svými špruchy. Smíchy se nám mnohým draly do očí slzy. Uměl jsi k smíchu přivést jak malé dítě, tak člověka před jeho úmrtím. Uměl jsi si dělat legraci sám ze sebe a nikdy jsi nikoho neurazil.

Naše velké přátelství trojlístku z vojny pokračovalo i v civilu. V Německu jsi po čase zůstal u maminky. Začal ses tam živit jako řidič, což bez znalosti německého jazyka bylo možné. Poznal jsi tam svou budoucí ženu Evu, emigrantku pocházející z Litoměřic. Narodila se vám dcera Helena a po ní syn Roman.

Dostal jsem možnost vás tam navštívit se svou dcerou Ivou v době, kdy zemřel Elvis a komunisté ještě vládli v Československu. I já později před nimi prchl a emigroval, za dva roky poté se to povedlo i mým dcerám Ivě a Petře, když dostaly možnost mě navštívit.

Po skončení vlády komunistů jsem se po rozvodu s českou ženou, oženil s jinou českou dámou Bohdanou. Koupili jsme onu chalupu, kam jste, Harry, se ženou často jezdili a také Mirek Picka, aby náš trojlístek mohl pokračovat ve svých rejích. Byla to hodně veselá setkání hlavně díky tobě. Celá naše hodně rozvětvená rodina tě milovala, byl jsi jeden z nás. Dokázal jsi naše vesnické sousedy přivádět do varu svými průpovídkami. Na té chalupě se oslavovalo kdeco. Hráli jsme tam fotbal i pingpong a i při nich jsi nás dokázal přivádět k smíchu.

Po 28 letech jsme chalupu prodali, zestárli jsme, už jsme nestačili na její údržbu. Také ti kolem nás zestárli a už jsme často na chalupě byli s Bohdankou sami. To nastali chvíle, kdy my dva jsme si skoro denně telefonovali. Několikrát jsme za vámi do skoro 300 kilometrů vzdálené Karlsruhe zajeli. S telefonováním jsme pokračovali. Stáří se na nás začalo podepisovat, hlavně na tobě, který oproti mě kouřil, miloval alkohol a tučná jídla. Oproti mně jsi se také málo pohyboval. Nastala doba, kdy jsi dokázal chodit jen při držení se onoho invalidního vozíku. Měl jsi problém jezdit autem. U tvé ženy se začal usazovat ALZHEIMER.

V Sokolově nám z trojlístku zemřel Mirek Picka, jel jsem se s ním rozloučit společně s jeho rodinou. Předtím mu zemřela jeho žena Bohunka.

Pak u tebe objevili nádor na tlustém střevě i rakovinu žaludku a jater. Dostal jsi vývody a do telefonu mi řekl, že nejraději by ses už nechtěl probudit. Střídavě jsi byl v nemocnici a doma. Na nemocniční telefon jsem se ti po čase nemohl dovolat, svůj starý mobil jsi neuměl obsluhovat, jen přijímat hovory a volat. Když jsem volal na vaši pevnou linku a brala to tvá žena, mluvila už z cesty a nedokázala mi o tobě nic říct. Jednou se mi povedlo, že jsi mobil vzal, mluvil jsi těžce, špatně jsem ti rozuměl. Škoda, že jste neměli doma internet a chytré mobily a tím mohly být naše kontakty bližší.

Pak nám jednou zvonila doma pevná linka, neozval se ale hlas tvůj ani hlas tvé ženy, ale hlas vašeho syna Romana: „Horste, táta teď zemřel,“ vytryskly mi do očí slzy, i když jsem doufal, že je to zase jen jeden z tvých šprýmů. Bylo 28. 09. 2024. Až prý 30. 10. 24 máš pohřeb. Pojedeme se s tebou rozloučit ve velkém množství.

V den tvého pohřbu jsem poprvé viděl tvou dceru Helenu a syna Romana v oné kapličce na hřbitově. Mámu Evu pro její nemoc nechali raději doma. Pak tě v urně nesli k hrobu rodičů tvé ženy. Tam tě v urně nacpali do vyhrabané díry. Dostali jsme možnost na tvou urnu v zemi hodit lopatkou hlínu.

Když jsem se objímal s vašimi dětmi, měl jsem prvně v životě přiškrcený hlas a skoro nedokázal mluvit. Je mi hodně smutno, a to bude trvat také hodně dlouho, možná také věčně. Škoda, že se do uren nedá aspoň telefonovat, bylo by to o něco méně smutné...

Mirek Picka se ženou Bohunkou

Trojlístek v SEMOŠICKÉ hospodě

Harry se snaží rozumět svému starému mobilu za asistence Jakuba

Harry a moje sestra Hilda

Harry zkoumá hladinu rychnovského rybníčku po usazení se u nás doma v mém pokoji

Trojlísstek opět pohromadě po vojně

Trojlístek na chalupě delší dobu po vojně

Harry s dcerou Mirka a Bohunky u nich na zahradě. Janička se nebála strejdy Harryho ani jeho sekery

Harry a Mirek v tepluškách jako tankisté

Kdysi na chalupě

Harry nás v rozestavěné garáži na chalupě baví zpěvem

Harry labužník

Na chalupě. Vlevo Pepík Havel ze Sokolova, který byl také jako my na vojně ve Znojmě. Byl to ten, který se často pral mimo kasárna při odchodu z kasáren na černo.

Naše první setkání po Harryho emigraci v Karlsruhe. Já se tenkrát ještě s dcerou Ivou vrátil zpět, bylo to v době kdy zemřel Elvis.