Elitní jídelna a pračka velitele roty

Na rozcvičku bylo nařízeno chodit i v zimní čas do půl těla a v khaki trenýrkách. Já byl ve svém živlu, dělal jsem shyby a kotrmelce v tom nejvyšším sněhu, natíral si jím prsa, ramena, nohy i obličej. Mí kamarádi do jednoho,

zmizeli v naší tankistické jídelně, sloužící ještě za Rakouska-Uherska jako konírna pro jezdecký prapor. Konírna předělaná na jídelnu se nalézala hned vedle parádeplacu. To proto, že neměla ostatním sloužícím přijít na oči naše protekčně vydatnější strava. Jen jsme často přemýšleli o tom, co asi dostávají ti ostatní, když už naše jídla byla plavajzem pro prasečáka vojína Zrníčka.

K jídlu jsme se často jako bažanti ani nedostali. Po naplnění ešusu bylo nutno zalézt mezi úzké lavice a stoly. Ti poslední si většinou jen sedli a už službu konající mazák řval: „Konec oběda, odchod z jídelny!“ To se dělo i u snídaně a večeře. Do této jídelny se trefně hodil vojenský hlod: „Kdo zaváhá, nežere!“

Nějaký koumák přišel na to, že se tato jídelna dá využít i během rozcvičky za chladných dnů. Celá rota se dokázala nacpat do té jedné místnosti, jen já, jako jediný blb, cvičil sám venku. Ti uvnitř toho využili ve svůj prospěch – mám dát znamení, kdyby šel deveťák na kontrolu. Sám jsem nevěřil tomu, co jsem zahlédl po mém zaklepání na okno. Než službu konající důstojník vešel do jídelny po desetimetrové chodbě ke skrýši, zela tato prázdnotou, až na nikotin. Celá rota stačila během toho krátkého okamžiku vyskočit z jediného okna a, k překvapení důstojníka, vzorně cvičit venku před oknem. Důstojník jen zakroutil nechápavě hlavou, podrbal se pod brigadýrkou na hlavě a mizel na jiná stanoviště.

Pračka velitele roty Hurvínka

Na rotě ráno, po rozchodu na určená místa, ke mně přistupuje velitel roty s přezdívkou Hurvínek. Dlouho z něho nic nelezlo, jen se nerozhodně díval mimo mě a hledal slova na všech dlaždicích kolem nás. Pak začal svým třaslavým hlasem šeptat nejistě: „Nešel byste se podívat se mnou k nám domů na pračku? Manželka tvrdí, že s ní není něco v pořádku, já tomu nerozumím...“

„Nedělejte si z toho nic, soudruhu kapitáne, já pračkám taky nerozumím, vždyť víte, že jsem blbej...“

„Ale no, vy jste aspoň řemeslník,“ jeho prosebný hlas ale vyhrál. A i kdyby ne, považoval jsem jeho prosbu za rozkaz.

„Soudruhu kapitáne, zkusíme, co se dá dělat!“ a vyrazili jsme, bok po boku, vojín a kapitán, svižným krokem k jeho bydlišti. Ještě mi tvrdil, že ta pračka je zlobivá už delší dobu. Teď si prý ale manželka dupla, takže jí musí ukázat svou snahu. Jeho Hurvínkovský krok mi vůbec nevyhovoval, ale snažil jsem se s ním soustředěně držet ten jeho dřevěný krok. Musel na nás být kouzelný pohled.

Po odemknutí dveří se na mého velitele vrhlo pět dětí předškolního věku. Nekřičely na něj, soudruhu kapitáne, nýbrž tatí! Byl jimi okamžitě obležen jako onehdy Stalingrad Němci. Ani se je nepokoušel setřást, nesl je s sebou poslepu – brigadýrku mu totiž narazily na obličej – do centra bytovky. Pochopil jsem pojednou, proč ten člověk je pořád tak zaražený a vystrašený. Potvrdil mi to další děj událostí.

Odněkud z úkrytu na nás vyskočila žena, oblečená jako čarodějnice v Mrazíkovi. Přivítala svého kapitána hašteřivými slovy: „Co tady hledáš, v tuto dobu?“ Pak vrhla ten samý pohled na mě, jen jsem omluvně pokrčil rameny a pozdravil: „Dobrý den, milostrivá paní...“ Ta milostivá ji zřejmě odzbrojila a nechala nás na pokoji. My dva jsme se ve sklepě začali věnovat pračce. Při jejím omaku rukama a olověným pravým okem jsem usoudil, že bude mého věku, a tudíž bychom si mohli spolu rozumět. Litoval jsem nejen svého velite, nýbrž i jeho pračku.

Hurvínek přece jen musel zavolat své strašidlo, nemohl mi totiž dát ani nejmenší informace o tom, co vlastně pračka dělá nebo nedělá.

„Teče z ní spodem voda!“ zaštěkla bytost z Mrazíku a odletěla kamsi. Ještě že jen tak, pomyslel jsem. Se spáleným motorem bychom byli v konci. Svému veliteli oznamuji, že zjistím rozměr simeringu a po koupi ho vyměním. Prý tak mám učinit, podal mi nějaké bankovky, abych mohl, v obchodě vedle, požadovaný díl koupit. Nemám prý spěchat, až to udělám, mám přijít za ním do tankoparku, on že tam nemůže být tak dlouho nepřítomný.

Simering – prý náhodou – mají, řekl líbezně a s pochopením prodavač, když jsem mu prozradil, pro koho to je.

Ještě že mi Hurvínek před odchodem strčil k pračce basu s nářadím. Po skončení opravy volám paní Hurvínkovou, jestli by pračku nešla vyzkoušet. K mému překvapení přinesla s sebou talíř plný koláčů a já s rozpaky doufal, že ta potvora pračka mě nezklame a nepočůrá paničce nohy. S plnou pusou dobrot jsem si oddechl, když se žádná voda na podlaze neobjevila.

Hurvínková mi poté už v kuchyni přistrčila hrnek naplněný kávou. Už byla převlečená do nepohádkového úboru. Už z ní nešel strach, jen jsem pochyboval, že po mém odchodu si tohle nechá na sobě. Určitě si pro svého Hurvajze zase vyparádí po staru. Asi to dělá proto, aby kapitána přešla chuť vyrábět další děti. Ty jsem slyšel hlomozit z dálky. Možná je zavřela. Možná zavírá i mého velitele roty, jen co se objeví z kasáren...