Dva lvi v kleci, dvě lehčí ženštiny a jejich Benjamín (R 153)

Iva, Jakub, Benjamín, Boanka (30. O7) a já (26. 07.). Ještě že jsme my s Bohdankou patnáct let od sebe. Já, už lev vyhasínající, ona stále ještě lev v ráži. Být společně v jedné kleci by jinak nemuselo dělat dobrotu.

Sourozenci kamarádi Iva a Jakubhah

 Jelikož jsem touto její fází prošel, vidím ji v mých mladších letech a chápu její rvavost a povahové rysy, které se ve mně pomalu mění na pohodlnost a lenivost. Zřejmě se do mě snaží vplížit nenápadně rysy dědkovské. Ale okolní svět ve mně stále ještě vidí mladistvý elán a pohyblivost. V případě že na mě někdo vybafne, že vypadám na třicet v padesáti, mám pohotovou odpověď:

„Kdybys viděl, jak to vypadá u mě uvnitř, tuhle blbost bys nikdy nevyslovil.“

Ale teď jsou na prvním místě dětí Iva II. a Jakub I.

Už tu bylo psáno o Jakubovi, jak se mu zamlouvá ve třídě, kde se učí děti z ciziny němčinu formou obrázků jako v mateřské školce, které většinou neznají pořádně řeč žádnou. Kuba mlel češtinou řádně, ale tady mu teď k jeho vzteku nikdo nerozuměl. Ani učitelka, která takových Kubů měla ve třídě patnáct. A každý z nich mluvil jinou řečí. Děti si tedy nerozuměly ani mezi sebou. Jakub z toho začínal mít legraci. Doma jsem oznámil, že bych chtěl, aby se v tomto prostoru mluvilo česky. Tak nevyjdou z cviku. Pokud se ale týká školních záležitostí, mohou se vyřizovat němčinou. Poznal jsem mnoho československých emigrantských rodin, jejichž děti jen česky rozuměly, ale mluvit ne anebo nechtěly, aby se jim nikdo nemohl smát, pokud by něco v češtině vyslovily špatně. Já Němec jsem z toho byl smutný, i když mi to mohlo být BUŘT.

Z jazykových důvodů jsme často jezdili do Československa. Po zrušení Hondy, jsem sehnal nouzově stařičkou Simcu, Ivka jí láskyplně říkala Cimka. Spali jsme u mojí maminky, dokud byla na živu. Děti se těšily, že s ní mohly spát v manželských postelích. Ty se proměňovaly v bojiště, na skopičiny s dětmi byla máma machr. Peřiny a polštáře měnily neustále pozici. Barák stojí na konci ulice a veselé vyřvávání nikoho nerušilo a nebyli voláni hasiči. Tento domek byl zvyklý na jiný brajgl, když tu musel strpět pět živelných dětí. Máma se s Ivkou a Kubou vlastně vrátila do let, kdy její vlastní děti byly v jejich věku.

Jakub se této veselé dámě zase jako vždy odvděčil zaléváním všeho možného na zahradě. Dělal to tak důkladně, že kytky řvaly o pomoc.

V Norimberku taková legrace už byla jen za zavřenými dveřmi. Děti uctivě zdravily babičky kolem devadesáti na chodbách a ve výtahu. Ty se jim odměňovaly různými pamlsky a učily je nová německá slovíčka. V našem dvanáctiposchoďovém věžáku nebylo znát nic z toho, co se o starších německých občanech tvrdí, že jsou KINDERFEINDLICH.

Bohdanka jako dobrá kuchařka, se starala o to, aby se nám žaludky nemohly scvrkávat. Vařilo se tady o 106 jako v závodní kuchyni. Naše kuchařka byla zvyklá jako provozní v sokolovském HORŇÁKU, organizovat jídlo pro delegace v počtu stovek. Ani účastníkům POLITICKÉ PÍSNĚ nesmělo kručet v žaludku. Pak aby si Boanka neporadila s takovou malou tlupou bezpartajníků.

Kuba v začátcích při hrách před věžákem s jinými dětmi, často vztekle rozhazoval rukama, když v němčině nenalezl patřičnou nadávku.

Ivka se naučila do dvou týdnů rozeznat a pojmenovat všechny značky aut i co se týká modelů. Během rozhovoru při procházkách a čemkoliv, stačila hlásit identitu kolem míhajících se vozidel. Plný rok si ale ještě obouvala jako naschvál obráceně boty. Že se tu mluví jinak než doma, si možná také neuvědomovala. Sokolov a Norimberk byla pro ni jedna a ta samá díra. Tady mají jen větší výběr dobrých italských zmrzlin. České R ještě neovládala bravurně. Na pohřbu mé maminky pokládala otázky ohledně jejího skonu ještě bez tohoto důležitého písmena.

Jednoho dne se opět v našem věžáku vyměnili nájemníci. Stávalo se to velice často, když někdo z těch skoro stoletých šel do kvartýru, který pronajímá Pán Bůh. Ti mladší se stěhovali blíže k zaměstnání, pokud nějaké našli mimo Norimberk.

Tihle noví, dvě špatně udržované mladé ženy, se nechávaly udržovat ve dne v noci od amerických vojáků černé pleti. Těmi uniformovanými byl neustále obsazen jediný výtah. Při jeho častých poruchách se tento výpadek poznal podle dusotu vojenských bot směřujícím do devátého anebo od devátého poschodí.

Ty dvě ženy také vlastnily syna. Do dneška nevím, která z nich ho porodila. Byl o dva roky starší než naše Ivka I. Kluk jako cumel, což se muselo pod špínou a ušmudlaností ale dlouho hledat. Jeho hezký vzhled tedy byl důkladně maskován. S jeho bystrostí a oraženým chováním, se lidé ve věžáku setkávali po celý den až pozdě do noci, kdy maminky se nechávaly opečovávat nejvíce.

Benjamín byl doma nežádaný a z těch černých strýců by mohl vyšinout jeho charakter. Neustále pobýval u kiosku, kde i těm z našeho baráku ke stovce tykal a bez prosení od nich žádal marku nebo dvě. Vlastně jim říkal, že ty peníze potřebuje jen půjčit. Ani bych se nedivil, kdyby peníze měly sloužit k zakoupení prezervativů pro maminky. Žil na ulici a na ulici se také stravoval vlastním přičiněním.

Benjamín se záhy stal nejlepším kamarádem Ivky. Byl pro ni vhodný hlavně z toho důvodu, že mu nevadila malá znalost němčiny naší slečny. Ona na něj česky on na ni německy a dobře jim to fungovalo. Říkala mu Benanýn a ještě stále zdravila kolemjdoucí PIŠKOT místo GRÜSSGOTT.

I když to bylo dětem do patnácti let zakázané, Benjamín si jezdil sám výtahem domů a také vyzvedávat Ivu. Dospělé, kteří měli připomínku při vstupu k nim do výtahu, dokázal Benjamín slovně usadit. Ti dva se nikdy nenudili, měli neustále co řešit. Velice záhy od kamaráda pochytila důležité základy němčiny. Přesvědčil jsem se na vlastní uši. Vracel jsem se z práce, před věžákem plno dětí. Jako vždy se jejich řev nesl snad až do Československa. Stranou těch starších stála Ivka. Napucovaná, s novou pestrou bundou, na kterou vyčítavě ukázala svým prstíkem Benjamínovi: „Benanýn, du mir machen FLEK!“ Benjamín měl totiž ruce špinavější než ostravský horník při vyfárání z hlubin.

Koupili jsme Ivce kolečko s nápisem Barbie. Na lesní cestě jsem ji učil jezdit s opěrnými kolečky. Když jí to šlo, ona kolečka jsem odmontoval. Bohdanka svou dceru odstrčila směrem, kde já byl připraven ji chytit. Několikrát to vyšlo bez pádu. Když ale přece jen spadla, plakala a nahlas křičela, abych kolečka zase namontoval. Vymluvil jsem se, že se mi v trávě ztratily šrouby. Dlouho trávu pročesávala, dlouho jsem ji přemlouval k dalším jízdním pokusům. Povedlo se, a tak se nakonec radovala z toho, jak se naučila sama jezdit. Bravurně začala také jezdit před věžákem.

 Benjamín si její kolo půjčil. K našemu překvapení mu to šlo. Nespadl. Jen narazil do jednoho dědečka a poté do zdi. Ivce se nelíbilo, že jí takhle zachází s jejím barbínkovým kolem. Už mu ho nikdy nepůjčila.

„Benanýn, du mir machen meine Barbie kaput!“ Ale jejich kamarádství tím neskončilo.