Důkaz, že i Němec má české buňky (R 56)

Záhada, je to vůbec Němec, takový ŠOUMEN? I když na pomoc velmi často volá VŠEMOHOUCÍHO. Myslí tím Boha anebo si z toho dělá ZADEK?

V práci (BOSCH DIENST) v Norimberku, máme takového Poláka, dělá tu už několik let. Ve svém oboru zřejmě machr, ale jako člověk se mi NĚJAK nezdá. I Němci si k němu chodí někdy pro radu. Je o malinko starší než já – to mě vždycky dokáže nemalinko potěšit – a těch starších je čím dál méně. Seřizuje už repasovaná vstřikovací čerpadla v hlučném odděleném prostoru s dalšími třemi Němci. Na uších protihlučné klapky. Zřejmě je tak hbitý a seřídí více čerpadel jak ti Němci, protože je každou chvíli za mými zády. Vypadá to, že hledá mouchy na mé práci, i když mu do toho nic není. Také na demontáž – rozebírání – čerpadel je zapotřebí mnoho přípravků. Jeden musí mít fantazii, aby našel vždy ten patřičný. Spolupracovníci na nového kolegu nemívají čas, a většinou ani chuť, mu poradit.

Zatím jsem zticha, i když mám velké choutky, Poláka za mnou, poslat ryzí češtinou do PRDELE. Šokovat ho tím, protože za mou německou jmenovkou a německým dialektem, nikdy Čecha (ani Slováka) nikdo neočekával. Jsem nemožný, už se zase považuji za Čecha. Češi, nezlobte se, oplatím vám to později. Své tajemství jsem hodlal prozradit někdy později, zatím ho zná jen hlavní BOS – milovník aut veteránů-, který mě přijímal.

Udržel jsem nervy na uzdě, Polákovi jednu nevrazil. Dokonce jsme se, myslím, malinko spřátelili. Dopomohly mi k tomu možná mé hbité a zručné ručičky, které to odkoukaly od těch českých ještě DOMA. Ten slídil dokonce mou čistou práci začal chválit hlavnímu mistrovi. Chtěl se zkrátka jen přesvědčit, co ve mně je, když jsem neustále použit na akce mimo objekt a tam kde zrovna hoří.

Že je všude nový zaměstnanec pozorován těmi déle zaměstnanými, je normální a děje se pořád. Musí se to přečkat a nechybovat. Hlavní mistr už se mě několikrát snažil dostat do svých spárů a nasadit na speciální práci. Prý ve mně tuší zručného řemeslníka, a to ještě neměl hlášky od toho POLÁKA. Ale mé odchody na jiné úkoly po celém Norimbersku, mu hatily jeho plány a úmysly se mnou.

Ten, asi POŠEDESÁTNÍK, už mě od začátku a denně zase nanovo, přiváděl v úžas. Zřejmě už přesluhoval a nemohou najít náhradu. Má ve svém věku šmrnc třicetiletého a NUMERO (od něm. sl. NUMMER, rovná se číslo) k tomu. On je opravdové ČÍSLO. DOMA by o něm dokonce tvrdili, že je to ČLEN. Ještě jsem takového Němce – zatím – nepotkal. Stejně mám pochybnosti o jeho německé národnosti, i když čisté germánské jméno nosí, přestože mi vzhledově ladí do italštiny. To už jsem se ale mohl osobně přesvědčit, že tomu tak není, když mě hodlal používat na tlumočení do němčiny u našeho italského školáka Paola, školícího se tu na ta čerpadla pro svou italskou autodílnu.

Takže Němec to – asi – bude, ten náš Majstr! Odborník teoretik i praktik, ale pozor, také ŠOUMEN! Při jeho telefonátech se zákazníky, se baví celá dílna, protože mluví velice nahlas, aby ani nám nic neuniklo. Ten člověk byl stvořen pro prkna znamenající svět a z nepochopitelných důvodů běhá po této dílně BOŠÁCKÉ, kde baví pouze hrstku řemeslníků a velký počet zákazníků. Je se svým údělem ale očividně spokojen. Při jeho odborných radách zákazníkům přes drát, si umím živě představit výraz tváře toho tazatele na druhé straně.

„Cože, tohle vám to opravdu dělá? Všemohoucí, to je tedy zázrak (Výraz VŠEMOHOUCÍ, je jeho velice oblíbeným. Zvedá při tom ruce i zrak k nebi)!“ Poté je hned slyšet jeho: „Hm, hm, hm,“ jeho hm je vysloveno ve vysoké tónině, která se sveze okamžitě do tónů velice hlubokých. Což je desetkrát trefnější, než kdyby se divil slovem: ŽASNU!

„A už jste se díval, jestli vůbec máte něco v nádrži? Moment, ale proboha ne, se zápalkou!“ Po chvilce ticha, kdy zřejmě hovoří drát na druhém konci a my to neslyšíme, přebírá slovo opět VŠEMOHOUCÍ ŠOUMEN: „Zapalovač, že byste měl při ruce? Ne, proboha všemohoucího, ne! Jen to ne! To by byl konec našeho rozhovoru a všech našich nadějí...hm...hm...ano...jistě...že by? Ne, to v žádném případě!“

Poté začne vysvětlovat zákazníkovi přes telefon odborně laickým způsobem, do nekonečna jako malému dítěti, vše tak dlouho a trpělivě, že to určitě ten na druhé straně stejně nepochopí. Rozhovory většinou ukončuje slovy: „Kdykoliv přijeďte, nechte se přitáhnout, přitlačit anebo pro vás pošlu naši odtahovku. Jsem tady pro vás, kdykoliv k vašim rukám.“

Během telefonátů se u jeho stolu v dílně většinou nahromadí několik jeho pracovníků, potřebují radu. Také ve shluku stojí několik učedníků, ti nechtějí jen radu, ale i vědět, kde se co najde, kde co leží, anebo si přišli postěžovat, že ono nebo tam to, nejde jak má jít. Mezi těmito dílenskými stojí většinou plno zákazníků, s pracovními listy v rukou a dotazy v ústech. Mistr pokládá sluchátko, otáčí se, a překvapeně při spatření toho davu, vyjede na čekajíci: „Všemohoucí, vás tady ale je… to jdete opravdu všichni za mnou?“ Jeho nanovo VŠEMOHOUCÍ slovo, je v tu chvíli až mystické.

V rychlosti, až bleskově, dává instrukce svým pracovníkům. Učedníkům poradí fintu, která se musí použít, aby určitý pracovní úkon byl proveditelný a zdařil se. Jednomu učedníkovi ještě dodává: „Mladý muži, přemýšlet také trochu vlastní hlavou, jinak bych sem místo tebe mohl vzít svou devadesátiletou babičku a byl bych na tom stejně, jako teď s tebou, a ještě bych si ušetřil nervy, že mi doma něco neprovede. Tady bych ji měl aspoň na očích. Zrovna jako ty tady, ptá se ona neustále také doma, kde co máme, atd.“

Během této strategické akce, posílá dalšího učedníka, který také cosi hledá, aby mohl pokračovat v práci, podél dlouhého regálu v dílně, v němž se nalézají různé přípravky a speciální nářadí.

„Rychleji, ještě rychleji! Stop! Stop jsem řekl! Trochu couvnout… ještě… ještě… stop! Teď sáhni vpravo ve výši nosu, ha, tak vidíš, že to máme! Pamatuj si to už konečně!“ Při tomto organizování mluví často i na tři lidi najednou.

A teď jsou na řadě zákazníci, i když by měli mít přednost, ale to by se zastavila práce v celé firmě. Čekají trpělivě – Češi už by dávno reptali – a jsou vyplašení z toho frmolu. Už hodnou chvíli zase zvoní telefon a ženský hlas z podnikového rozhlasu na to ustavičně upozorňuje VŠEMOHOUCÍHO. Má prý meziměsto.

Mistr jen omluvně pokrčí rameny k čekajícím, ukazuje na místo, odkud je upozorňován na telefonát a zvedá sluchátko. Mluví ale zároveň do telefonu a na jedno učedníka. To většinou vyvolává u volajícího úžas, když občas zaslechne slova určená učedníkovi a ne jemu.

„Jakou máte značku vozu? Ty vrtáku, já ti přece říkal, že nesmíš točit do leva! Můžete sem ještě přijet, nebo už je to chcíplé úplně? Chlapče, to by se musel být zázrak!“

A tak to probíhá po celou směnu. VŠEMOHOUCÍ je volán, hledán, tázán z různých koutů haly, dílny i z nadvoří. Každou chvíli je slyšet jeho hlasité melodické a přemýšlivé: „Hm,“ jako siréna, po které zuhlučí: „VŠEMOHOUCÍ, pomóc!“

Na své mechaniky, pro které má pracovní úkol, nevolá jmény, nýbrž: „Halo, ty, halo ty!“ Možná si jen nepamatuje jména, tak jako já. U mě je jeden den každý Franta, další den Josef a další volám na každého jen TY, anebo: „Ty, VOLE!“ Je to neslušné, ale jména a KSICHTY si opravdu nepamatuji.

VŠEMOHOUCÍ vymáhá kvalitní práci, sám je velice zručný a umí dělat vším, co mu příjde do ruky, když poblíž zrovna není patřičné nářadí. Jednou předváděl učedníkovi, jak se rozklepávájí nýty kusem ohnutého železa. Učedník druhý den v této akci pokračoval a samozřejmě s tím ohnutým kusem železa. Šel okolo zrovna, největší šéf, milující veterány a české zlaté ručičky.

„S čím to, proboha chlapče, děláš? Přece nejsi na poušti!“

„Pan mistr to dělá taky tak!“