Doplněk o Barbině. Místo dlouhých nohou kola (R 159)

Čtení jen pro milovníky dětí - i cizích. Jak to bylo doslova s tím barbinkovým dětským kolem a Ivky první německý kamarád, ušmudlaný raubíř.

Také nevlastního tatínka lze milovat a nejen kvůli nějaké hubené Barbie panence nebo j. kolu.hah

Po zaplacení barbinkového kola s opěrnými záchrannými kolečky, mi malá Ivka padla vděčně kolem krku. O to víc se ke mně přitiskla, když jsem jí přečetl barevný nápis BARBIE přes celý rám. Začala skákat radostí s pokřikem a tleskáním: „Já mám barbinkový kolo, děkuji ti Hostíku! Teď nebudu mít jen barbinkový panenky.“

A co teprve, když si na své nádherné kolo sedla, na plné pecky ho rozšlapala a ujistila se, že převrácení opravdu nehrozí. Jak se ale zklamala. Při prvním prudkém zatočení ji přitažlivost zemská ukázala, že takovou holčinu si lehce přitáhne k zemi i s milovanou Barbie.

„Barbinkový kolo je ošklivý, proč mi to dělá?“  Trvalo mi chvíli, než jsem jí vysvětlil jeden přírodní zákon a poradil jak jezdit do zatáčky bez pádu. Začala jezdit přehnaně pomalu a opatrně. Opět se zaradovala, když při zatáčení nepadala. Plynuly dny, získávala zkušenost a dokonalost. Dokonce si zvykala na pády. Když jsem ji táhl po lesní cestě na prádelní šňůře, nevyhnula se velkému kameni. Byla jím vyhozená ze sedla a opět plakala, ale jen malinko vedle bicyklu s kolečky vzhůru. Po této příhodě se nevyhýbala jen sebemenším kaménkům, ale také sebemenším vyčnívajícím kořínkům.

K učení jsme tedy raději používali cyklistických stezek a nefrekventovaných chodníků. Opět se jí vrátila láska ke své šlapací Barbině.

Utekly další dny, nastala doba kdy Ivka nechtěla jíst nebo jedla jen málo. Vydolovali jsme z její pusy důvod. „Nechci být veliká, protože Barbinka by pro mě byla malá. Vzal jsem si na pomoc psychologii a taktiku. Připravoval ji na chvíli, že brzo sundám opěrná kolečka. Od té doby kolo při jízdě nenakláněla, chtěla tím dokázat, že je zbytečné opěrná kolečka odmontovat. Při téhle jízdě že jsou stejně ve vzduchu a nejsou prý ani malilinko slyšet.

Nastala sobota, kdy naposled mohla vychutnat tuto jistotu, kterou jí kolečka poskytovala. Už dávno jsem měl vyhlídnutý palouček, kde se slavnostní odnětí koleček bude konat. Bydlíme sice ve velkoměstě, ale do lesa to máme jen padesát skoků. Ivka šlapala do útrob lesa, Jakub za ní poskakoval nedočkavě jako zvědavý šašek, co se bude dít. Tu legraci si nechtěl nechat ujít. Byli jsme kompletní i s Boanky maminkou Bohdanou I. Ta nás občas poctila svou návštěvou a jako lékárnice mohla být v této chvíli užitečná.

Kolo Barbinu jsem vzhůru kolečky umístil na onen již vyhlídnutý veliký pařez nahrazující ponk. První opěrné kolečko přistálo v borůvčí a Ivka orlím zrakem sledovala mé počínání s klíčem, který povoloval úchytnou matku. Boanka II. s magistrální maminkou uzavírali s Jakubem kruh. Nedočkavostí bez sebe byl Jakub, neustále vyskakoval a ukazoval na kolečko v borůvčí, jako kdyby říkal: „No počkej, ségro, teď uvidíš pravou Barbinu, jak umí vyhazovat kopýtky.“ Sám už také vlastnil osmnácti rychlostní jinošské horské kolo. Dával mu pekelně za uši a každý týden měnilo svou podobu k horšímu.

Druhé kolečko s držákem přistálo za prvním do borůvčí. A už Ivka šlapala na svém odlehčeném kole, ale s podmínkou, že poběžím za ní s rukou na sedačce. Určitou chvíli to tak opravdu probíhalo. Pak si nevšimla, že moje ruka už dávno na sedačce nespočívá. Přesto jede sama a bezpečně. Jen při zastavení jsem ji vždy rychle chňapnul. Pak jsem jí mou lest prozradil. Začala si věřit až moc. Při zastavení udělala se svou Barbinou kotrmelec. Všichni jednotlivě jsme ji přemlouvali, aby pokračovala, že jí to šlo. Ani paní magistrové se to nepovedlo. Kolo leželo v trávě, Ivka klečela vedle a brečela: „Já chci moje kolečka, já chci moje kolečka!“

Po mém sdělení, že jsem v trávě ztratil matičky, začala lézt po kolenou a rukama pročesávala trávu kolem pařezu. Když neměla úspěch, aspoň oním klíčem na kolo, se snažila opět kolečka přidělat na jejich původní místo. Tak, jak to viděla u mě.

Uběhly minuty, než jsme zvítězili a Ivka opět na své kolo nasedla. Pláč začal být protkán úsměvem, když se jí podle našich rad začalo dařit ovládat svou milovanou Barbinu. Své umění pak u věžáku začala pyšně předvádět Benjamínovi. Jeden den ale pro jistotu jezdila jen kolečka doprava, o levých nechtěla ani slyšet. Teprve další den si troufla jezdit kolečko doleva. Třetí den už to střídala a zvládla jezdit osmičku. Benjamín ji závistivě pozoroval, žádostivost mu šla vyčíst z očí. Bylo mi ho líto, proto jsem se ho zeptal, jestli na kole umí jezdit. Neodpověděl, ale bral to jako pokyn k akci. Už držel řidítka a prosil svou kamarádku a zapůjčení šlapadla. Ivka svou milovanou Barbinu nechtěla dát z ruky. Na mou prosbu tak učinila. Já pak trnul strachy, když Benjamín míjel sloup jen o milimetry, taktéž strom. Do houští pak přece jen zahučel. Do dneška jsem nezjistil, jestli to byla jeho první jízda na kole v životě. Ivka mu od té doby každý den krátce své kolo půjčila. Nesouhlasila však s razantní jízdou svého prvního kamaráda v Německu. Nešlo jí o jeho bezpečí, ale mohl ublížit Barbině!