Domov za humny

Co jsme opustili Starobitarovskaju, už mi nedávali tabletky pro podporu hnisání, ani nevyplachovali vyčnívající hadičku. Mé myšlenky zaměstnávala starost, kde budeme stavět a do jakého lazaretu mě dají. Díky německé důkladnosti

 měl vlak všude volný průjezd. Pouze když lokomotiva musela být nakrmená, se zastavilo.

Nevěřil jsem svým očím, venku byla tabule s nápisem Praha. To je přece směr k domovu!

Po setmění jsem četl: Karlovy Vary-Dvory. Pane Bože, Devět km odtud jsem doma! Mé rozčilení bylo obrovské, je to trasa Karlovy Vary – Cheb a vlak projíždí blízko mého bydliště. Také už přišel Chodov, to je 5 km od bydliště, Nové Sedlo, 3 km od našich. Byla noc, nádraží nesměla být osvětlená, já se tu ale vyznal, vždyť je to můj domov, vlak ale uháněl dál do noci. Je rok 1943.

Následující den byl zdravotnický doprovodný personál vlaku rozčilenější než jindy. Když jsme v Limburku vjížděli na nádraží, stáli tam už lékaři, sestry a sanitky. Z našeho vlaku šly ven naléhavé případy, já mezi nimi. Dostal jsem se do internátu kněžstva přebudovaném na lazaret. Okamžitě jsme byli prohlédnuti. Starší lékař, zřejmě náčelník štábu, přišel ke mně. Prohlédl mou hlavu, záda a nohu. „Proč je ta hadička ještě ve stehnu?“ Pinzetou s ní hýbal a řekl, při čemž ukazoval na opačnou stranu: „Dokážeš tam to na druhé straně přečíst?“ Když jsem se tam podíval, bleskově pinzetou vytrhl hadičku z rány. Hlavou mi proběhla bolest, jako kdyby mi do ní někdo vrazil krumpáč, a zase jsem upadl do bezvědomí. Krátce nato jsem se probral, zrovna ošetřoval tu velkou ránu. Poté si sedl na mou postel a řekl: „To nebylo myšleno zle, ale do těch děr v hadičce zarostlo maso, kdybych to udělal pomalu, přivodil bych ti daleko větší muka. Hadičku už nepotřebujeme, proplachovat ránu ale musíme denně, průstřel je ještě otevřený. Měl jsi ohromný štěstí, hlavní tepna leží půl centimetru vedle, Limburk bys nikdy nespatřil!“ Když viděl, jak jsem vysílený, poklepal mi na rameno a řekl: „Tak do zítřka.“

Ve velkém sále nás leželo třicet, vedle v menším dvacet. Odděleni širokými skleněnými šoupacími dveřmi. Pro oba prostory byl pouze jeden saniťák, ostatní byli katolické jeptišky. Matka představená tu byla neomezenou šéfovou, jako muž mohla být velitelem pluku. Její tvrdost předčila určitě Kruppovu ocel.

Do této doby jsem byl živ pouze z čaje, tady přede mě postavili jídlo, nebyl jsem ale schopen vlastnoručně se najíst. Když jsem se ničeho ani nedotkl, měl jsem okamžitě poznat Matku představenou.

„No, mladý muži, jsme zvyklý na lepší? My ale máme válku, a to se musí jíst, co přijde na stůl!“ Sestry, které se nenápadně zubily, muselo všechno okamžitě odnést, dle mota: žer nebo chcípni! Saniťák to všechno pozoroval a přišel k posteli. Když se dozvěděl, že pět neděl už piju jen čaj, zhrozil se. Hned se také nabídl napsat mým rodičům. Musel o tom říct štábnímu lékaři, na jehož nařízení jsem zase dostával čaj s hroznovým cukrem, což rozzuřilo a přivedlo sestru nadřízenou ještě do většího varu, protože vše proběhlo bez jejího vědomí. U ní jsem nikdy neměl dobré karty.

Jinak tam byl příjemný pobyt. Díky PŘEDSTAVENÉ tam vládl úzkostlivý pořádek. Také ŠTÁBNÍ si denně prohlížel své zraněné. Mezitím si přečetl můj chorobopis a byl ještě přátelštější.

Jednoho dne jsem nemohl uvěřit svým očím, do sálu přišly mé dvě sestry. Marie a Hilda. Zvědavě se dívaly od postele k posteli, teď mě hned uvidí, pomyslel jsem. Prošly ale kolem, i když se na mě dívaly. Šly do vedlejšího prostoru, odkud brzy zase přišly nazpět. Také teď se dívaly po všech postelích, když jejich pohled směřoval ke mé posteli, zvedl jsem pravé zápěstí, obě v ten okamžik zkameněly. Rukama si zakryly obličeje a začaly plakat. Já sám jsem se za tohoto stavu nikdy neviděl v žádném zrcadle. Vlastní sestry mě nepoznaly, byly tak zděšené.

Za chvíli ale zase spokojené, že mám všechny končetiny. Vyprávěly, co se děje doma, dozvěděl jsem se, že náš bratr Anton, který padl před třemi měsíci, má dceru Annelies, která už tátu neuvidí.

Tato návštěva musela ve mně vytvořit zvrat, který ze mě setřásl lhostejnost. Mé mladé tělo udělalo volný průchod pro chuť do života. Pomalu jsem začal trochu jíst a rychle dostal chuť na větší porce. Po každém jídle už jsem nedočkavě čekal na další. Kdybych tak v těch přestávkách měl ten čtvrt litru červeného a pět sušenek. MATKA PŘEDSTAVENÁ se nestačila divit, jaké množství jsem dokázal spořádat. Díky apetitu se mé zdraví rychle lepšilo. Rodiče podali žádost o mé přeložení do nemocnice v Lokti. Sám jsem ale ještě nebyl schopen podniknout tu jízdu vlakem. Za několik týdnů jsem dostal mužský doprovod. Zcela vysílen jsem o berlích dorazil do Lokte. Matce Ernsta Wirknera jsem napsal dopis o mém pobytu v loketské nemocnici, která je dvacet kilometrů od ní. Krátce poté mě navštívila a tady jsem se dověděl, že Ernst padl týden po mém zranění, plakali jsme oba.