Dolomity očima ženy a muže

Předkládám důkaz, že příhoda prožitá v roce 1986, vyplave v roce 2011 rozdílně z mozku ženy a muže.

Zleva tenkrát:Petra, otec, Iva a Dolomity v pozadíHAH

Minulé Dolomity (R 47b ), jsem psal 17. 11. 2011. Nemohla je tedy číst má mladší dcera, když krátce předtím psala ty své. Stejně tak já ty její nemohl číst před svými (složité?). Tady se ještě jednou omlouvám za chybné YPSILON v těch MÝCH, byl jsem myšlenkami u nás tří – a ne pouze u sebe.

Se Zbraslavi mi doputoval do Norimberku od mé dcery Petry tento rukopis:

Milý taťuldo, asi si budeš myslet, že jsem z tebe v následující povídce vytvořila tyrana. Ale doufám, že pochopíš mou nutnost, použít trochu nadsázky a že si určitě ve skutečnosti nemyslím, že takový jsi. Jsi přeci jen ten nejbáječnější otec – i když většinou trochu až moc hyperaktivní. Pusu a ukázku, posílá tvá milovaná mladší dcera.

Lyžařský výlet

Autor: Petra Hamerská – rozená Haslbauer

Můj otec je energický, neposedný a velmi akční. Dříve, když mu kolena ještě nevypovídala poslušnost, byl i zapáleným a náruživým lyžařem. Já a má starší sestra jsme lyže na našich nohách ani moc často vidět nemusely a byly bychom se mnohem raději s dobře zapíchnutými lyžemi slunily v měkoučkých lehátkách před chatou. Když tedy jednoho dne otec opět stanovil termín pro výpravu na zasněžené kopce, začaly jsme obě v duchu kvílet. Myslím, že sestra více než já, protože na rozdíl ode mne, se nedokázala k otcově spokojenosti dostatečně rychle zaktivovat a bleskově plnit povinnosti a přípravy spojené s tímto – pro něj – radostným výletem. Po 20 minutách byl otec kompletně sbalen a připraven, přičemž to samé očekával od svých dcer. K takovému vrcholnému tempu jsme se ale my, ženy, nemohly nikdy dopracovat – v hlavách nám to šrotovalo jinak než tatínkovi. Co všechno bude potřeba zabalit, abychom se na kopci neztrapnily, byly dostatečně reprezentativní, ale nedostaly omrzliny a vypadaly zkrátka jakž takž k světu. Co kdyby se nečekaně objevil nějaký zajímavý mužský objekt! Bylo ale dost příšerné balit za otcova nervózního přešlapování a nic nezapomenout.

U otcova vysněného vozu byly právě pojmy jako maličký, málo místa, nepohodlný a tomu podobná synonyma naprosto tabu. V jeho voze je, bylo a bude místa dost! Tady v krátkosti popíši zadní prostor, aby čtenář nenabyl dojmu, že jsme byly zhýčkané. Tedy tento zadní prostor by se dal trefně nazvat jako: dva dostatečně hluboké odkládací lavóry na zavazadla všeho druhu. Problém byl jen v tom, že já i má sestra jsme byly velmi neskladná zavazadla a tudíž, pokud jsme dosedly do těchto pro naše zadnice přesně vyhloubených jam, uvízly jsme tam dokonale a obložené přeskáči, ruksaky a ostatními potřebnými věcmi, jsme se velice těžko odsud dostávaly. To se tatínkovi zamlouvalo, neboť nemusel tak často stavět na WC stanovištích a mohl tudíž být rychleji u svého vysněného cíle.

Po náročné cestě jsme dorazili do známého italského lyžařského střediska. Když jsme se sestrou po vyložení všech svých údů a zavazadel z automobilu uviděly šťastný záblesk v otcových očích, pohledem jsme se vzájemně ujišťovaly, že ta štrápace nám za tento okamžik určitě stála.

Druhý den nastal ten pravý den D. Šlo se na pokoření všech těch úžasně upravených sjezdovek a prozkoumání celé lyžařské oblasti. Jenže, z naší strany to poněkud vázlo už od počátku, kdy jsme ráno opět pocítily zásadní rozdíl v přípravě k odchodu mezi muži a ženami. Otec byl bleskem hotov za 5 minut, my bleskem za 30. Ale – vyrazili jsme.

Po celém dnu ježdění, kdy nás honil jak nadmuté kozy – aby se permanentka, holky, vyplatila - , jsme se těšily na poslední jízdu s vidinou teplé sprchy a něčeho dobroučkého v žaludku. Marně. Po posledním sjezdu do údolí náš otec rezolutně prohlásil, že stihneme STOPROCENTNĚ ještě jednu jízdu. Snažily jsme se mu to rozmluvit, poukazovaly na zavírací dobu vleků a kabin, nefungující horskou službu, ale nic naplat. A tak jsme tedy všichni vyrazili. Vyjeli jsme pohodově vlekem na kopec a co nejrychleji sjeli dolů, abychom stihli ten skutečně poslední výjezd k naši poslední kabině, která nás má dopravit nazpět k penzionu.

Tady mé vyprávění pomalu končí, musím se totiž přiznat, že po půlhodinovém pěším výstupu na lyžích do nejstrmějšího svahu našeho života, jsme se v půlce kopce se sestrou rozbrečely a prohlásily, že raději chceme umrznout a umřít, ale že nevylezeme už ani o píď. Nepomáhaly domluvy po dobrém ani po zlém. Dostaly jsme se psychicky až na takové dno, že se nám hlavou honilo i to, jak bychom měly označit místo, aby nás někdo po našem skonu našel a na tomto tragickém nalezišti zapíchl z piety alespoň dřevěný kříž s československou vlajkou.

Za permanentní motivace vyčerpaného a myslím že i zoufalého otce, jsme nakonec přeci jen na vrchol dolezly. Spíše se tedy doplazily a odpadli na několik dlouhých hodin. Otec mlčel a mlčky probíhal i návrat domů.

Facit: Já jsem po tomto zážitku na lyže zanevřela na dva roky, má sestra natrvalo a při pohledu na jakékoliv lyžařské vybavení, se jí dodnes zvedá žaludek. Bohužel svět takto přišel o jednu lyžařskou naději…

Dodatek otce – tedy mě: Dcerušky milované, touto cestou VÁS prosím, k mým osmdesátinám si to ZVOKÁPNOUT. To máte šanci, uhnat otce, coby čtyřnásobného dědečka. Do té doby možná dokonce PRADĚDEČKA.