Dobytí Paříže ex námořníkem a chudák prostitutka (R13)

Pařížské zážitky a postřehy dvou československých emigrantů v měsíci únoru 1984. Bez znalosti franštiny není jednoduché uspět v restauraci. Jednoduché bylo (BYLO - dnes se lze určitě s nimi dorozumět některým jazykem národů východní Evropy), se beze slova domluvit s lehkou dívkou. Mé postřehy vesničana, by byly z pohledu Pražana určitě malinko odlišné.

Od seznámení se v Amberku s Čechem Karlem, coby bývalým Československým námořníkem, a společné návštěvě diskotéky, jsme se neviděli. Po návratu z dolomitského lyžování, využil jsem hned k nasycení služeb bistra Kvedlačka. Námořník Karel byl zřejmě živ jen grilovanými kuřaty jako já. Narazili jsme na sebe kousek od KVEDLAČKY s vonícími alobalovými pytlíky. Proč se tak zaradoval z našeho setkání? Navrhl, abych s ním jel na tři a půl denní zájezd autobusem do Paříže. On pojede už po třetí, dělá tepané obrazy a zajímá ho i malířství (ne pokojů).  V Paříži prý se člověk obrazy může napást. Přemlouvat mě nemusel. I když nemám páru o tepání, miluji tajemná cizí velkoměsta. Museli jsme se dopravit mým žluťáskem do Norimberku, odkud tato cesta počala.

             Už v autobusu, kde se i za jízdy mohlo, se mě Karel snažil zasvětit do techniky tepání. Před námi seděla skupinka mladých veselých německých dívek, jako já viditelně o tepání neměly zájem. Karlovo informace o tomto umění je nechalo být zcela chladnými. Kdoví, možná by o tepání zájem měly, ale Karel mluví německy stále ještě hůř než já, tak mu s největší pravděpodobnosti vůbec nerozuměly.

             Jeden řidič řídil, druhý říkal do mikrofonu vtipy, a poukazoval během jízdy na různé pamětihodnosti. Po určité době se vystřídali. Fóry vyprávěl ale líp ten první, zato mizerněji řídil. Ještě že jsem na dvě hodinky usnul. Po probuzení Karel vedle mne stále ještě ústy tepal. Naklonil se dopředu mezi děvčata, ale ta si nechtěla z jeho nabídnuté čokolády ulomit. Snědli jsme ji spolu. Čokolád a konzerv jsme s sebou měli dostatek. V ceně zájezdu je nocleh se snídani, konzervy nám nahradí obědy a večeře.

   Náš hotel je někde uprostřed města a honosí se nápisem „OPERA,“ asi proto, že se tato v jeho blízkosti nachází.

   Než vyrazíme do města, chci vám říct, že na hranicích si nás nikdo nevšiml, Němci zřejmě znali autobus a Francouzi neměli zájem, možná že ho znali ale také!

Pařížané i anky, se chovají k autu jako by patřilo nenáviděnému sousedovi (mimo Paříž jsem to nepozoroval). Při potřebě zaparkovat, se jednoduše nacpou do skulinky, která by nestačila pro dětský kočárek. Pic, do předního vozu, pic, do zadního, odtlačit ho a jsou zavrtáni. Při odjezdu se vyvrtávají obráceným způsobem. Auta jsou zaparkována v dlouhých řadách, nárazník na nárazník, tento většina vozů již ale nemá, nebo mají místo nárazníků namontována různá zábradlí a železné chrániče na potyčky a souboje. S podivem jsem u nikoho nespatřil radlici. Schází jim z velké části reflektory, blinkry, zadní svítilny, kusy, i celé blatníky: Z těch potyček a postranních nájezdů, mají místo boků valchy. Jezdí i v osmi pruzích a to hlavně kolem toho Vítězného oblouku, který je vlastně ve skutečnosti TRIUMFÁLNÍ, původně památník ze starověku na oslavu válečných vítězství. V dnešní době se tam konají boje v brnění, které vypouští zplodiny, a nato, že stavba je ze starověku, stojí pořád dobře. Řidiči v onom místě často triumfují zácpou anebo čtou noviny i knihy, než se ta zácpa uvolní. Francouz dokáže, aniž odtrhne oči od písmen, popojíždět celé hodiny. Když křižovatka nemá semafor, jede první ten, který se nejméně bojí. Pokud to bouchne, nikdo se k tomu nehlásí (viděl jsem to několikrát, dával jsem na to majzla, jelikož mě to zajímalo víc, jak to tepání) a v těch svých škatulích (v Německu jsem takové neviděl ani ve šrotu) se tváří jako kdyby seděli ve zlatém kočáru po POMPADURCE!  V tomto žalostném stavu jezdí v Paříži určitě 30 % aut, a to i fungl nágl novejch. Policajti se na to dívají s úsměvem až požitkem, a sám jsem byl svědkem, že nemohli nastartovat svůj hlídkový vůz, tlačili ho proto přes rušnou křižovatku, čímž ji zablokovali a očividně z toho měli prču. Všichni policajti jsou na pohled velmi sympatičtí, což se dá tvrdit i o většině ostatních obyvatel. Muži se k ženám chovají galantně až patolízavě, mají zřejmě určitý cíl. Pařížané se shlukují v menších i větších skupinkách v ulicích po celých čtyři a dvacet hodin. V hloučkách i sedí, baví se, anebo baví zevlounský návštěvníky své metropole. Tohle dělají ale za peníze. Polykají oheň, ten jim pak šlehá z úst. Vymýšlejí také různé hry, do kterých mazaně a nenápadně zapojuji kolemjdoucí.            Také hrají v hloučkách hazardní karetní hry, dělají, že se neznají. Jednou vyhraje ten, pak opět jiný. Často nachytají přihlížejícího turistu, přidá se do hry, v které se na oko dá lehce vyhrát. Nachytanec prohraje hodně, někdy skoro všechno, až na manželku.

             V ulicích Paříže se také prodává, a to kde co. Jeden černoch prodával na černo z pravé kůže tašky, kabelky a pásky ke kalhotám. Chvíli jsem ho nenápadně pozoroval (Karel někde tepal), a ještě nenápadněji za ním chodil, jelikož jsem pásek náhodou potřeboval, a tudíž hodlal levně koupit.

Po určité době, aby to bylo v pravý čas, jsem se na černocha tak prudce otočil, až se leknul, chytil jsem jeden z těch jeho pásků do ruky, a vyhrkl na něj česky: „Kolik za něj chceš, ty kůže přesmažená?!“ Lekl se ještě víc, a vykonal úskok nazad. Asi mi ten filuta přece jen rozuměl, protože svými prsty naznačil dvacet franků. Já si ty pásky počal pozorně prohlížet, když jsem předtím udělal jednokrokový výpad vpřed. Černej znervózněl a začal se znatelně třást na celém tmavém těle, k tomu všemu ještě zabrumlal nesouhlasně francouzsky, anglicky a neznámým mi jazykem, když jsem si ty jeho pásky počal, jeden po druhém, velice zevrubně prohlížet. Občas jsem ho, trhnutím své hlavy, ramenem i rukou, na které byl můj ukazováček, poukázal na nalezenou chybičku v kůži. Přitom jsem nezapomněl zkoušet vyhandlovat nižší cenu. Když se mi to povedlo snížit až na dvanáct franků, přestal jsem s tím cukáním. Ten chudák chtěl také něco vydělat, přece nejsem zloděj. Po celou dobu mého smlouvání lamentoval, a jak jsem vyrozuměl, nevěřil, že nejsem Francouz. Mám totiž francouzskou vizáž, v internátu jsem měl dokonce přezdívku Fanfán Tulipán (Gerard Philips, byl členem Theatre National Populaire, a byl jsem mu podoben do 25. 11.59, kdy jako 37 roční zemřel). Pouliční prodavač zřejmě myslel, že Fanfán vstal z mrtvých, a chce jej přivést na mizinu. Chtěl jsem, aby se černá kůže vzpamatovala, začal na něj mluvit rusky, německy i maďarsky. Začal koulet kukadlama, vykřikl zděšeně: „Polis!“ a utekl.

Za hodnou chvíli zasvítily jeho vytřeštěné oči za jedním rohem otlučeného domu. Velice opatrně se za očima vysoukalo celé tělo, poté na mě povzbudivě vycenil kompletní chrup, a zase jsme smlouvali, já poprvé v životě. On to vytušil, a za dvanáct franků se stal jeden kožený pásek mým majetkem.

              Postřehl jsem též, že se v této oblasti člověk domluví jen francouzsky, nebo rukama. Francouz je vůči jiné řeči hlušší jak patník. Snažil jsem se proto s nimi komunikovat českofrancouzsky: „Žé neseré ale kaká…,“ žádná odezva, pouze nechápavé pohledy.  Ale vrhají se na cizince – mluvím ještě stále o Pařížanech-, neustále něco nabízí (i sebe) a někam tě lákají (do kabaretů, nočních podniků i jinam). V tomhle směru jsem od nich ale měl pokoj, nejen hubou, ale i oblečením mezi ně zrovna zapadám.  Karel je ale dosti nazrzlý, nosí plnovous téže barvy a směšnej klobouk, aspoň mně ten kostkovaný klobouk na zrzavé kštici, připadá v přemíře legračně. Tato přepihovaná figurka, dostala bez váhání okamžitě razítko cizince, a je neustále honěna pouličními prodavači, a někam vtahována hubenejma holkama. Viděl jsem ten jeho klobouk se míhat daleko vpředu, jak unikal drápům chtíče. V Karlovi tušili bohatou kořist.

             Když už jsem u Karla, tak to jsem ještě nezažil. V hlavě má snad kompas, radar, možná i mozek, pokud tam zbylo místo. Toto rozlehlé město, stavěné do hvězdice v Pařížské pánvi, kterou tvoří hlavně druhohorní a třetihorní souvrství, nebylo pro Karla pražádným problémem. Karel trefí do všech míst. Občas se ovšem na některé křižovatce prudce zastaví, zamává všelijak rukama, zadívá se na oblohu všemi možnými i nemožnými směry, zatočí se, a s rukou napřímenou někam (zřejmě mu v těchto chvílích nahrazuje ručičku kompasu), zařval: „tam, je Palais Royal! Tam, Louvre! Tam, Place de la Concorde! A teď, jsme vole, na bulváru Avenue des Champs Elysees, čum, tam už je vidět Vítěznej oblouk, a za chvíli dorazíme k Elysejskýmu paláci, možná bude prezident doma…“

Co křižovatka, to jiný výkřik, mé nohy kmitaly za karlovejma tempem, jemuž nestačila jezdící, natož stojící auta (ještě že jsem závodně hrával kopanou a lední hokej, i v těch pětačtyřiceti mi to ještě šlape a Karel je třicátník). Také jsme za chvíli na levém břehu Seiny a letíme Latinskou čtvrtí kolem Sorbonny, mineme památník Pantheon, pak Invalidovnu, kde jsem myslel, že skončím na věky při tomto raketovém tempu. Kolem nás profičel Bourbonský palác a rozvířený vzduch mi donesl do uší: „Tam se fláká Národní shromáždění!“ Karla zarazila až Eiffelovka, ale ne nadlouho. Výtahem nahoru, ale pěšky dolů. A už jsme zase na pravém břehu, když Karel předtím zařval: „Pozor, Seina!“ Za nedlouho už se sápeme na jakýsi pahorek, a vítr mi donáší: „Montmartre! Bazilika Sacre Coeur! Chram Sainte Madeleine!“ Musím říct, už jsem v životě poznal dosti rychlíků, žádnej ale nebyl zrzavej a tak rychlej!

Ta raketa vpředu hodila znenadání kotvu, několikrát se otočila kolem své osy a už ho zase mydlíme správným směrem. Ani jednou jsme se nikoho z těch přes dva miliony obyvatel města neptali na směr, neměli jsme mapu ani plán města, proto tuším něco zlého, Karel je určitě řízenej na dálku, jak by jinak všude trefil.?

A jelikož na to ještě nebyl čas, chtěl bych nyní charakterizovat do detailu náš pohyb jako takový. V centru revolučního hnutí v Evropě, kde pobýval i V. I. Lenin a po posledním odchodu se musel nechat nabalzamovat, je Karel při chůzi, která se podobá překážkovému běhu, dosti stupňů nakloněn vpřed, pravděpodobně záměrně, aby byl aerodynamičtější a mohl s menším odporem rozrážet dosti teplý únorový vzduch. Já se docela úspěšně dokázal držet v tom vzdušném pytli za Karlem. Jedině v něm jsem měl šanci, stačit onomu vražednému tempu. A to, jak už řečeno, ještě stačil vystřelovat oné informace, aniž otáčel zrzavou koulí. Občas jsem heknutím dal najevo, že ještě žiju, a že jsem rozuměl. Byla to pro mě i příležitost, vyheknout zplodiny aut, a vdechnout nové, do, na plné otáčky pracujících plic. Někdy se k mému zklamání naskytla příležitost pro chůzi vedle sebe, což pro mě bylo silně nevýhodné, kvůli tomu ztracenému vzdušnému pytli. Při tomto způsobu poznávání města, mi znesnadňovali chůzi protijdoucí, jelikož se jim Karel vůbec nevyhýbal. Byli sráženi na mě, jako když pluh hází sníh na patníky. Taktak, jsem stačil odskakovat do stran. O patnáct let mladší Karel mi zle zatápěl, nejbezpečnější, a nejméně namáhavé, to bylo v jeho vzdušném pytli.

Tímto způsobem jsme zlikvidovali první den určitě 30 km, druhý den, tak dvacet, a třetí už jen patnáct. Karlovo energie začala naštěstí konečně ochabovat. Další zvláštnost jeho pohybu, nedívat se před sebe, jeho zrak směřuje šikmo k obloze, a odtud krmí svůj mozek středními vlnami k navigaci. Svým letícím tělem, proto každou chvíli, i co chvíli, bere klidně stojící popelnice, reklamní tabule, venku stojící židle kavárniček a někdy i samotného občana, který se nestačil vyhnout, nebo četl při chůzi noviny, a tím blížící se nebezpečí včas nezaregistroval.

 Ten prazvláštní námořník padal taktéž do kanálů a děr za obrubníkem, ale ani to neodtrhlo jeho zrak od oblohy. Za tmy se zřejmě řídí podle hvězd. Kosmickou rychlostí jsme dobyli Bastilu, prolétli tři výstavy obrazů a jednu výstavu moderního umění. Vítězný oblouk jsme obletěli celkem třikrát, než se Karlovi opět podařilo zavětřit směr k OPEŘE, a tudíž k našemu hotelu. Prozradím ještě jednu jeho slabůstku. Přibližně jednou za tři hodiny, dostal chuť na kávičku. Jako na potvoru vždy v bohatých čtvrtích u nóbl podniků, kde cena byla třikrát vyšší. Byl v tu chvíli ale na výsost spokojen, a s nohama elegantně přehozenýma přes sebe, jako když se uplete vánočka, upíjel ten černý mok a přátelsky otáčel hlavu po ostatních hostech, kteří seděli přesně stejným způsobem. Z toho jeho výrazu bylo možno číst: „Jsem jeden z vás, hadi, vejráte co?“ Získal tím tak strašlivé sebevědomí, že mě tím donutil, vyfotografovat ho v různých pózách ve velké síni, v křesle Napoleona (možná v něm seděl i Jindřich IV, Charles-de-Gaulle a ještě nevysušený Lenin). To si KAREL poprvé sundal ten kostkovaný klobouk sběrače cizokrajních motýlů a držel ho jako svátost v ruce levé, vsadím se o kilo červavejch třešní, že přitom myslel na TEPÁNÍ. Také jsem žasl, jak si uměl decentně palcem pravé ruky podepřít bradu. Ukazovák mu z velké části přikrýval rty. Nehet ukazováčku, opřený o špičku nosu, neustále sklouzával, střídavě do pravé nebo levé nosní dírky. V jednu chvíli dokonce začal ten prst v té dírce něco tak náruživě hledat, že mi začalo i kručet hlady v žaludku. Výraz monarcha, z Karla nevyprchal ani při vrtných pracích.

Kája konečně předal křeslo dalšímu zájemci, zabuzoloval u četných východů ze síně a my vyrazili k Seině. Byla už tma, a my v této balancovali po zábradlích pod strašidelnými mosty, které vrhaly ještě strašidelnější stíny. Důvodem našich kaskadérských kousků byla Seina, rozlila své vnady i po chodnících, pravděpodobně někde tály ledy. Občas jsem zpozoroval pohyb potkanů, to se těm Francouzům natáčejí kriminálky, ani bych se nedivil, kdyby nás Quasimodo požádal o oheň.

             Ostatní členové zájezdu si zaplatili denní a noční vyhlídkové jízdy autobusem, městem se přemisťovali metrem, ale ani tak nezvládli to, co my dva šourem. Byli jsme zkrátka všude, a někde dokonce vícekrát. Také jsem prodřel troje ponožky tak důkladně, že každá švadlenka by raději omdlela, než aby se pustila do jejich opravy.

U snídaně v hotelu, kroutili naši spoluúčastníci nevěřícně hlavami, nad naším předstihem, a při pohledu na naše zbytky fuseklí se dal někdo slyšet, že v nich vybouchly granáty při PAŘÍŽSKÉ KOMUNĚ v roce 1871.

              Také jsem poslední den řekl: „Karle, kašlu na tebe, dneska jdu sám, a na procházku, vole!“ Hned za čtvrtým rohem jsem zabloudil! Tak jsem chodil podle plánu města, v nouzi se ptal lidí, kteří měli podobný klobouk co Karel. Také jsem se neustále obracel a očima fotografoval již ušlou trasu, kdybych se nestyděl, drobil bych chlebem. O co se má lépe pes se svým geniálním čichem, jehož produkty se válí po celé Paříži. Z toho důvodu je noční město krásnější než denní. S Karlem jsme jako ostatní vyráželi hned po snídani, ale oproti ostatním se vraceli až ke čtvrté, páté anebo šesté hodině ráno.

 Teď tady bez něho bloudím a netroufám si daleko od hotelu. Bez Karla jsem ztracen, francouzsky neumím, německy a česky nerozumí obyvatelé města, což jsem si ověřil několikrát. Hlouček hubených prostitutek si ťukalo na čelo, když jsem na ně hodil to naše: „Dali sí, za mezí, draplá ho, za gulé…“ V té tmě na mě vlezlo nutkání, ochutnat vnady některé té holčiny. Jedna mi to zřejmě vyčetla z očí. Drapla mě a vtáhla do tmavého průchody a pak dále po úzkých schodech přítmím někam do vyššího patra. Při strčení do jakési místnosti jsem málem oslepl proti mně svítící žárovkou. Při pohledu na dívku jsem rychle nabyl nazpět svůj zrak. Od vychrtlého obličeje mé oči jeli níže, nespatřily poprsí ani jiné křivky, které by muže dostaly do určitého stavu. Nohy z mini se podobaly nohám zrovna narozené srnky, a já tak miluji nohy s masem pod kůží. Hluboce jsem se nadechl, přitom lovil po kapsách zbytek franků a se zděšeným výkřikem IMPOTENTO, jí je strčil do ruky. Při úprku směrem k východu jsem ještě spatřil překvapenou vyhublou tvář muže. Asi druh pasák, který bude muset často zaskakovat za prchající frajery. Jedině slepý opilec by se možná na útěk nedal.

              A v Paříži se všude maluje, každý druhý Francouz běhá se štětkami. A lidi jim sedí a nechávají se malovat. A Karel by k tomu neměl trpělivost! A mně stačilo kochat se očima, ale bez Karla to bylo nudné, jen ponožky si tentokrát lebedily.

             Náš zájezďák nás odvezl na půl dne do Versailles. Na všechna muzea nebyl čas, a také se tam pořád jen stojí, nebo pomalu šoupe nohama. Karel ač slídil velmi zevrubně, nic tepaného ani k tepání nenašel. Proto jsme už za chvíli obdivovali z venku, původně lovecký zámek Ludvíka XIII. Karel, si lámal hlavu nad tím, která, s později doplněnou budovou, je Oranzerie, která Velký Trianonem a která Malý Trianonem. Zůstalo mu to záhadou, proto svůj orlí zrak zamířil na maxizahradu slovy: „Je vidět, že tady mají vysokou školu zahradnickou…“

Já jen neviděl žádný plevel, a v duchu jsem viděl moji maminku, jak by tady s chutí sázela brambory, Karel zavzdychal nahlas: „To se těm francouzskejm králům tady sídlilo…, ale že ty blbci tady nemaj, na tý velký ploše, ani jedinej skleník?!“

             V Paříži nás pak autobusáci ještě pustili na krátký výběh před odjezdem na největší bleší trh světa. Odtamtud byl plánován odjezd nazpět do Norimberku, odkud byl i náš výjezd.

   Na blešáku se vše rychle rozprchlo, nevím jak ostatní, ale my dva byli, tak vyhládlí, že jsme v první řadě začali okupovat voňavé stánky. Šly do nás různé obložené chleby, z kterých čouhaly nohy a klepeta mořských raků, ježků, škeblí a hlemýžďů. Oba řidiči se k nám přidali a před naším odchodem za blechami, znělo jejich varování: „Mějte se na pozoru, abyste nekoupili vlastní hodinky!“

   Karlovi začal vadit náhlý severák, pramálo se ale staral o vlastní větry, mořská havěť se zřejmě začala nadouvat.

 Po několika krocích bylo jasno, tady se dá koupit vše, od špendlíku až po letadlo. Pojednou vyběhl od svého stánku mužík, začal na procházející se pravé policajty mezi stánkami, mávat levou rukou obuškem, a rukou pravou jim nabízel obušků celou hrst. Nekoupili žádný, navlas totožné se jim houpaly u boku. Jen mužík zaběhl za stánek, už také zase vybíhal, tlačíc před sebou kočárek z roku kamenné, který tlačil za vzdalující se francouzskou bezpečností, ani o toto zboží však strážci zákona neprojevili zájem. I jiní stánkaři zkoušeli štěstí u uniformovaných mužů, když se tito objevili v jejich blízkosti. Ani jsem si nestačil všimnout, jestli měli policajti ještě na zápěstích své náramkové hodinky.

Karel byl ve svém živlu, prošmejdil každý kout, nadzvedl každou pokličku. Aby mu jo nic neušlo, skláněl se dokonce pod stánky. Prodavači ho nestačili ani sledovat, pohyboval se mezi jejich zbožím jako splašený kulový blesk. A pak se to stalo, Karel prudce zabrzdil, neboť konečně narazil na tepané obrazy.

Já chodil jen uprostřed uliček, ruce v kapsách, a v té pravé silnější, svírám pevně své digitální hodinky za deset marek.

Karel se dal opět do pohybu, co chvíli ke mně vybíhá do uličky, a to střídavě zprava, zleva, ze zadu i zpředu. Přitom vždy nadšeně vyhrkl jiné heslo: „Maj tam, měděnýho Napoleona, sochu svobody, Chaplinovo botu, hajzldekl od Marylin Monroeové, psací stroj Hemingwaye!“ a vše ukončoval užasle: „Ty vole!“ A když zařval: „Zuby Ábela!“ silně jsem zapochyboval, neboť jsem na onom chrupu zahlédl zbytek žvejkačky, nebo že by tenkrát už existovala?

             Mně to brzo přestalo bavit, oznamuji Karlovi: „Jdu k místu, kam přijede autobus.“ Trochu jsem ho zklamal, neměl se s kým dělit o dojmy.

             Na okraji toho blešího blázince chodím sem, tam. Houpu se na špičkách prstů u nohou, abych si promasíroval lýtka. Lidí je tady jako na Hornický den v Sokolově, pozoruji je se zalíbením a s nuceným úsměvem, aby si ještě nemysleli, že jsem tajnej. Asi nemysleji, protože pojednou přišla svižným krokem jakási mladá žena, hodila kousek vedle mě na zem kus papundeklu (normální roztržená krabice), vrhla se na něj zadkem napřed, a pod tento zkroutila artistickým způsobem obě své krásné nohy, a byla v tu ránu beznohá. Rozhlédla se na všechny světové strany, nasadila šátek, stáhla ho co nejvíce do obličeje, položila před sebe čistý kapesník, hodila na něj pár mincí, a opět se rozhlédla do všech stran. A teď to přišlo, nevěřil bych svým očím, ale byl jsem u toho na krok a nepovažovala mě za nejmenší nebezpečí, asi pro můj vykulený výraz.  A ten její hezký dívčí ksichtík se pojednou stáhl do takového úšklebku, že jsem málem uvěřil: je to stoletá bába, s celým tělem ochrnutým na maděru.  V šoku jsem se přestal i houpat na špičkách. Fingovaná žebračka si povšimla mého zděšení, mrkla na mě spiklenecky zpod šátku tak strašidelně, že jsem okamžitě na kapesník vrhl marku

a zmizel ji raději pozorovat za její záda, abych nepřišel na mizinu, kdyby mrkala dále. Za svou marku jsem se bavil jen cirka 15 minut, když se znenadání objevili ti dva policajti. Něžně chytili pod paži ohyzdu, změnila se jako zázrakem opět ve sličnou mladou dívku. Kdybych býval byl svědkem jen této scénky, věřil bych na kouzla francouzské policie. Uvolnivši se papundekl okamžitě někdo ukradl, když se, policajty vytažené ženě, začaly na námořnický uzel svázané nohy rozvazovat. Rozvazování se konalo na etapy. Nejdříve od těch dvou obušků odkulhávala těžce, obrňácky, že jsem pořád ještě měl chuť rozběhnout se k ní, a vtisknout jí do ruky další marku. Přihlížející občané věřili též na zázrak. Po dvacátém kroku se kulhavé vylepšila chůze tak, že pojednou připomínala sprinterku na sto metrů.

             Těch dalších šedesát minut, než přišel Karel, bylo nudných. Při příchodu mi okamžitě svěřil tajemství, musí od jisté doby neustále na malou, a ještě častěji na velkou. Trochu se mu zlepšila nálada, když mi vybarvoval zmrzlináře za rohem, který si svým dlouhým jazykem dokázal olizovat vlastní oharek na krku. Já na tom nic zvláštního neviděl, zmrzlináři potřebují přece takový dlouhý jazyk k výkonu svého povolání. Politikům, oproti tomu, stačí jazyk ostře nabroušený a jedovatý.  Politici by proto neměli zmrzlinu, otrávili by se! Tohle mi Karel ale nevěřil, zato usilovně, se staženými půlkami přemýšlel, kam si odskočit.

   Stav účastníků zájezdu se počal kompletizovat, sdělovali si zážitky, a to velice nahlas a rozjařeně. Autobus nás odvážel již noční Paříží, jeho vnitřní obsazení bylo hlučnější než při příjezdu. Zatím co lidé ventilovali své dojmy vrchem, Karel to vykonával spodem. Zastávek autobusu využíval k úprkům za spoře ho kryjící houštiny v této roční době, za nimiž domlouval svým hlemýžďům. Při jízdě byl neustále jaksi ve střehu a napnutý, o tepání už nepadlo až domů ani slovo.