Dobytčákem ze Znojma na Šumavu

Teď nás dobytčáky drkotavě vezou na západ a vojín Harry Valda se zase dostává pomalu do své původní formy. Hurvínek se po celou dobu umisťování bojové techniky na vagonech tvářil nešťastně, ale odevzdaně. Nechápal jsem ho snad

jako jediný, vždyť mohl být rád, že Boletice budou ochranným valem proti jeho manželce a pěti dětem. Možná se ale mýlím, třeba mu to doma vyhovuje víc než než ve vojenském prostoru. Ve zdech domova mu poroučí jen jedna osoba, před kterou ale nemusí salutovat. Tady, jako velitel roty je to pro něj nutností.

Náš vlak už je bez přestávky v pohybu několik hodin. Šoupacími dveřmi sledujeme občasné zpomalení i zastavení na krátký čas, než zase dostáváme zelenou k pokračování. Možná je naše železniční doprava našim směrem podřízena vojenskému řádu. Major Spejbl je v tom zkušený, možná má také protekci, když byl předtím u dráhy velkým zvířetem.

V dobytčích vagonech je nálada veselá, i když nikdo z nás nezná přesnou trasu našeho pohybu. Nikoho to také moc nezajímá, cíl je daný a jasný, proč by si tím měl voják lámat hlavu. Mirek Picka se pobaveně culí, naslouchá mým a Harryho žvástům. Někteří se roztáhli na upevněných dřevěných lavicích. Oproti dobytku jsme toho schopni. Znavení jedinci si lehají přímo na podlahu a snaží se usnout. Jiní chroustají svou studenou stravu. Vojín Harry Valda po zlikvidování svého proviantu, zavzpomínal nahlas na rotného Provaza a jeho chutné uzeniny. Aby tyto myšlenky ze své mysli vygumoval, začal zpívat lidové písně, ke kterým si sám dirigoval jednou rukou. Druhou se v kapse drbal na intimních místech. Ke zpěvu se někteří přidávají tak nahlas, že přehlušují i rachot kol na kolejích.

Zpěv časem začíná ochabovat, až zanikne zcela. Harry začíná vyprávět vtipy. Já se chci trochu protáhnout a začínám v tom malém prostoru boxersky stínovat pěstmi na neviditelného soupeře. Těm, cco jsou poblíž, předvádím svou natrénovanou specialitu, rychlé direkty, namířené k jejich obličeji, se zastavují jen několik milimetrů od jejich nosu. Někdy se povede raťafák i trochu jemně pošimrat. Není nikoho, kdo by sebou při tom vystrašeně necukl hlavou nazpět. Kuchař Vošmik se ozval: „Hele, ty si děláš prdel, ale jsi opravdu rychlej... ňákej box už jsem viděl, ale tak bleskový ruce nikdo neměl.“ Kuchařík nemůže vědět, že to mám odkoukané od prvoligových boxerů Baníku Sokolov, kam jsem jako kluk chodil trénovat.

Vojín Harry Valda zase začíná nahlas zpívat, prý aby neslšel kručení žaludku hlady. Někdo škvírou zjistil, že máme za sebou Moravské Budějovice, Jindřichův Hradec a Třeboň. Je nám ale lhostejné, kde se nalézáme, jen pořádná porce jídla by nás uspokojila.

Vlak zpomaluje, až se zastaví úplně. S naší netečností to nehne. Zbystříme teprve, když se podél vlakové soupravy šine kapitán Hurvínek a velitel druhé roty. Do jimi minoucích škvír něco pokaždé oznamují a poté se hned ozve skřípání, jak se ta vrata otvírají. Stalo se něco? Jsme napadeni? Napnutí čekáme na blížící se důstojníky. Hurá, jsme v Českých Budějovicích, ale to není ten pravý důvod k radosti. Zacloumá s námi sdělení, že se po četách půjdeme do nádražní restaurace najíst.

Harry byl zarmoucen tím, že má jít se mnou před odchodem na gábl, zkontrolovat upevnění našich samochodných děl. Bleskově jsme splnili rozkaz, podle nás zbytečný, taková 32tunová potvora se do pohybu sama nedá. Blížící se Hurvínek se po naši kladné odpovědi svým způsobem zasmál, a že můžeme tedy jí za ostatními. Upalovali jsme přes koleje a už z dálky jsme viděli stát hlouček našich spolubojovníků do půlkruhu na peróně. Snad nedošlo žrádýlko, napadlo nás zklamaně. Důvod byl jiný: kamarádi stáli v půlkruhu kolem cizího pěšáckého poručíka. Doléhá k nám, jak je tento péruje, že nejsou řádně upravení, nepozdravili a chovají se jako stádo ovcí na pastvě. Ať si prý nemyslí, že když jsou tankisti, že jsou něco lepšího. Kluci stáli nacpaní na sebe a dívali se zaraženě do země. Já, který mám Harryho přečteného, jsem nečekal co udělal.

Oba jsme z kolejiště vyskočili na metr vysoký perón a vojín Harry Valda vyrazil rázným krokem, který u něj vidím poprvé, proti poručíkovi. Půl metrů před ním zabrzdil prudce své cvočky na půllitrech a strčil svůj nos k poručíkovu tak blízko, že se dotýkaly.

„Vy se, poručíku, neumíte postavit před kapitánem do pozoru?“ zařval, jak uměl, a že Harry to umí, je slyšet v legraci často. „Vy neumíte pozdravit nadřízeného?!“ Stále je špička nosu na špičce nosu. Má to svůj důvod, poručík musí zůstat v šoku a nesmí mít možnost zjistit, že Harry nemá na tankistické kombinéze „dohodu,“ která nás vojáky jako jediná odlišujeod důstojníků, pistole v opasku máme všichni.

„Tohle je, soudruhu poručíku od pěšáků, moje jednotka,“ pokračoval v deptání Harry. Snědý a prostovlasý Harry si pravou rukou provokativně sčísl nazpět své hnědé vlasy. Kluci se tak tak mohli udržet smíchy. „Buďte rád, poručíku, že mám dobrou náladu, nedal jsem vám ještě pohov!“ zařval zvýšeným hlasem, pak hlavu trochu odklonil a zadíval se výhružně poručíkovi do očí, který stál jak solný sloup. „A teď zmizte! Dobrá nálada by mi také mohla přejít. Nikam se neohlížejte! Čelem vzad! Odchod!“

Tak to byl gól, jaký neviděl nikdo z nás a také v budoucnu možná neuvidí. Myslím, že by poručíka nevzpamatoval ani náš předčasný smích, mizel na druhý konec perónu tak rychle, až jsme se obávali, aby si neublížil. Až ve dveřích nádražní restaurace výbuch kolektivního smíchu vyplašil hosty u stolů.

Vlak se s námi pomalu začal opět rozjíždět...

Pokračování jindy...