Do Sokolova udeří blesk - na vrátnici ČSAD mě čeká jeho hrot

K polednímu hlásí v ČSAD podnikový rozhlas, abych se dostavil na vrátnici, kde na mě čeká návštěva. V první chvíli jsem myslel, že se muselo něco stát doma. Kluci na mě z montážní jámy křičeli: „Pospěš si, čekají tam na tebe s

kozou,“ tato průpovídka byla zrovna aktuální. Cestou k vrátnici si utírám zamaštěné ruce důkladně do pucvole. Vyhlížím k vrátnici a hledám toho, kdo by tam na mě měl čekat. V zastřešeném průchodu vrátnice je ke mně zády otočená mužská postava. Kdo to může být? Stále se to neotáčí a píská si to povědomým způsobem poslední šlágr. Ani černá kožená bunda mi nic neříká. Jsem od toho pět metrů, když se to začíná pomalu otáčet a mně vytrysknou do očí slzy radosti. Šklebí se na mě totiž vojín Harry Valda zvaný Ruksak v civilu. Překvapením nemohu vydat slova a on na mě, jako kdybychom se viděli před pěti minutami: „Nazdar bráško, stejskalo se mi po tobě, ty vole!“ Dal jsem mu mírnou facku a on mi ji vrátil se slovy: „Ty vole, já ti mám takovou žízeň...“

„Počkej, skočím ti pro minerálku...“

„Fuj, to nemyslíš vážně? Kde je tady ňáká hospoda, kam můžem zapadnout?“

„Hele, je dvanáct, do dvou dělám, počkej na mě na Starým náměstí naproti kostelu v Koruně... příjdu tam za tebou hned po šichtě...“

„To je všechno hezký, ale já nemám ani floka...“ Začal jsem se šacovat a něco peněz dal dohromady, do práce jich moc nenosím, ještě pořád dávám skoro celou svou výplatu mámě.

Autobus zrovna vyjížděl z vrat na linku do města, zamával jsem a Harryho strčil dovnitř, na řidiče jen houkl, aby ho vyhodil u Koruny.

Ty dvě hodiny nechtěly uběhnout, co tady ten RUKSAK chce? Přijel jen na skok navštívit kamarády a odkud vlastně přijel? Už jsem v duchu viděl Mirka Picku a jeho Bohunku, jak padnou na kolena, když se tam objevíme. Jejich dceři Janičce je něco přes rok, to bude hračka pro Harryho. Co ten chlap celou tu dobu dělal po vojně, byl stále horníkem na Ostravsku? Samé otazníky. Jestli tady chce zůstat, převrátí naše město na ruby.

Už za jízdy jsem z autobusu, při odbočení na Staré náměstí, spatřil Harryho opřeného o zeď restaurace Koruna. Chvátal jsem radostně k němu a všiml si už z dálky, že je místy od omítky.

„To je dost, žes tady, Horstíku,“ přivítal mě radostně.

„Jak to, že nejsi v hospodě, a proč jsi celej odd omítky...?“

„Jo, to je jednoduchý,“ začal svým rychlým menšíkovským způsobem. „Těch peněz bylo na pořádnou opici málo..., a abych tam seděl jako somrák a vejral na ty ožralky, to se mi nechtělo. Koukal jsem z vokna hospody na ten krásnej kostel, co tu máte, a řek si, Harryku, kde je kostel, sou i varhany..., a jak dlouho už sem nehladil klávesy, vlastně ani nevím. Obcházel sem kostel, až sem narazil na pootevřená dvířka... a šup, už byl Harry uvnitř. Varhany bejvají nahoře... a taky že sou, a jakej inštrument stál před Harrýkem. Rozcvičil jsem své od ostravských sbíječek ztuhlé prstíky a začal svůj první koncert v Sokolově. Nádherně a nahlas to tam zní, In The Mood se tam odrážel od svatejch jako tenisák. Byl sem tak zabranej do hry, že sem si nevšim kostelníka, jak se řítil po vrzajících schodech nahoru. Až když mě chňap za flígr a vyhodil mě ven, sem přišel na to, jakou sem mezitím zase dostal žízeň... a poslechni, to sem v životě eště nedělal, sám sem nevěřil svejm vočím, já ti chlastal vodu z tý vaši kašny... no to sem tedy dopad.“

Přiznal se, že v Koruně u piv nezůstalo, nabídl se tam za pár frťánků předvést několik svých kouzel a také se sázel, že hospoda neuhodne několik jeho hádanek, samozřejmě neuhodli, jinak že by leknul žízní.

Já jsem žasl, co se za dvě a půl hodiny dá všechno zvládnout v Sokolově, a řekl si, nejlepší bude, když Ruksaka odtáhnu k Pickům domů, to bude exploze...