Devadesátiletá babička jako nemluvný copilot

Srpen 1968 byl líčen již často, náš tehdejší mladý věk o politiku neměl zájem, ale tady se najednou dělo něco, co nás nakoplo přece jen se zamyslet a zapojit se. Všude v republice to proběhlo jinak, ale v každém koutečku země drželi z velké části lidé pohromadě.

 I když už v ČSAD mé připomínky ke špatné organizaci práce, převraceli stranici ve svých hlášeních na to, že kritizuji socializmus, komunizmus i Sovětský svaz, nebral jsem to jako politiku. Komunisté mi mohli být ukradeni, zkrátka je to jejich koníček, myslel jsem. Mými koníčky byly sport, hudba, divadelnictví, auta a kamarádi. Že mi už tenkrát nebylo nápadné, že ty samé koníčky může mít i komunista, a to mohl být také kamarád, který někam oznamoval, co se tak mezi lidmi děje. V oné době jsem nevnímal, že mezi normálními pracujícími mohou být i zaryti komunisté prospěcháři. Straníky jsem zkrátka jen tušil mezi nadřízenými a vysoce postavenými. Pro debaty politické jsem měl zalepené uši, pouze levoty výš postavených mě dokázaly rozzlobit, neviděl jsem v tom politiku, ale pouze svinstvo. Že politika svinstvem může být, jsem teprve začal chápat. Vpád armád varšavské smlouvy, jsem také neřadil mezi politiku, nýbrž mezi svinstvo.V tehdejším srpnu 1968, vedla kolem naší opravny hlavní silnice z Chebu na Karlovy Vary. Pojednou jsme si uvědomili, že burácení bloudících tanků má za následek 100 procentní úbytek zákazníků. Nechtěli své plechové miláčky, na které léta šetřili, vidět jako rozpláclé plechovky, v garážích byly v bezpečí. Na náměstí vrhali na tanky pivaři dlažební kostky a někdy také zálohované lahve. My, opraváři aut, jsme na hlavní tah od hranic a na západ, vynesli lavice, stoly, skelety havarovaných škodovek a nechali projíždět jen cizince vracející se na západ a obyvatele Československa, hodlající opustit republiku. Těm jsme nahlas přáli štěstí. Situace se pomalu uklidňovala a první zákazníci odvážlivci nám opět začali svěřovat auta. Práce bylo přece jen málo, tvořily se hloučky diskutujících opravářů se zákazníky. Nezúčastňoval jsem se toho a k překvapení ostatních, jsem začal vyrábět knoflíky z pecek od broskví. Po úpravě, bruskou, vrtačkou a pilníkem své dílo natřel bezbarvým lakem. Jediná Boženka dokázala pochválit můj knoflík, Harry jen zavzdychal: „To už je doopravdy šivotný trakedý…“ Nová Š 100: Konečně byly peníze na první nové auto v životě pohromadě. Bylo mi třicet, byl rok 1970 a škoda 100 se dala koupit za dnes směšnou cenu 45 tisíc korun. Z karlovarské MOTOTECHNY přišlo vyrozumění, že podle pořadníku si mohu vyzvednout před dvěma lety objednanou škodovku. Můj spolupracovník autoklempíř Leopold Trtík, toho času na dovolené, mi přišel do rány včas. Obálku s příslušným obnosem zastrčil jen tak ledabyle do kapsy a kráčel na sokolovské nádraží. Ještě jsem za ním ze dvora naši autoopravny křičel: „Poldo, ber jen bílou barvu!“A od té doby (teď jste čekali, že napíši, jsem Leopolda nespatřil) mé velice rozvětvené příbuzenstvo, přátelé i jen obyčejní známí, najednou potřebovali každou chvíli něco odvézt nebo přivézt. Nevadilo mi to, dalším koníčkem se mi stalo, učit se jezdit svižně až extrémně rychle.V jednom případě potřeboval bývalý spolubojovník z vojny, Mirek Picka, odvézt nazpět do domova důchodců u Mariánských Lázní svou devadesátiletou babičku. Mirek mi jako průvodce pro babičku strčil do vozu svou ženu Bohuslavu. Hned se drala na zadní sedačku, vpředu se jí dělá šoufle. Staré paní se naproti tomu zalíbilo na sedadle spolujezdce. Připoutal jsem ji, dal instrukce jak se má zapřít o přístrojovou desku, pojedeme svižněji babi, slíbil jsem totiž tetičce odvoz do Varů na čtrnáctou hodinu. Starší dáma beze slova přikývla při mé poznámce, pokud se jí to bude zdát rychlé, stačí dát vědět. Ani jsem se neinformoval, jestli osoba vedle mě slyší, musí, jinak by nepřikyvovala.Miloval jsem tu zatáčkovitou trasu ze Sokolova zadem přes vítkovský kamenolom na Mariánské Lázně. Škodovka si chrochtala, já si chrochtal, ze zadu bylo slyšet lamentování Bohuslavy při kvičení pneumatik, vedle mě ticho. Občas jsem vrhl na spolujezdkyni pohled, byla zapřena podle mého návodu s pohledem vpřed. „Babi, dobrý?“ Jen přikývla a v její tváři jsem nevyčetl ani ten nejmenší náznak strachu. „Juj juj juj, já se na to nemůžu dívat, strkám hlavu mezi kolena,“ ustavičně oznamovala Bohuslava. Zmírnil jsem tedy o něco tempo.V Pramenech jsme babičku vytáhli ze sedačky, byla tam jako přilepená, nebo se jí tam zalíbilo. Bohuslava se vrátila bez babičky z budovy, a že si zase raději sedne dozadu, abych jí jen ukázal, jak se otvírá boční okno. Cítí malou nevolnost a potřebuje luft. Snažil jsem se jízdu držet na uzdě, aby nekvílely pneumatiky. Neplížil se ale zrovna. Při vjezdu do kamenolomu se za mnou ozvalo: „Budu blejt!“ hlasem, který už něco zadržuje, také je slyšet točení kličkou a při pohledu dozadu, spatřím hlavu v polootevřeném okénku, jak krmí za jízdy kachničky. Co nejrychleji jsem zastavil, a chvíli trvalo, než si prach z neasfaltované silnice sedl. Bohunka začala lokat po čerstvém vzduch. Otevřel jsem ji dveře, pomohl z auta, vzal za ruku, provedl po kamenolomu. „Nezlob se na mě, já zkrátka myslela, že už jízdu v autě snáším…, nepozvracela jsem ti auto?“ Podal jsem ji kapesník, s odporem se nasoukala nazpět na sedačku s poznámkou: „Kdyby to nebylo tak daleko, šla bych pěšky…, a podívej ta babka cestou ani nemukla, už aby mi bylo devadesát!“