Dědek Svoboda hraje druhé housle

Humor, včetně černého, byl za totality někdy opravdu drastický. Ale jako obrana proti komunizmu fungoval bezpečně, bez obavy z pobytu za mřížemi. Straníci se touto zábavou dali převálcovat. Jejich mozky měly v hlavě tenkrát jen bratry východnější.

V dílně před začátkem směny, vytahuje mechanik kapesník ještě z civilních kalhot. Z kapsy mu vypadnou na podlahu falešné zuby a kolega se při jejich spatření zajímá o důvod, když bezpečně ví, že spolupracovník je zatím ještě pořád majitelem vlastního chrupu.

 „Ježíši, úplně jsem na to zapomněl,“ dívá se na hodinky. „Už bude sedum a Venca tady eště není, ten zaspal, to sou jeho zuby. Včera v hospodě byl jako dělo, neustále nám je házel do piva, strčil jsem si je proto do kapsy. Pak usnul s hlavou na stole, tu jeho holou lebku jsme mu namazali černým krémem na boty a odvedli ho domů. Jeho stará je v lázních, to bylo štěstí. Svlíkli jsme ho, položili do bílejch peřin, zajedu se na něj s dědkem Svobodou podívat mikrobusem a přivezem ho. Řekni mistrovi o co de, aby se nelek až Vencu spatří.“

Mikrobus zastavuje u dveří bytu Václava, všude je otevřeno a ticho. V ložnici kouká z bílých peřin černá koule, z které se ozývá spokojené chrčení. „Venco, vstávej! Zaspal si, vole…“

„Co je, co je? Kolik je hodin?“

„Sakra, už bude vosum.“

„Co řeknu mistrovi?“

„To je dobrý, Vendo,“ uklidňuje ho dědek Svoboda, „omluvili jsme tě, žes šel k zubaři, že tě rozbolely.“ Teprve teď si Václav uvědomil, že šišlá a je bezzubý.

 „Volové, jak mě můžou bolet, když je nemám…,“ rozhlíží se po nich a už mu jsou strčeny do ruky. Automaticky si je nastrčí se slovy: „deme, zuby mám, jedem do práce!“ a aniž by navštívil koupelnu, hrnul se k mikrobusu, oblečený byl ještě z předešlého dne.

 Vůz se rozjíždí, pak zastavuje na křižovatce aby dal přednost. Zrovna vede okolo paní učitelka školku, děti si všimnou černé koule za sklem. Pokřik, ukazování, vystrašené obličeje, hlasitý smích.

Václav se překvapeně dívá po ostatních v mikrobusu a dědek vypustí, že co to dneska je za děti, jak je rodičové špatně vychovávají a Venca ho doplní: „To ti haranti eště neviděli v životě holou lebku?“

„Takovou, Vendo, asi ne,“ ukončí tuto záležitost už při rozjezdu dědek Svoboda a pokrčí rameny.

„Dětska bláznivá,“ zabručí černá koule.

Když přijíždí k vrátnici, vrátný se zamyšleně podrbe pod kšiltovkou na hlavě. Po spatření dědka jen chápavě mávne rukou. Po chvíli s malým zpožděním, ale jeho hlava dělá pohyby, z kterých lze vyčíst, co to ten Svoboda zase vyvádí?

Mistr stěží zadržuje smích, když mu Venca hlásí příchod a omlouvá se za pozdní příchod.

Do dvanácti hodin pracuje Václav v sedě pod otevřenou kapotou nákladního auta, jen se diví, proč kolemjdoucí kolegové pokaždé významně zakašlou a zašklebí se. To je tedy dneska den, pomyslí si.

 S ostatními vyráží do umyvárny umýt si ruce k polední přestávce. Při pohledu do zrcadla mu chvíli trvá, než pochopí, že se opravdu dívá na sebe.

Ti, kteří nezažili komunizmus, budou pohoršení nad zábavou za totality. Snažme se je, my, kteří jsme v ní byli nuceni žít, chápat.

Někdo bojoval CHARITOU, jiní popsaným způsobem.