Děd Svoboda - postrach ve velkém podniku

Každý mu říkal DĚDEK SVOBODA, dokázal celé BÁŇSKÉ STAVBY pobláznit. Přál bych vám ho potkat dnes (86). Šibalské oči mu zůstaly i potutelný přátelský úsměv. Osloví nejen známé a hodí řeč, ale také zcela neznámé: "Mladá paní (může to být i zralá dáma jeho věku), oči mi sice už moc neslouží, ale i v té vaši siluetě lehce poznávám šťabajznu..." Z toho lze vyvodit, ne politizování udržuje veselého ducha do pokročilého věku.

Všichni ho měli rádi a vyhledávali jeho společnost, i když je často převezl (ale v dobrém). Aby byla legrace také v pracovní době, když už komunizmus nutil lidi mluvit dvojsmyslně (nutnost vyhnout se postihu a pobytu za mřížemi nebo v psychiatrické léčebně.  I mimo zdi těchto léčeben, byly lidmi vyhledávané tyto osoby s dvojsmyslným humorem. Byla to jedna z mála zábav, která byla k dispozici. Jinak se konaly pouze schůze podnikové, výroční, oslavy sjezdu KSČ, VELKÉ ŘÍJNOVÉ REVOLUCE, a bezpečně fungovalo  ČESKOSLOVENSKO - SOVĚTSKÉ PŘÁTELSTVÍ. Nebudu jmenovat dále, bylo toho mnoho, co lidem lezlo na nervy).

Jsem rád, že jsem pana Svobodu osobně poznal a měl s ním co činit, při mém nástupu do tohoto podniku do autodílen. Také děkuji mému bývalému učedníkovi, Janu Kopičkovi, který mi jako vedoucí dopravy umožnil, pro změnu pracovat pod ním.

Hlouček automechaniků a řidičů posedává a postává z nedostatku místa v naší malé elektrodílně, těsně kolem malého a dobře živeného a stále mluvícího chlapíka. Ve švejkovské pozici dědek Svoboda líčí jednu svou příhodu za druhou. Oči všech se bez přestávky lepí na jeho ústa. Ani při vtahování nikotinu nebo při smrkání jejich oči neuhýbají. Je hrobové ticho, my, autoelektrikáři, abychom při takových neplánovaných vystoupeních, pomalu používali gumové nářadí. Tyto sleziny jsou denně před začátkem směny a trochu už v ní a těsně před ukončením pracovní doby. Ty ale končí pokaždé přesně v 15 hodin. To děda Svoboda ukončí své povídání, chňapne aktovku, v které si ráno přinesl svačinu a sedne na své staré jízdní kolo. Ostatní pospíchají na autobus nebo vlak.

Tento dělnický lid jsem měl rád a nevadil mi v naší malé dílně, kde většinou bylo místa už k práci poskrovnu když se tam mužský sešli. Jen mi vadil kouř od cigaret, když se jich často sedlo k dědkovi několik i v pracovní době. Každou i sebemenší volnou chvilku využili k návštěvě. Svoboda od pádu ze žebříku při česání jablek měl namále. Doktorům se povedlo opravit jeho pošramocené tělo, ale již neměl vykonávat opravářskou činnost, jen směl občas vypomoci při lehčích pracích. Stal se z něho skladník se skladem naproti naší dílny. Tady u nás byl k nalezení po celou směnu. V rohu u malého stolečku měl svou starou rozvrzanou židli. Když jsme zrovna byli jedinými posluchači my, autoelektrikáři, s Jirkou Krbem, bylo nutné se při práci moc soustřeďovat, aby to neodnesly naše prsty, při výbuchu smíchu.

O dost mladšího Jirku jsem poznal při práci u sanitek, kam jezdil za svým kamarádem Mirdou Šoustkem, kterého znáte z vyprávění kolem sanitek. Jirka Krb mě stále nanovo překvapoval svým tajuplným a tichým hlasem, kdy se, před spuštěním slov otáčel do všech světových stran, jakoby se chtěl přesvědčit, jestli náhodou nenaslouchá také nepřítel. Pak jsem byl pokaždé šokován jeho neškodnými slovy, jako: „hele, včera jsem byl v kině,“ anebo něčím podobným. Nikdy jsem nepřišel na to, proč takové neškodné věty měli patřit pouze mně. Jen jsem zjistil, že takto začíná rozhovor i s jinými jedinci. Možná dědičnost po někom z rodiny, možná špatná zkušenost jiného druhu. Ale ten výborný a pracovitý kluk mi k srdci přirostl tak, že jsem mu jednoho dne prozradil opravdu věc, u které mi šlo o svobodu (ne dědka Svobodu). K té se ale dopracuji až na konci mého působení v této firmě.

Ředitelem tohoto podniku byl, při mém příchodu inženýr M. Toho jsem zase znal ze svého působení v kulatém autoservisu, kam jezdil se svým soukromým vozidlem a od té doby si tykáme. Také tento milý člověk bude ke konci mého pobytu hrát velice důležitou roli. Teď ale hlavní roli převezme dědek Svoboda.

Ten je v předdůchodovém věku už dávno inventářem na BÁŇSKÝCH STAVBÁCH. Když se občas přece jen z hloučku naslouchajících snaží někdo hodit k tématu svou připomínku, je pokaždé přetrumfován dědkem. Teď zrovna řidič Pepík využívá chvíle, kdy dědek vytahuje z kapsy velký barevný kapesník a noří do něj svůj nos.

„Tedy kluci, co mně se stalo letos na zahrádce, mně vám vyrostly tak velký kedlubny, že budu muset objednat autojeřáb, aby je vytáhl…“ okamžitě je přerušen dědkem, který důležitě zastrkává kapesník do kapsy. „Hochu, to ti i věřím, to dělá hnojivo. To ti na zahrádku určitě chodili srát kluci, když ti kradli jabka.“ Proti svému zvyku vstává a jde dělat něco k ponku. Ostatní debatují mezi sebou. Svoboda nepozorovaně strká velké ozubené kolečko z převodové skříně náklaďáku, do aktovky onoho řidiče Pepíka, který si v ní, jako ostatní, také nosí svačinu a měl tuto odloženou na kraji ponku.

Šichta se chýlila ke konci, protože se jako vždy v tuto dobu otevřely dveře, kterými na svého Pepíka křikla jeho žena, aby šel, že je čas. Také ona byla zaměstnaná v tomto podniku a chodila si pro muže, aby společně vyrazili na autobus do Chodova. Ta bodrá žena chňapla známou aktovku svého Josefa, málem ji vypadla z rukou, jak byla těžká, jen se podezřele podívala na toho svého. Váha se jí nezdála, určitě si pomyslela, co ten můj blbec zase ukrad? Nesla ji k autobusu statečně, držela ji na klíně při jízdě, jen občas hodila tázavý pohled po svém mužíkovi. Mlčky seděli vedle sebe, mlčky mířili k domovu v Chodově.

Až doma, když hodila těžkou aktovku v chodbě na zem, vyjela: „Cos to zase ukrad?“

„Jak to, co sem ukrad?“ bránil se tázavě muž.

„A necháš mi to klidně dřít až sem…,  co máš v tý tašce?“

„No prázdnej pytlík vod svačiny…“ a žasne, když žena namáhavě vytahuje z aktovky ozubené kolo. „No, no, tohle moch udělat jen dědek Svoboda…,“ zakoktal při pohledu na ten kus zaolejovaného železa.

Ráno se v dílně vrhá na dědka, který si zrovna brousí na ponku nůž na svačinu. „Franto, cos mi to včera strčil do aktovky? Stará mi vynadala jako malýmu klukovi, protože tu váhu táhla až domů…“ Svoboda se pomalu otáčí, bříškem palce zkouší ostrost nože a poté dělá přemýšlivého, kterému to v mozku zapálilo. „Hele, Josef, ty koni, že tys mi ukrad to ozubený kolo?! Člověče, od rána ho hledáme v celý dílně, jiný ve skladu nemám a kluci potřebujou dát dohromady tu převodovku…“

„No hele, a jak se dostalo do moji aktovky?“

„To teda nevím, dej ho sem, ten auťák musí vyjet…“

„Dej ho sem, dej ho sem, a jak? Včera sem ho hodil před barákem do popelnice…“

„Ty bejku, to je průser, musíš jet domů a vytáhnout ho, než přijedou popeláři…“ a tak jel řidič se svým podnikovým náklaďákem do dost vzdáleného Chodova. Přesně si nepamatoval, do které popelnice vlastně díl převodové skříně hodil, převrátil jich několik, než zajásal. V rychlosti po sobě uklidil ten svinčík, ani u toho neklel, měl radost, že byl úspěšný.

Když stál vítězoslavně před dědkem s ozubeným kolem v ruce, je mu oznámeno: „Hele, dobrý, dobrý. Kluci to našli v dílně, tohle co držíš je to staré, vadné…, vidíš přece, že má ulomený dva zuby…“

„Dědku, tak opravdu nevím, jak to vlastně je… Od zejtřka mám dovolenou, na zahradě se určitě uklidním, a stejně myslím, že v tom musíš mít prsty.“ Svoboda ho pobaveně sledoval, jak vycházel na dvůr ke svému vozu. Tu si všiml autojeřábu z kterého vylézal známý řidič. Dědek na něj zamával a pak s ním o něčem hovořil.

Druhý den se tento autojeřáb objevil u zahrádky řidiče Josefa. Na zahradě byla pouze řidičova žena, vzala si také dovolenou, muž prý musel jet do Varů, něco zařizovat. „No paninko, to by ani tak nevadilo, ale ten váš starej si mě objednal s autojeřábem, abych mu vytáhl ze země ty obrovský kedlubny…“

„No tohle, my máme kedlubny úplně normální, co ten blbec zase kecal za hovadiny…“

„No ale stejně, mi to tady musíte podepsat…

Autojeřábník prchal před tou milou paní, která se ho snažila vyšlehat trsem čerstvě vytrhaných kopřiv.

Dnes jsou takové šprýmky nemyslitelné, myslím si já, a co vy?