Co mi kamarád Fanda Vaníček dál vyprávěl stojí za to

Měl jsem o deset let staršího brášku Václava. Bylo to krátce po válce a on měl schovaný pistole. Jelikož i já jsem rád střílel, tak jsme vždycky šli na půdu a tam jsme tátovi vzali prázdný flašky od vína, postavili je do řady a

bráška mě učil střílet. Bylo to moc pěkný, časem jsem se i občas trefil. Když se na to přišlo, dostal brácha nářez. Při tom se jako vždycky smál, což tátu rozzuřilo ještě víc. Mně tedy neudělal nic, tím jsme ale se střelbou navždy skončili, pistole táta sebral.

Jelikož mě brácha měl rád, tak se mi aspoň pomstil tím, když on dostal a já ne, pověsil mě za nohy z pátýho patra z okna a syčel, že jsem fracek rozmazlenej. Já řval jako Hitler za války. Pak jsem to řekl tátovi, i když se žalovat nemá, a brácha byl zmydlenej znova a já zase visel hlavou dolů a tak to šlo dokolečka.

Tady to by se mohlo nazvat tatraplán. Jelikož jsme měli v pronájmu Hornický dům, který byl tenkrát nejluxusnějším hotelem s restauraci v Sokolově, jezdili k nám na návštěvu i ministři z Prahy. Měli služební činění kolem hnědýho uhlí. Jeden řidič ministra měl zrovna novej tatraplán. Mezitím, co ministři odešli na poradu, tak ten řidič seděl ve výčepu. Jelikož byl hrozně chytrej, byl to přece Pražák, tak každýmu vykládal, že ten vůz nejde ukradnout. O bráškovi se vědělo, že je šikovnej zámečník. Štamgasti ho vyštengrovali, že to nedokáže otevřít, a uzavřeli sázku. Brácha se sebral a za dvě minuty už jezdil s tatraplánem kolem Horňáku. Řidič se náhodou podíval z okna a zbledl, když to místo po tatraplánu zelo prázdnotou. Okamžitě volal policajty, ti než přijeli, stál auťák už zase na svým místě.

Táta přišel, když brácha zrovna kasíroval vyhranou sázku. Zmydlil ho zase. To měl bráška krátce před vojnou.

Když jsem byl o něco větší, osum nebo tak, a táta už byl čerstvě zabitej, a tudíž doslova mrtvej, a brácha zrovna narukoval na vojnu a my měli v garáži stát toho harleye, ale už bez lodičky, co se s ním táta rozšvihal, tak brácha už na něm tu lodičku nechtěl mít. Ta mašina teď patřila bráchovi a mně. Harlín stál v plechový garáži a my kluci byli hraví. Ještě s jedním kamarádem, Jirkou Dragounem, jsme vzali sirky a šli do tý garáže. Tam jsme po sobě stříkali benzinem a Jirka škrtl sirkou. V tu ránu hořelo a my pochopitelně utekli. Máma viděla, jak zdrháme, tak se šla podívat proč a tam hořelo všechno, i motorka. Naštěstí tam měla máma starý hadry, hodila je na to a všechno se jí povedlo uhasit. Když se to dozvěděl brácha na vojně, ještě za deset let byl vzteklej...

(Když se ten táta Vaníček zabil na té motorce, tak v té lodičce seděl jeho syn Václav, jemu se nic nestalo).

Fanda před vojnou na koloběžce

V dílně u OUNZ, kde jsme byli jako opraváři sanitek

V

V sokolovském zámku při křtu mé první knihy

Tady mě navštívil v Norimberku po mé emigraci

To je ona kniha

Také František sloužil lidu

To byl náš kamarád Ruda Picka se sestrou Hanou a psem Zorinou. Ještě jako hodně mladý emigroval do nebe