Četa technického zabezpečení a dva lovci lebek

Do pokoje, jehož dveře se holedbaly tabulkou s nápisem ČTZ TANKOVÉHO PRAPORU, jsme byli nastěhováni my, s různými zvláštními úkoly. Tankoví mechanici Eichler, Rinkes a já, kuchař Vošmik,

lapiduch Tóny Palónek (jako Němec vyslovoval B jako P, jinak vlastním jménem Anton Brandl), a motospojka Willi Kriegelstein. Ani nás tehdy nenapadlo, že pouze jeden z nás je Čech. Také jsme hned byli jako jedna rodina.

Harry Valda, Mirek Picka a Lettl, s ještě dalšími deseti, dostali pokoj naproti nám přes chodbu. Z našich řad se ztratil vojín Zrníčko. S tímto vyhublým habánem typu komik Plachta si ani tentokráte nevěděli rady, nadále pochodoval levou nohou a rukou zároveň a píchal se prstem do oka místo na špičku nosu. Někdo si myslel, že ho tentokrát, jako loni, do civilu opět neposlali, nýbrž že ho strčili k plukovním prasatům. Jako prasečák by mohl nadále sloužit v armádě a zůstat postrachem pro válečné štváče.

„Ale taky postrachem pro prasata!“ usoudil Harry.

Po sundání sádry z mé nohy jsem klesl k zemi a málem upadl, jak noha byla zesláblá. Trvalo tři dny, než jsem byl opět schopen normálně jít. Hned se ve mně objevila radost a naděje, i doktoři se přece mohou mýlit... Raději jsem svou postiženou nohu ale raději šetřil a namáháním zaměstnával zdravou levou.

Náš trojlístek zase začal opouštět ilegálně kasárenské prostory. Meniskus si ale vyžadoval pomoc těch dvou při škrábání se na vysokou kasárenskou zeď, i při jejím opuštění na civilní stranu skokem. Šetřil jsem svou pravou nohu, jak jen to šlo a předával namáhavé úkoly noze levé. Místo půllitrů jsme si začali brát gumovky, aby naše skoky na svobodu, na dlažbu chodníku, nebyly tak hlasité. Vyrušovalo to tam bydlící civilní obyvatelstvo v těch nočních hodinách. Cvoky na půllitrech dokáží při takovém seskoku pořádně zahlomozit. Nadále jsme chodili jen tmavými uličkami a mimo lucerny. Navštěvovali jen hospůdky poblíž kasáren, neb pod svícnem je prý největší tma. Cestou nazpět už jsme se nevyhýbali ničemu, jednak že naši ostražitost nahlodal pivní mok a pak v té době měli Znojemčáci i s našimi veliteli půlnoc, tedy až na deveťáka pluku a jeho dozorčí službu na hlavní bráně, těm jsme se vyhýbali, jako čert krucifixu.

Nějaký čas jsme s Harrym byli nuceni zapadnout do hospůdky U Jablíčka u tankoparku bez Mirka Picky. Nejdřív se koupila v krámku vedle konina, kterou nám k pivu ohřála jablíčkovská hostinská. Mirek totiž dostal, coby truhlář, důležitý úkol ještě s jiným truhlářem, vojínem Andělem. Anděl byl, a určitě stále ještě je, zjevem a charakterem pravý anděl. Jméno je na něj jako ušité.

Oba dostali za úkol postavit v tankodromu novou dřevěnou velitelskou věž. Ta stará lehla popelem po výstřelu tanku. Výstřel měl jít na maketu tanku v úplně jiném místě. Lettl si to ale v uzavřených útrobách tanku špatně vyměřil. Ke štěstí důstojnického štábu, který sledoval dalekohledy průběh, střela roztříštila věž dva metry od nich. Opouštěli úprkem naklánějící se věž. Někteří z toho měli celý den zaraženou řeč a Lettl zaražené vycházky. Neuměl svůj počin vysvětlit jinak, než že ho najednou něco štíplo v rozkroku, takže se musel podrbat. Tím vznikl kolem Lettla otazník, jestli mu náhodou k jeho silně zavánějícím nohám nepřibyly ještě breberky.

Mirek a jeho Anděl se každé ráno po snídani přemisťovali po svých půllitrech do slušně vzdáleného tankodromu. Materiál a nářadí ke stavbě měli navozené. Anděl navrhl Mirkovi, aby všechno někomu střelili, neměli by s čím pracovat, zato peníze na pivko a retka. Mirek s tím nesouhlasil a řekl svému Andělu, ať vyčká, že výhody si mohou vybudovat bezpečnější, aniž jim bude hrozit vojenský prokurátor.

Po příchodu k cíli se pustili do suché stravy, kterou vždy dostávali na celý den v kuchyni vlastnoručně od rotného Provaza. Půlka v nich zmizela a následoval nikotin. Mirek už odjaklživa pracoval precizně – všechno musí, i bezvýznamné, sedět jako prdelka na hrnci. Anděl, naproti tomu, by se nejraději s ničím moc nepáral. Mirek mu ale už zpočátku přistřihl křidélka. V likvidování cigaret si rozuměli. Když podle sluníčka usoudili, že je poledne, udělali si na kládách pohodlí a dorazili zbytek proviantu. Už před jídlem odhalili slunci svá vojenská těla a po posledním soustu dali možnost mozolu je obarvovat i na intimních místech.

Tento čas vychutnávali do doby, než jim samovyrobené sluneční hodiny házely stín na bod, o kterém soudili, že mohl naznačit dvě hodiny. Pak pokračovali truhlařit a tesařit do doby, kdy se jim začalo zdát, že by se brzo mohlo začít stmívat.

Vyráželi na zpáteční cestu přes hospůdky. Do kasáren se vraceli za tmy a nikomu z deveťáků na bráně to nebylo podezřelé. Neuvědomili si, že ti dva přece nemohli v té tmě zatloukat hřebíky. Kluci si tuhle práci tak trochu šetřili, aby si vojnu o něco zkrátili příjemnějším způsobem.

Jednoho večera jim na zpáteční cestě došly v hospůdce peníze, do kasáren se jim ještě nechtělo. Vzpomněli si, že slyšeli něco o podzemních chodbách pod náměstím. Dva podroušení civilisté jim poradili, kudy se tam dostat. Netrvalo dlouho a v těch tmavých chodbách si začali svítit zápalkami. Ještě že jich měli dostatek. Zvědavě bloumali podzemím, když narazili na jeskyni se záhadnými kostmi. Jelikož zjistili, že nic není věčné a i zápalky jednou dojdou, sebrali každý do ruky po jedné lebce a hnátě, než vyrazili k východu se svými novými kamarády pod paždí. Vesele hulákali do doby, než měli opravdu poslední sirku. Říkala jim, že by jejich vlastní kostičky mohly přibýt k těm už se tu nalézajícím, pokud by netrefili ven. Anděl se dostal do stavu zmateného, nebýt chladnokrevného Mirka tak jeho kosti by tu určitě byly po určité době k nalezení. Šmátrali ve tmě a sílu jim dodávalo pomyšlení, že by tu opravdu dvě kostry mohly přibýt. Mirek přikázal vytáhnout si onuce z půllitrů a jejich zapálením poslední zápalkou se probojovat k východu. Plamen hořících onucí jim ukazoval směr tím, že jej průvan nakláněl k východu.

Znojemské náměstí bylo v té popůlnoční době jako po vymření. Ti dva si štěstím bez sebe, za svitu měsíce, začali kutálet s lebkami. Byli hrdi na to, že svou mají ještě na krku. Pak si uvědomili, že do kasáren musí bez těch cizích lebek, nechali je tedy svému osudu na náměstí ležet a vyrazili k hlavní bráně svého přechodného bydliště. Deveťák je ještě pochválil, jací jsou makáči, když tak dlouho dřou ještě ve tmě. Ti dva si to z finančních důvodů zařídili napříště jinak. U praporu si vymohli posilu, kterou sami navrhli. Musel to být voják, který měl peníze.