Čeština je bohatá díky němčině - Petrolejový džíp

Převzala některá německá slova, počeštila je a rafinovaně z nich vytvořila další výrazy, které v němčině u těch slov neexistují. Příklad: GESCHÄFT (obchod), z toho Češi vykřesali KŠEFT a potom další výrazy, jako KŠEFTOVAT,

KŠEFTAŘ. Z německého FAHREN (jezdit) se to zdokonalilo a vylepšilo na FÁRAT, což má ale jen jeden význam pro sjíždění do dolu. Pro brýle má němčina jen BRILLE, my ale můžeme i BREJLIT. K německému FESCH, si čeština přitvořila FEŠÁKA, FEŠANDU i FEŠÁCKÝ. K TUBERKULOSE má čeština TUBERÁKA, TUBERAČKU i TUBERÁKY. Z německého KITSCH se udělal KÝČ i KÝČOVITÝ atd. Na to je zkrátka němčina chudá a může v tom češtině závidět. Teď odbočím zpět na starou kolej.

xx

Petrolejový džíp

Nezmar Václav Makovec nás fotbalisty obíhal o několik dnů později v dílně ČSAD, ale ne kvůli fotbalu. Jeden kamarád mu prý nabízí ke koupi za slušnou cenu originální americký džíp willis. Mohli jsme se prý složit a po sranda zkušební jízdě si ho koupit. Wolfi Severa má poslední den opušťák z vojny a může se k nám tudíž také ještě přidat.

Odpoledne po práci se má konat ona zkušební jízda, majitel se prý holedbal tím, že jeho džíp jede i na samotný petrolej. Po dílně se tedy proto začíná sbírat do plechovek ještě nepoužitý petrolej, kterým se myjí rozebrané díly. Jen my dráteníci smíme používat k tomuto účelu technický benzin, určený k mytí spouštěčů, dynam a motůrků stěračů.

Konec směny se blíží. Makovec pomoci podnikového telefonu svolává kamarády fotbalisty i z jiných firem. V té době pevné linky existovaly jen u straníků.

Jirka Hýský a Berta Spiegl, proti nám baníkovcům, hráli za Tatran. Společné návštěvy tanečních čajů nás ale úzce spojily. Bertův bráška boxoval tehdy polotěžkou za Baník a Jirka Hýský začíná po vojně jako šofér na dole Jednota. Je tedy zkušeným řidičem oproti mně s řidičákem teprve měsíčním. Časově mi to do vojny nevyšlo a musel jsem ještě jednou navštívit pana doktora Nováka. Vytáhl na mě snad tu samou tužku jako před vojnou, aby se přesvědčil o mé schopnosti rozeznávat barvy. Tu knihu pro zkoušení adeptů na řidičák, jestli v té její barevné spleti poznají co je tam napsáno, pan doktor nevlastnil, takže to nahrazoval barevnýma tužkama.

Krasavec, obletovaný na čajích i jinde, Jirka Hýský, s vizáží Jeana Maraise, si převzal klíčky od majitele džípu, který pospíchal na rande a bezstarostně nám zapůjčil svůj skvost z toho důvodu, že se zná s Václavem Makovcem. Ten také ještě za odcházejícím křičel, jestli to opravdu jezdí na petrolej. Majitel se jen tak v letu ještě otočil, aby to potvrdil a ještě dodal, že nádrž je do půlky naplněna.

Dvacet litru petroleje vklouzlo do nádrže za tam už zabydleným benzinem. Okolojdoucí Jindra Převrátil a Ludvík Killinger se nás podezíravě ptali, jestli to je opravdu petrolej, co jsme tam nalili. Věděli o našich přípravách v dílně a radili, abychom to raději nedělali. My ale chtěli věřit majiteli a petrolej byl pro nás dosažitelný levnějším způsobem než benzin.

V zeleném bouráku vyšperkovaným chromem se vyjímal v modré uniformě vojáka československé armády Wolfgang Severa. Jirka Hýský to rozjel a převodová skříň hučela při řazení dolů. Ani ostratní při vystřídání Jirky za volantem, nestrefili správnou dávku meziplynu při přeřazování dolů, aby převodovka byla spokojená a neškrkala.

Já se k volantu dostal v úseku ze Sokolova na Dolní Rychnov. Měl jsem trému a neudržel jsem rovný směr. Kluci měli srandu z toho, že šněruji silnici zleva doprava, mysleli si, že to dělám schválně. Já ale bez učitele autoškoly jedu takhle poprvé. Řeč se klukům zrazila, když se mi povedlo precizně přeřadit s meziplynem na nižší rychlostní stupeň. Asi to byla náhoda, ale můj učitel v autoškole Fechtner na nás vyžadoval řadit s meziplynem, i když převodovka Škody 1202 synchrony už měla.

„Aspoň se to naučíte, kdybyste si sedli do nějakého starého modelu...“ říkal. „S meziplynem nic nezkazíte, jen to víc žere...“ A měl pravdu, džíp také opravdu hladově žral. O druhý kanystr s petrolejem si žádal pět kilometrů před bydlištěm Severy s názvem Bukovany. 200 metrů před cedulí této obce sebou motor škubl a zmlkl úplně. Ani klikou jím nešlo otočit. Verdikt zněl: zadřel se kvůli petroleji! Proč nám ten maník tvrdil, že jeho kára s chutí žere i petrák?

Dotlačili jsme Amíka před bukovanskou hospodu a vrhli se tam uhasit žízeň a hlad. Jirka Hýský zase vrhal své pohledy na dvě kouřící krasavice u okna. Lehce se mu povedlo je přilákat k našemu stolu, který začal sténat pod tíhou půllitrů, vodky a fernetu.

Wolfi Severa začal zpívat lidové písně a my se k němu přidali. Také slečny, kouřící partyzánky, přidaly své hlasy. Natankováno jsme před půlnoci měli víc než willis venku pod lucernou.

Vojín Severa se s námi začal loučit a odcházel s písní, já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku.

Jirka Hýský se nacpal za volant a ty dvě dívky se nasoukaly vedle Jirky. Ten na nás křikl: „Nasedat pánové,“ otočil klíčkem, což ho upozornilo, že Amík na nás kašle. My se do káry opřeli a dali ji do pohybu směrem Sokolov. Holky si myslely, že si děláme legraci. Když je Jirka vyhnal ven, aby pomohly tlačit, pochopily, že to legrace není a raději upalovaly zpátky směrem Bukovany.

Začali jsme se střídat za volantem a v tlačení. Dvakrát se stalo, že ten za volantem usnul mikrospánkem a my museli Amíka tlačit z příkopu. Byla to šichta dostat ho zase na silnici.

Silnice se začala mírně svažovat a džíp se hýbal i bez tlačení. Vlezli jsme na nárazník a vykřikovali jsme: „Ať žije první máj!“ Dlouho jsme se neradovali, silnice se totiž narovnávala. Tímhle způsobem jsme se dostali v půl páté ráno před sklárnu v Dolním Rychnově. Byli jsme za jedno, že tak špatné auto, které nejede na petrák, v žádném případě nekoupíme. Pospíchali jsme šourem domů, připravit se na odchod do práce.