Cesta Švýcarskem pokračuje k cíli

Už jen jízdou v autě touto zemí se člověk může kochat. Spolujezdec má možnost za jízdy fotit nebo filmovat neklidně poskakující kamerou. Hezkých míst k zastavení je habaděj, ale chceme se dostat na místo našeho srazu s kamarády.

S mou šéfovou máme výhodu, že oba rádi držíme volant a vychutnáváme ježdění jako někdo dobrý zákusek. Ten co volant drží, nevypráví pohádky, chce jen bezchybně jet a číst myšlenky ostatních řidičů, být neustále připraven na to, že oni chybu mohou udělat.

Bo (má velitelka), nemá moc ráda při řízení puštěné rádio, hlavně mluvené slovo ji rozčiluje. Muž má velkou nevýhodu v případě, když choť má bohaté IQ. Ty kecy v rádiu jsou pro ně zabijákem.

Já zase mám při řízení rád rádio puštěné. Je mi jedno jestli tam někdo mluví nebo zpívá cokoliv. Umím sluch vypnout v případě něčeho, co mi nejde pod vousy. Jen to nemám rád na plné pecky. Takže nějaké rozdíly mezi námi existují. Jinak máme mnoho společného, i to, že máme ve znamení lva.

Vlastně jedeme ve třech. Bo dceru Ivku 2 (má vlastní dcera je Ivka 1.) jsem bezpracně zdědil v jejich 2,5. S jejím starším bráškou je považují také za své. Obě děti, myslím, si na mě zvykly rychle a respektují mě jako nového fotříka. Z těchto řádků jde lehce vyčíst, že jsme my dva dospělí každý jednou rozvedení s jinými partnery a znovu podruhé ženatí spolu.

Ivka 2 je teď momentálně ve věku hodně předškolním, už umí chodit i mluvit, teď má za námi sluchátka na uších a snaží se naučit mluvit i těch několik panenek, co veze také. Mluví s nimi jako s živými a řádně je vychovává jako vlastní děti.

Teď, pokud chcete, chvíli sledujte s auta naše cestování.

Určitě jste si všimli silnic skoro bez nákladních aut. Transport jde po železnici.

Tento blog věnuji k dnešním narozeninám své právoplatné a obětavé ženušce!