Česko německé kontrasty - z mého tajného pozorování

František Vaníček při dalším sveřepém pokusu, přetáhnout mě nazpět do komunistické zóny na druhou stranu ostnatého drátu. Komunističtí soudruzi prý slíbili, že mi po mém dobrovolném návratu, nehrozí žádný trest. Ani nedobrovolná rekreace v žádné psychiatrické léčebně. Možná bych tam jen dostal zajímavou funkci.

Ani trochu jsem rudým nevěřil, zůstal jsem proto raději ve chřtánu kapitalistických vykořisťovatelů. I když mi kamarádi (DOMA) schází více jako potrava. Musel jsem si v první řadě odvyknout mluvit dvojsmyslně. Němec to nechápe, nemusel se totiž dvojsmyslnou připomínkou chránit preventivně.  A to Fanda ví moc dobře, i když nejsme pokrevními bratry, jsme bratry přesto. Proto mi, jako pokaždé, začal líčit svým sovákovským způsobem zážitky z domova.

Začal tím, kdy na jednom nedávném městském zasedání, nevěřil náš společný kamarád, Petr März, svým ušiskám. Jako elektrikář TECHNICKÝCH SLUŽEB byl přizván coby odborník ve věci elektricky napěťové. No, zkrátka tam padl návrh z úst vysokého okresního činitele. Postavit u řeky Ohře malou, docela prý malou „přehrádku.“ Z té by se občas mohla vypustit vodička na STARÉ NÁMĚSTÍ, které s řekou sousedí. Ta voda se bude samospádem vracet do své domoviny a vezme s sebou také pokaždé veškerou nečistotu ze starého města. Petr z počátku myslel, že je chce onen soudruh pobavit dobrým žertem. Po zjištění, že o vtip nejde, vyskočil ze židle a věcně se řečníka optal: „A co ta voda, co nateče do sklepů?“

Petr zřejmě ochránil sokolovské náměstí od cholery a moru a také od dalšího přejmenování  na Kocourkov.

Doufám, vážení čtenáři, že se již těšíte na vyprávění Františka Vaníčka. Maďarsko tentokrát vyměníme za Mohelno, kam na tábořiště každý rok jezdila parta kamarádů ze Sokolova.

            Tak, hele, Mohelno nás zase po roce přivítalo. Tamější policajt, náš kamarád Pepík, nás chtěl zavést do sklípku, kde prej maj dobrý bílý. A taky do jinýho sklípku, kde zase maj výborný červený. Lída Suchopárová se nechtěla do těch míst trmácet, až když padla poznámka, že je tam poblíž taky TUZEX, se k nám přidala.

            Tak sme se vrhli nejdřív na to bílý, to sme ale nejdřív museli k majiteli domů. Ten vytáhl takovou starou vomlácenou 120 škodovku. S tou prej jezdí jen po poli, kam s ní vozí hnůj. Za tím smradlavým autem sme jeli se zaraženým dechem až k jeho sklípku. Uprostřed velká pumpa, kamenný schody a ušlapaná hliněná podlaha. Prej k němu chodí celé výpravy se ožrat.

            Hele, to teda bylo víno! Dědek říkal že má cukrovku a že pít nesmí. Vzal džbánek a šli sme na to. Ten sme vymlaskli, pak další a třetí džbán k tomu. Povídám Vaněčkovi,  Mílo, ty nebudeš moc řídit, nebo si jen lízni. Tak si jen líznul. Koupili sme demižón a jeli do druhýho sklípku na červený k tý bábě. Ta hned jela po Drobkovi (Ludmilin muž velké postavy), taková starší, ale moc šikovná. Měla táákový melouny, ježišmarjá, kdybys to viděl.

            Měla šest druhů…, toho vína. Začali sme u prvního a netrvalo dlouho, a dochlastali sme se k šestýmu. Koukám na Mílu, opravdu jen lízal, ale ksicht už měl červenej. Pak sme tam taky koupili demižón a vypravili se nazpátek do kempu. Po očku sem sledoval Mílu za volantem, v protisměru tedy nejel.

            Lídě už ani nevadilo, že nebyla v TUZEXU, myslím dokonce, že na něj zapomněla. Ta bába, eště prej za náma křičela, abychom se kdykoliv zase zastavili. Jen prej abychom řekli, že sme od Pepíka policajta. Asi myslela, že sme taky kriminalisti, my byli ale sokolovští kriminálníci. Tedy až na Mílu Vaněčka z Blatný.

            No, a v kempu sme se vrhli na ty demižóny. Teda, vopravdu dobrý víno, už nám ani nevadili ty štiplavé pičurky. Jen nám bylo líto, že po příjezdu brněnských Malinků druhý den, byly demižóny prázdný a my, i s Brňákama, si museli zopáknout výpravu. Bedřich Malinka Pralinka, pak vyprávěl každej vtip několikrát. Jeho žena jen kroutila hlavou, za ta léta s Bedřichem, to prej eště nezažila.

            „Fando, teď ti na oplátku budu líčit jedno mé pozorování tady mezi kapitalisty. Aspoň já žasnu, jaký sou zdejší vykořisťovatelé odlišní.  Když dcery Iva a Petra díky nepozornosti nějakýho úředníka, dostali společný výjezd na západ, už jsem je nazpátek mezi komunisty nedostal. Iva byla s novým přítelem někde na cestách po Bavorsku a já, s Petrou doma. Budu ti to muset ale přečíst, za čerstva jsem své pozorování hned napsal, tak můžu?“

            Kuchyňská idylka čtyřicetisedmiletého otce a osmnáctileté dcery

            (Přípravy na snídani atd.)

„Hele, Petro, ten hrníček musíš přikrejt pokličkou, aby se ta vajíčka dřív vařila. Jak to dvakrát zabublá, musíš je vyndat, budou akorát. Tady na tom elektrickým sporáku se myslím nemusí nechat vařit ty dvě minuty jako normálně, byly by tvrdý!“

            „No jasně, zase nějakej tvůj patent…“

            „Ano, a vyzkoušenej dlouholetou praxí. To samý tady ten divnej čaj. To vlastně ani čaj nemůže bejt, sou to jen nějaký bobule nebo kuličky, který se hází do horký vody. Voda  myslím ani nemusí vařit jako čaj. Takže můj vynález, když dvakrát zabublají vajíčka, lžíci je z hrníčku vyndám a místo nich tam vchrstnu ty čajový bobule. Zároveň už předtím vypnu plotýnku, protože ten elektrickej vodpor uvnitř je eště dlouho teplej a to úplně stačí na ohřátí toho JAKOBYČAJE.  Seš eště mladá, taky se to naučíš. Teď vyndej z ledničky věci na stůl…“

            „No jasně, sem eště mladá…, najednou sem ve svejch osmnácti eště mladá…, jinak mi říkáš, že se blížím věku babičky do šrotu. Zkrátka jak se ti to hodí.“

            „No jasně, jak se mi to hodí. Když mi bylo jednadvacet a dělal sem v ČSAD, taky sem říkal těm šedesátiletejm spolupracovníkům krátce před jejich důchodem, hele, mladej, ty tomu nerozumíš a o životě eště opravdu nic nevíš. Nenašel se žádnej kdo by se tomu nezasmál. Teď se, Peťulo, zase dívej na další věc, plotýnka je eště stále teplá, i když je dávno vypnutá. Dáme na ni ještě v kastrůlku vodu a ona se nám zadarmo ohřeje, a hádej na co?“

            „No jasně, ta se ti určitě eště ohřeje…“

            „Samo, a v ní pak můžu v dřezu umejt nádobí, to je takzvaná racionalizace práce. A zas další, dřez je moc velkej, potřeboval bych zbytečně moc vody a rychle by vychladla. Takže, umejvat to budu vtom kastrůlku, v kterým se voda ohřívala. Ale teď, když už sedíš, budeme konečně snídat, dcero má.“

            „Cukr už sem ti do čaje dala při tvé přednášce a citron taky.“

            „Už sem si všim…“

            „Tati, nevím, jestli bych s tebou jako ženská vydržela…“

            „Proč bys se mnou neměla vydržet? Mám pitomí kecičky?“

            „No, možná bych s tebou i vydržela, pořád nepřednášíš, někdy si taky smutnej a nemluvnej…“

            „A vidíš, to je zase finta a trik, co s chlapem kterej je pořád stejnej? Ten je jednotvárnej a nudnej! Ale já sem jednou smutnej, jednou naštvanej, jednou veselej, jednou šaškovitě veselej, zkrátka pořád jinej. To je, jako by ženská měla vlastně deset chlapů najednou. No, takovýho si najdi? Co ti bude platnej hezkej mužskej ksicht, ten se časem vokouká. Teda Peťulo, včera sem jednoho viděl, když sem byl na poště. Asi padesát, ty to byl chlap. V těch perfektních německých teplákách COKINK, co teď vsichni nosí, myslím i do kostela.

            Von si koupil tu stavebnicovou krabičku, která se používá k odeslání balíčku. Jsou různé velikosti, on si vzal tu nejmenší. Místo aby s tím šel k tomu určenému stolku, kde stojí i židle, tak se s tím nakýbloval na ten stůl co vypadá jako kulečníkovej. Rozházel na něm všechny své krámy, papíry, igelitky a tak. Chtěl sem v teleseznamu Mnichova najít známého, když sem ale viděl tady toho, tak sem se vopřel kousek od toho maníka o okno. Že počkám až bude hotovej, abych se případně přiučil. Ty seznamy byly stejně přikrytý věcma toho umělce. Čas sem měl a venku stejně pršelo.

            Ty, Petro, tos neviděla, jak dlouho von podle návodu na krabičce, se snažil to dát dohromady. Když se mu to konečně pracně povedlo, vybalil z igelitové tašky igelitový pytlík. V něm byl nějakej růžovej svetr. Teď zase začal tenhle všelijak skládat, překládat a formovat. Konečně to nacpal do tý krabice a tu zase podle návodu pomalu zavíral. Pak začal cosi čmárat na malej papírek a každou chvíli vytřeštil voči do blba, jakoby o něčem usilovně přemýšlel. Mně to přišlo, že vůbec neví, komu to má poslat. Taky jo, pojednou se začal zuřivě hrabat v těch seznamech vtom skoro kulečníkovém stole. Já už rost, eště že rád pozoruju lidi když voni votom neví.

            Hrabal se vtom tedy hodně dlouho, než ze seznamu začal něco opisovat. Zhoupnul ten seznam do výchozí polohy i já si vysílením oddychl. To ale není všechno! Teď zase čmáral na ty svý papíry a občas napsal slovo i na ten balíček. Asi to chtěl poslat pod tajným kódem. A najednou, jako střelenej, začal ten balíček spěšně zase rozbalovat. Asi se chtěl přesvědčit, jestli mu mezitím ten obsah uvnitř někdo neukrad. Ne, nešlohnul, to bych přece musel vidět. A zase začalo skládání škatule podle návodu, následovalo opatrné čmárání na papír, s občasným napsáním něčeho na balíček.

            Petro, já sem na toho chlapa jen koukal a bylo mi horko. Chlap byl ale úplně klidnej, v Čechách by ho dávno někdo vypískal. Teď zase odněkud vytáhl nějakej motouz, asi ho dostal v ceně se škatulí. Ten provázek byl s německou důkladností zalepenej nějakým lepícím svinstvem. Lepilo se mu to na prsty, takže se mu na ně přilepovaly i ty jeho všelijaký formuláře. Potom se mu na ty lepidlové prsty přilepoval balíček, kterej chěl provazem omotat.

            Hele, Peťulo, já už to dál nevydržel, i když moc rád pozoruju lidi. Já zkrátka musel odejít, jinak bych se určitě zbláznil za toho chlapa. No, jestli sou všichni Němci jako on…“

            „Tati, ty vajíčka jako by nebyly hotový, koukej tečou, ani je nemůžu oloupat…“

            „Hele, vajíčka sou akorát, takhle jak sou, sou zdraví! Já bych vlastně ve svým věku, neměl vejce jíst…, asi jen skořápky. Peťulo, nesmíš je tak moc oloupat, udělej jen dírku, aby se tam vešla kávová lžička. Pak ti nic nepoteče. No jo, seš opravdu eště mladá, taky se to jednou naučíš…“

            „No jasně, a proč by vajíčka neměla být zdravá?“

            „To nevím, ale někde sem to čet. Hlavně ty natvrdo jsou prej zabiják pro lidi nad čtyřicet. Tys eště mladá, ty je snad eště můžeš. Zdraví ale prej sou, když se pijou v syrovým stavu. Tím ušetříš taky plno proudu, ale já se jich fakt už asi nesmím ani dotknout…“

            „Namaž si ten chleba, tati…“

            „Jen proboha to ne, ani to ve svým věku nesmím…“

            „Tak si tady vem sejra a salám…“

            „To já, Petro, taky nesmím…“

            „Tak co vlastně, tati smíš?“

            „No, asi už nic, ve svým věku…“

            „Tak proč sis vlastně sedl ke stolu k snídani?“

            „Vidíš, já bych vlastně už ani neměl sedět, ale bejt pořád v pohybu, nebo taky ne? Už opravdu nevím, co eště smím, vtom svým věku?!?!“

            František Vaníček si smutně povzdechl: „Já bych tak akorát mohl napsat knihu Milovníci alkoholu a ti druzí…“