Čeká to - bezmála - každého (R 174)

Přišla velmi záhy. Byla mou první opravdovou v životě. Bylo zřejmě na čase v mém zralém věku. 

Tudy postupovala naše akce s BoankouHAH

Co velký šéf slíbil, opravdu dodržel. Výpověď ze strany Metra mi došla na požadovaný čas. Jako devětapadesátiletý budu nezaměstnaný. Doufám s konečnou platností naposledy. Úřad práce se ale jen tak lehce nedal, vystrčil na mě drápky už za tři měsíce mého lenošení. O tom později. Jen ještě tohle. V oné době nezaměstnaný s vyučním listem, nemusel přijmout práci v jiném oboru, pokud tedy sám si o to nepožádal. Osobně jsem zašel na ÚP do kanceláře určené pro můj obor. Mladému úředníkovi jsem prozradil, že bych přijal mimo můj obor job jako tovární testovací jezdec. Podíval se do mých spisů, asi na datum mého narození a pak se překvapeně zeptal: „Ve vašem věku?“

„Mladý muži, rád bych vás svezl na sněhu. Z vozu byste tedy poté vystoupil zcela živý, ale z nohavic by vám tekly sračky.“

Než jsem tenkrát vplul do stavu nezaměstnance, rychle jsem se pokusil vymámit větší byt. Nezaměstnaný má ve všem menší šance. My čtyři jsme byli v pohodě, ale tísnili jsme se už šest let v 1 + 2. Ložnici jsme přenechali dětem jako DĚCÁK a mi dvě hrdličky každý večer uzpůsobily gauč k ležení pro dva.

Byrokrati ale chtěli, abych se zanesl do pořadníku pro nárok na sociální byt. Nárok, se stávajícím rodinným příjmem tu byl, i když těsně u hranice.

Líná huba holé neštěstí. Boanka přinesla zprávu. Asi500 metrůod nás dal policista s rodinou výpověď na byt. Jak mohli mít nárok na byt sociální, jsem nechápal, že by policie byla placená tak mizerně jako zaměstnanci Metra? Určitě ne, když si tito lidé koupili dům.

Vyrazil jsem ke dveřím s jejich adresou. Doma byla jen panička. Když jsem jí slíbil, po jejich vystěhování za ně natřít rámy dveří, okna, radiátory, natřít na bílo tapety, které by se jinak musely sundat a zeď vybílit. Také jsem slíbil převzít policajtský byt po jejich úpravách jejím otcem v koupelně a v kuchyni a také že převezmu na mini zahrádce postavenou dřevěnou chatku (také jejím otcem, protože policajt prý mimo dávání pokut, dávat fouknout a střílení nic neumí) pro syna.

Risknul jsem to a dal výpověď, tenkrát na ten náš prťavý byt ve dvanáctém poschodí. Když k nám občas zavítala z Československa tchyně, byl okamžitě ještě menší i na dva týdny. Nebylo se kam schovat.

S výpovědí na byt jsem za měsíc opět vyrazil k byrokratům. Handrkování přestalo až po mé hrozbě, že pokud podle výpovědi budu muset z onoho prťavého bytu a nebudu mít možnost se nastěhovat do jiného většího, tak si před vchodem jejich úřadu postavím stan a s rodinou čítající 4 osoby, se tam zabydlím do doby, než mi byt dají. Nevěřil jsem, ale tento riskantní tah zabral. Nechtěli, aby se o nich psalo v novinách.

Nájemní smlouva byla na policajtský byt od 21. 7. 1996. Pět dní před mými roky 57.

Takže jsem nejdříve natíral a renovoval byt prťavý, podle smluvního příkazu. Pomáhal mi zeť Dan KVÍZOVÁ HLAVA. Hned na to jsem se vrhl na náš nový 1 + 3.

 Malý problém nastal po zjištění, že vrchní a spodní dlouhý díl z rozebrané obývací stěny (velmi staré, těžké, kterou jsem převzal od předchozích nájemníků) se nevejdou do výtahu. Můj šílený a další riskantní plán zněl. Budeme s Boankou tyto kusy nábytku spouštět z balkonu ve dvanáctém poschodí provazem na balkon v jedenáctém. Já budu držet, Boanka poletí na balkon do jedenáctého, vtáhne břemeno dovnitř a podrží. Já poběžím k ní a budeme spouštět do poschodí desátého a tak se postupně propracujeme až ke vchodu v přízemí. Divím se, že na nás nikdo nevolal policii. Veškerý náš skrovný nábytek jsme uskladnili v kočárkárně a v prostoru pro bicykly do druhého dne. To jsme měli domluvenou pomoc ze Sokolova na převoz dvoukolákem do bytu policejního rady. Kamarádi František Vaníček a Bohumil Samek přijeli v ranní mlze. A byla s nimi jako pokaždé SRANDA.

 Opáleni na bronz, jsme mohli být považovaní za cikány na tahu nebo při jiné akci. Co jsem v Německu, nikdy nikde jsem žádného cikána neviděl. Nějaký zákon tomu zabraňuje. Proto tu jsou cikáni maskovaní chozením do práce, důkladným mytím se a řádným oblečením. Tímto způsobem zapadnou do obyvatelstva tak nenápadně, že těch málo co se tu vyskytují, jsou považovaní za emigranty z jiných slunečnějších krajin.

A teď ty vystrčené drápky Úřadu práce. Nehodil jsem se jim do krámu. Ve statistice by měli o jednoho nezaměstnaného více. Úředníci požadovali z mé strany zrušit povinnou mlčenlivost všech lékařů, s kterými jsem měl kdy co do činění. Po čase jsem měl obdržet termín k lékařské komisi ÚP. Měla podle dokumentů od kolegů a důkladné prohlídce mé tělesné schránky rozhodnout a ohodnotit mou schopnost nebo neschopnost vykonávat nějakou práci, a jestli mám nárok být nezaměstnaný. Zatím ještě před nástupem ke komisi ode mě vyžadovali mou osobní zpověď vlastnoručně psanou na papír. Mám popsat celý průběh mého konání jako pracujícího a jak určité pracovní úkony vypadaly. Jak byly náročné na mé pohybové aparáty.

Sedl jsem ke kuchyňskému stolu po snídani, osamocen po odchodu Boanky do práce a dětí do školy a začal smolit:

Charakteristika mého těla.

Vážení, narodil jsem se do sedlácké rodiny, jen jsem se naučil udělat několik kroků, musel jsem v zemědělství pomáhat.

Tak jsem pokračoval s plastickým vyobrazováním mých tělesných aktivit od oněch prvních krůčků do současnosti, kdy jsem převážně pracoval s kovem a šrouboval a šrouboval, ještě bez bateriových šroubováků na osobních i nákladních autech a to jak v parnu tak za mrazu nejen v dílnách, ale také pod širým nebem. Za mrazu si musel často ohřívat ruce u výfuku běžícího motoru náklaďáku nebo autobusu. A pak se zase ve sněhu nořit do sněhu pod ně, hledat závadu na elektroinstalaci obalené zmrazky, které mi padaly za krk, na prsa i přímo do ksichtu. Také práci na stavbě se sbíječkou při rekonstrukci a přestavbě dálničních mostů jsem nevynechal.

Mé psaní bylo zřejmě tak úspěšné, že už jsem žádné předvolání před lékařskou komisi neobdržel. Bojovat a nevzdat se, se často vyplácí.