Buldozery, drezíny, dva komunisté a jeden děda

Děda po šedesátce jako mladík, ví své. Daří se mu vyprovokovat adoptivního syna Julia Fučíka. Daří se mu narovnávat kolejnice... Lékařka komunistka, ví také své, ale není jí to nic platné... Já, vždy nestraník, dělám ozvěnu jednomu komunistovi. Setkání s blbcem nemusí mít viditelné následky.

  Renovační středisko, velké hangáry, hodně kolejí, mnoho nových spolupracovníků. Velká část mě znala z autoservisu a byli mými zákazníky. Ukázalo se, že spokojenými. Vedoucí už je před mým příchodem na mě upozornil. Jméno jim nic neříkalo, ale to je ten, s autoservisu, který nebere „diškrécie,“ je přivedlo na mou stopu. V Autoservisu totiž jednoho dne ve mně nastal zlom. Auto nové, dvě děti, se rovnalo mé spokojenosti. Jen mi začali lézt na nervy někteří komunisté. Říkám někteří, spřátelil jsem se s jednou lékařkou přes její auto. Stala se postupem času přítelkyni celé naší rozvětvené rodiny a hlavně, všem ženám s našeho klanu pomohla přivést na svět děti. Já jí to vracel péčí o její vozidlo. Vedli jsme důvěrné soukromé hovory, kdy se mi svěřovala, že má jako stranička, se svými odlišnými názory na schůzích jen problémy. Její názory, naproti tomu, byly mně sympatické. Pokud by všichni komunisté mysleli jako ona lékařka, pravděpodobně by mi nezvedali žluč. Do autoservisu za mnou jezdila většina doktorů, nevím, proč si mě oblíbili, asi šuškanda že odmítám brát peníze. Od všech zákazníků, jsem zkrátka jednoho dne přestal brát. „Kupte něco své ženě, dětem, babičkám a dědečkům. Opovažte se, mi něco strčit do kapsy! Zaškrtil bych vás!“ Na tato má slova se dívali ze začátku velice překvapeně, časem se to ale zaběhlo. Já se tímto počínáním odreagovával a myslel jsem, že se tím mstím komunistům, kteří si díky této strany žili už tenkrát kapitalisticky.Jsme nazpět u drezín. Jeden člověk v mém novém působišti o mé osobě nevěděl nic. Staršího muže v důchodovém věku, podle mého odhadu něco přes šedesát, byl nucen pracovat dále. Odpracovaná léta během války v cizině, nemohl v ČESKOSLOVENSKU doložit. Šlachovitá postava bez jediného gramu tuku, typ indiánský. Snědý a vrásčitý děda, budu mu tak říkat, i když jsme ho tenkrát oslovovali křestním jménem, dbal o rovné držení těla, svižnou chůzi a mladistvé jednání. Vykonával práce zámečnické a v případě nouze o práce na mé straně, jsem dostával příležitost spolupracovat s dědou. Podle jeho řečí antikomunistických jsem usoudil, že naše spolupráce bude v pohodě. Vyráběli jsme plechové garáže různých velikostí, po celé šachtě sloužily k uskladnění nářadí pro dělníky pokládající koleje (kolejáře), buldozeristy a podobně. Začátkem prázdnin byl k dědovi přidělen mladý student, brigádou si chtěl přivydělat. Říkejme mu František K. Sympatický chlapec, měl smysl pro humor a výborně k nám zapadl. Děda velice rád mluvil, dovídali jsme se s Frantou vše o jeho působení v zahraničí. Rodinu a soukromí vynechával. Jiní mluví o své staré, on však ne, možná měl tenkrát mladou. Práce nezůstávala ležet ladem, ani při našich mluvených slovech. Těsně před svačinou nás děda jednou šokoval. Aby nám zřejmě dokázal, že nejen mladistvě vypadá, a stále není dědkem do šrotu, tak že prý nám něco předvede. S Frantou jsme zírali, jak děda pomocí štaflí leze na konstrukci, lehce na jejím vrcholu zahákne špičky bezpečnostních bot a nechá tělo viset hlavou dolů. S Františkem jsme byli jedinými přihlížejícími, a tak trochu se báli, aby se dědovo nohy nevyvlékly s bot a nespadl hlavou na železný koberec. Nestalo se, dokonce začal zpívat nějakou nám neznámou píseň.Děda triumfoval, vychutnával naše užaslé pohledy, a visel a visel, celou dobu, která byla určena pro svačinu. Pak jako cirkusák, vyhoupl své ruce vedle špiček bot, nohy spustil a ještě se několikrát lehce vytáhl rukama, že se bradou dotýkal konstrukce. Vlastně by nás ani nepřekvapilo, kdyby se pro změnu pověsil za bradu. Teď teprve rozbalil svačinu a začal: „Chlapci, to sem jednou přišla parta študáků na brigádu, jeden z nich mi nepozorovaně prozradil, že tam ten, je adoptovaný syn Julia Fučíka, tedy prý vlastně ženy Fučíka. Chtěl jsem mladého Fučíka otestovat, stoupl jsem si k jednomu konci ležící kolejnice, a poprosil ho, aby mi třiceti metrovou kolejnici pomohl na jejím druhém konci zvednout a přemístit. On to, ten vůl, chtěl doopravdy zvednout. Jak mu křuplo v zádech, jsem slyšel až sem. Od té doby jsem toho chlapce neviděl, mám dodneška tak trochu výčitky svědomí…“ Byla tu řeč o kolejích. Děda ještě před mým příchodem vyrobil podle svého zlepšovacího návrhu silostroj. Hydraulický lis pro rovnání pokřivených kolejnic. Buldozery je přitahovaly k lisu ze všech koutů šachty, ty narovnané, nebo podle přání ohnuté vlevo nebo vpravo, se šetrně odvážely drezínami na patřičná místa. Děda byl u svého silostroje ve svém živlu, myslím že dokonce v transu. Při první touto akci s ním, jsme s Františkem obdivovali šikovnost, zručnost a ledový klid. Byl ve svém nebi, když páčkami hydrauliky dirigoval projíždění kolejnic tam a zpět, dokud nebyly podle jeho přání narovnané. Síla hydrauliky nechala zpívat ocel i srdce dědy. Při této práci nemluvil, jen si soustředěně a spokojeně něco brumlal. O svačině mě upozornil na kolemjdoucího usměvavého baculatého muže v čistých montérkách. „Ten si je ještě nikdy nezašpinil, pozor na něj, malý komunista. Jako zámečníka jsem ho ještě pracovat neviděl, je neustále zalezlej v kanceláři, nebo je po schůzích nebo školeních. Jo, někdo si umí život zařídit. Ale pozor, myslím že bonzuje…“Na přání buldozeristy, jsem s ním vyrazil za jeho strojem, zabořeném s prasklým pásem. Drezína nás do vzdáleného místa dopravila s nářadím a náhradními díly. Cestou jsem mohl pozorovat naše plechové výtvory. S buldozeristou jsme se v bahně mordovali asi dvě hodiny, než jsme se s pásákem mohli vracet po vlastní ose. Připadal jsem si jako na vojně u tankistů, kde jsem sloužil jako tankový mechanik. Tak zablácený jsem ale nebyl ani na vojně.Jeden den mě překvapili dílenští kolegové, pojednou popadli do rukou kladiva a začali jimi bouchat do plechů a svěráků. V hangáru byl rachot jako při dělostřelbě. Pak jako když utne, kladiva letěla na ponky. Vysvětlení mi podal ten nejbližší, když viděl můj nechápavý obličej. „Víš, on se objevil pan, tedy soudruh, Hybš. Je to velkej šéf, i náš malej šéf s něho má vítr. Velkej šéf je ale blbec, stačí mu slyšet rámus, myslí si, že se maká, a do haly nepřijde. Ještě mě před touto osobou varovali, je to velkej komunista a má tik. Až budeš dělat cokoliv na buldozeru a viděl blížícího se Hybše, rychle odpoj baterii. Na to on si potrpí, prý aby nedošlo k požáru. I při výměně žárovky to vyžaduje.Stalo se, vymontoval jsem zrovna z buldozeru dynamo, když stál za mými zády. Jen jsem si ještě všiml, jak se buldozerista vypařuje. A Začalo soudruhování a upozornění na neodpojený akumulátor. Dělal jsem, že ho neslyším, umím být dlouho klidný. Když ale soudruh neustále zvyšoval hlas a mlel pořád dokola to samé, byl konec. Jsem „ECHOMENSCH,“ tedy člověk, jak na mě, tak na tebe. Má ozvěna dokáže přehlušit původní hlas protivníka několikanásobně. Pustil jsem se do soudruha s chutí a vervou, kterou dokáže probudit lidská hloupost. Nebudu tady vysvětlovat, proč při určitých opravách není zapotřebí akumulátor odpojovat (u dnešních moderních aut to v žádném případě nedělejte, pouze při nabíjení baterie nebo svařování na karoserii). Křičel jsem na soudruha tak, že už se ke slovu nedostal, z haly vykukovaly zvědavé hlavy. Soudruh se nakonec dal na útěk směrem ke kanceláři našeho malého šéfa. Ten prý žehlil a žehlil. Za mnou přišel s úsměvem na rtech a se slovy: „Z toho si nic nedělej, on je to blbec!“Kotoučové brzdy na drezínách nebylo to pravé, těžké drezíny žraly brzdové destičky jako o závod. Ten nápad mého přímého, malého šéfa nebyl šťastný. Velkého šéfa tím ale oslnil, mně se ten soudruh od té doby vyhýbal. Je mi záhadou, že mi nebylo doporučeno dát výpověď. Po roce se mi začalo stýskat po „auťákách,“ a odešel jsem sám.