Boženka, Harry, pes Bertík a alkohol

Do ČSAD v Sokolově, nastoupil z dílen JÁCHYMOVSKÝCH DOLŮ po jejich zrušení 1960, automechanik Harry F. Již zmíněný Lotyš. Před bránu podniku přijel STUDEBACKREM z roku 1928.

Majitel byl jen o málo starší. Vozidlo vypadalo, jako kdyby zrovna vyjelo z montážní linky. Ale byly to šikovné ruce Harryho, které vykouzlily ten skvost. Stačilo kdekoliv zaparkovat, a v mžiku se kolem té nádherné káry shromáždili obdivovatelé.            Kouzelník z Rigy mohl lehce konkurovat zlatým českým ručičkám. Dostal na starost vstřikovací čerpadla. Malý kumbálek pro opravu a seřizování, se brzy stal hnízdem pro labužníky alkoholických tekutin. O stálý přísun lihovin se starali zaměstnanci z jiných podniků v okrese, kteří si, se svými čerpadly nevěděli rady, a ČSAD tolerovalo tuto přátelskou výpomoc.             K tmavovlasému kudrnatému Lotyšovi nevelké postavy jednoho dne nasadili jako výpomoc Boženku. Hezká, sympatická, stále usměvavá a šikovná vdova k padesátce, začala rozebírat a mýt čerpadla. Zajímala se o svou novou práci tak vehementně, že stačilo několik týdnů, aby od Harryho F. odkoukala nejen mnohé, ale nechala se mistrem zaučit i na složitější úkony. Jen alkoholu se nedotkla, s úsměvem Boženka tvrdila: „kdybyste mě raději někdo pozval na rande, když mi starej utek do nebe…“ Zřejmě se úspěch na poli erotickém nedostavil dost rychle a s Boženkou začal do práce chodit pes Bertík, rasa uliční směs. Bertík měl svobodu pohybu. Všude dost trávy a křovisek pro značkování. Navštěvoval rád dílenské prostory, kde nikdo nešetřil pohlazením špinavou zašmírovanou rukou. V hodině svačiny dostával něco na zub od psů milujících autoopravářů.             Boženka při odchodu k píchacím hodinám při ukončení směny, jen nechápavě kroutila svou stále nadělanou hlavou, z které po „padla,“ mizel šátek. Její Bertík byl při odchodu vždy o hodně tmavší než při příchodu. Neštítil se totiž ani vlézt do montážní jámy za svými mezitím kamarády automechaniky.            Harry, který šel vedle Boženky k píchačkám, při pohledu na špinavého Bertíka, řekl své oblíbené a často používané: „To je, Bošenko, šivotný trakedý!“                                                                                       Podraz straníků    (V březnu 1966 přišel na mé jméno do ČSAD dopis z Československé televize. Vážený soudruhu, zveme Vás k soutěžnímu konkursu pro pořad „Hvězdy zatím bez nebe,“ který se bude konat dne 9. března t. r. od 9 hod. v Ústředním klubu pražské energetiky, Bubenská ul. 1, Praha 7. A tak dále.            U pultu před komisí bylo nutno se jednotlivě hlásit při odstání dlouhé fronty mezi uchazeči z celého Československa.             „Soudruhu, dostali jsme hlášení, že jste protikomunistický živel, veřejně pobuřující občany,“oznamoval soudruh, v ruce držel obálku s hlavičkou ČSAD a mně to bylo jasné. „My děláme zábavné pořady v duchu socialismu, asi jste u nás na špatné adrese…“            Zatnul jsem jen pěsti, beze slova své 27 let mladé tělo otočil o 360 stupňů a měl co dělat, abych ho udržel na uzdě…            V Roce 2007 jsem se čirou náhodou dozvěděl, že tenkrát onen konkurs (snad předvoj SUPERSTARU) vyhrál můj nynější nakladatel Jindřich Kraus – mě a Karla Gotta vyhodili (každého ale z jiného důvodu).                                                                                                              Oslava               Do lepší restaurace Ohře, pozval dílenský mistr na oslavu svých narozenin celou smečku šmíráků. V rozjařené náladě po pracovní době vedle sebe zasedli předvojenští, ti po vojně, svobodní, ženatí, rozvedení, automechanici, autoelektrikáři, autoklempíři, autolakýrníci a jeden truhlář s přezdívkou Sajtna. Výraz pro postranici přebrán z němčiny, hodila se více než postranice, které v podniku obnovoval na nákladních autech právě tento truhlář novou dřevinou.            Sajtna, urostlý padesátník, měl nejen stále žízeň, ale byl také k neutišení. Mluvil skoro nepřetržitě. Jen mistr objednal první rundu, Sajtna se nemohl dočkat první várky, přitáhl si k sobě vázu s povadlými kytkami se slovy: „Hoši, já to bez tekutiny už nevydržím ani sekundu…“ Kytky z vázy vytáhl a obsah páchnoucí vody vypil do dna. Kytky strčil nazpět a některým z nás se zvedal žaludek.             Zábava se začala rozjíždět, témata se střídala, každý řečník načal jiné, jemu bližší. Mladí jen naslouchali a snažili se pochytit moudra od těch starších. Čas nepozorovaně ubíhal, jazyky tvrdly. Tu někdo zabrousil do logiky. Nám, mladším, naše uši nechtěli věřit, že prý je velký rozdíl mezi logikou muže a ženy. Zkušení ženáči a rozvedení o tom mohli povídat své. My zelenáči žasli, jaké to horory se odehrávají v domácnostech pracovních kolegů. Jak ti muži musí trpět při boji o prosazení své mužské logiky, proti, jak tvrdí, pitomé logice žen. Ať už se jedná o úkony a názory jakékoliv, z těch dámských prý mužům přetéká žluč.             Jediná žena u stolu, Boženka, se snažila zastoupit a chránit stanovisko dam: „Pánové,“ i jí jazyk už moc neposlouchal a s námahou pokračovala, „ženy si zase myslí, že logika mužů je praštěná…“ Harry se na ni jakoby chápavě podíval, než řekl: „To je ale doopravdy šivotný trakedý!“            Od vedlejšího stolu vstal starý, šedivý, profesorsky působící pán. Stoupl si před náš stůl a vyčkal chvíle, než jsme ho zpozorovali. „Milá dámo, a vážení pánové!“ také jeho jazyk už nebyl nejživější, „ne že bych naslouchal…, zrovna jste nešeptali…, jen bych vás chtěl upozornit na to, že podle mých dlouholetých zkušeností, vás mohu upozornit na to…,“ hodně se nadechl, podržel se opěradla jedné židle, „logika žen ani mužů není blb…, každá z těch logik je pouze jiná,“ opět se nadechl, než svou řeč ukončil slovy: „Poroučím se…, a a přeji dobrou noc!“ A kde mu byl konec, jen tou dobrou nocí, upozornil, že je na čase se přemístit do svých domovů.             Začala žeň taxikářů, ti starší se hrnuli do vozu k smíškovi Vendovi, a mládí se vydalo do svých příbytků po svých.                                                                                         Autoservis a skleník                                                                                              (1966)                Naproti ČSAD nově budovaný kulatý autoservis celoplošně prosklený jako skleník, odporoval socialistické architektuře. Mě fascinoval, že v jeho útrobách se budou pro občany Sokolovska a širokého okolí opravovat jejich osobní vozy. Osobáky mě přitahovaly tím, že se s nimi dá jezdit rychleji než s „náklaďákem.“ Hodlal jsem tedy přejít do Komunálních služeb města Sokolova (prchnout před některými komunisty z ČSAD, abych je neměl na očích), kterým tento objekt patřil. Vše začalo nedorozuměním.            Tehdejší ředitel KS (Komunální služby), soudruh Jedlík, spatřil před sebou ve své kanceláři mladého vousatého muže s vizáží tehdy populárního zpěváka Waldemara Matušky. Samozřejmě hledal soudruh ředitel do svého skleníku také autoelektrikáře. Slíbil sepsat se mnou pracovní smlouvu za týden v jeho kanceláři. Zřejmě si chtěl prohlédnout případné další zájemce.            V určený den po zaklepání na jeho dveře kanceláře a oznámení mu, že jsem ten, který se chce ucházet o místo autoelektrikáře, vyskočil ze své židle a oběma rukama chtěl odmítavě zabránit mým dalším slovům: „Soudruhu, je mi líto, my už máme jednoho „fousatého!“ Po počátečním překvapení jsem si uvědomil malou změnu na svém obličeji, den předtím jsem ze svého ksichtu vygumoval Waldemara Matušku. Občas jsem svůj nepěstěný plnovous zkrátka ostříhal nůžkami a doladil žiletkou. Ani dobří známí mě v prvním okamžiku nepoznávali, lamentovali, že vypadám jako mimino a že mi to takhle nesluší. Někteří, co mě tedy okamžitě poznali, se ptali, kam jsem dal fousy? Při další likvidaci porostu, jsem tento, z části nacpal do prázdné krabičky od zápalek. Tu jsem vždy vytahoval na tázající se, kam že jsem dal bíbra. Zírali pak na chlupy v krabičce od sirek.