BORDEL v Metru a střet s rozohněným Italem (R 171)

Uběhl skoro další rok. Vedoucí našeho oddělení onemocněl. Jeho častá nepřítomnost posadila na jeho židli zástupce Petera. 

 Společná kancelář našeho oddělení a oddělení DOMÁCÍ POTŘEBY je pomyslně rozpůlená. Šéfová pro domácí potřeby u sebe měla pořádek, náš, zrovna nemocný, byl dost velký nepořádník a k tomu lenivý. Jeho půle kanceláře byla jako po výbuchu. Ač kvůli tomu deptán onou dámou z domácnosti, nehnul ani brvou, jen krčil rameny a záhadně se jí smál do obličeje.

Peter tam za krátkou dobu udělal pořádek. Ač vysídlenec z Tallinu, měl smysl pro pořádek oproti našemu německému Wolfgangovi. Ze smetiště se stala ukázková kancelář se vším přehledně na svém místě.

Vše ale pokaždé přišlo okamžitě vniveč po krátkodobém uzdravení našeho Wolfganga. Peter trpělivé začínal nanovo. Můj spolupracovník podobný herci Costnerovi, má němčinu sice tvrdší ale dokonalou.

Rozvážeči palet se zbožím nám je stavěli tak blízko k regálům, že si zákazníci oprávněně stěžovali. Nemohli se dostat na zboží. Ti, palety přivážející, byli tak natvrdlí, že naše výtky nechápali. Peter v oddělení teď scházel jako pracovní síla, kvůli papírování v kanceláři. Odpoledne to v oddělení začalo vypadat dost tragicky, když ranní směna odcházela domů. V regálech scházelo zboží. Z krabic na paletách jsem pro hledající převrhával zboží na dlažbu. Po nalezení požadovaného vše do obrovské prázdné krabice tyto věci ukládal ze země nazpět. Takže tam časem bylo promíchané zboží různorodé. S touto obrovitou krabicí na paletě jsem jezdil po regálech a dával tam zboží patřící. Když mi do toho nějaký hledač pokladů zakopl o zavřený kýbl s barvou na malování a převrhl ji na dlažbu, bylo nutno to likvidovat i se stopami na zemi od těch, tam v tom mezitím šlapajících. Bylo to velmi veselé pro pouze jednoho spolupracovníka v oddělení. Od toho odbíhat na místa, kam je prodavač telefonní centrálou volán nebo k pokladnám kde jsou nejasnosti okolo nějakého zboží z našeho oddělení.

Do toho odpoledne přicházeli vedoucí provozu, že v oddělení smí pokaždé stát jen jedna plná paleta k doplňování do regálů, na které se pracuje. Každé oddělení má k dispozici v hale mimo prodejní prostory jedno malé příruční skladiště. Tam se ovšem všechny ty ještě plné palety nemohou vejít. Všude jsou tedy v hale zacpaná průchozí místa plnými paletami z mnoha oddělení. No zkrátka nejsou lidi. Přijímat se nebudou, i když je nezaměstnaných jako much na hnojišti.

V těch přeplněných příručních skladištích bylo také objednané zboží zákazníky, které v nabídce došlo a mohli si ho tudíž ještě za tu samou cenu objednat. Jen ale po zaplacení napřed, což bylo dokonce protizákonné. Metro má ale své zdatné podnikové právníky. Po telefonním vyrozumění si zákazníci ze široko daleka přijížděli objednané vyzvedávat. Bylo nutno v onom malém přecpaném skladišti přelézat plné palety a dostat se k objednávce a pak se s ní probojovávat k východu a do prodejních míst k čekajícímu. Ten se divil, proč musel čekat takovou dobu, nevěděl o nelehkém způsobu transportu často i těžšího zboží do jeho rukou. Mezitím se kupí zákazníci, hledající nějakého prodavače. Tak taková je také ta perfektní organizace v Německu.

Nárok na dvě pauzy? Směšné, kolikrát jsem se musel vracet do oddělení, aniž jsem do kantýny vůbec došel. Ještě že jsem nenosil předpisový plášť a rozhalenou košilí mi mohl při sprintování teplý neklimatizovaný vzduch pronikat na kůži a vysušovat pot. Do kantýny jsem onen hnusný plášť nosil aspoň v ruce.

I našel se jeden nový spolupracovník ze sousedního oddělení se zbožím pro kempink a zahradnictví, ve kterém prodávali také hračky. Slušně nesrozumitelně koktal. Ale ustavičně si za mnou chodil stěžovat, že zákazníci mě hledají v jeho oddělení. Abych si tedy vzal na sebe plášť, aby mě poznali. Tak jak jsem kdysi z našeho oddělení vyhnal jeho vedoucího, který opruzoval stejným způsobem a já kvůli němu dostal první upomínku, tak jsem si teď koledoval o druhou. Oni byli na odpolední ve třech, takže koktavec měl čas mě chodit takhle otravovat. Několikrát jsem ho na záchodě, kam on chodil proti předpisům kouřit, chytil pod koktavým krkem a přiškrtil mu nikotin v krku. Nic to nebylo platné. Už jsem uvažoval o tom, vrazit mu do krku celou krabičku cigaret. Zatím jsem se snažil držet svou nervovou soustavu na uzdě. Stejně jsem mu ale zatím držením za jeho límec a jemným otloukáním jeho lebky o zeď, se snažil vibrací probudit k životu jeho natvrdlý nechápavý mozek.

12 hodin se sbíječkou na dálničních mostech bez zákazníků kolem sebe, byla proti práci v Metru pohodou. Hlavně ale aspoň nebýt nezaměstnaný. Vydržať!

Také bych nezažil onu následující srážku s Italem. Byl postrachem všech prodavačů, tedy spolupracovníků Metra. Zákazník Ital Paradisi, podnikal s pizzou. Objevoval se v doprovodu svého asi pětiletého syna. Toho u vchodu vydával za dvanáctiletého, aby byl podle předpisu vůbec vpuštěn. Už to vyvolávalo burácení Paradisiho hlasu špatnou italskou němčinou u vchodu.

Ten čtyřicátník dokázal zahnat nejen zaměstnance velkoobchodu, ale také zákazníky v něm. Nahlas si stěžoval na každého a na všechno kolem sebe. Pokud se některému zaměstnanci Metra nepodařilo před ním včas zmizet, už Paradisimu neunikl ze spárů. Italem mu byla vytknuta nejen špatná organizace v obchodu. Svedl na něj také své neuspokojivé manželství, špatné obchody, sousedy, finanční situaci jeho konta a jiné až intimní záležitosti.

Proti této slovní kulometné palbě se nikdo nedokázal ubránit. Jeho italsky vychovaný spratek využíval pokaždé nekoncentrovanost prodavače a srážel pro své potěšení zboží z regálů na zem. Jen ale to v obalech, zřejmě byl otcem instruován, že takto se nezničí a nedostanou ho k náhradě. Nahaté zboží se mohlo přece jen při pádu zničit.

Čirou náhodou jednou tento italský živel narazil se svým naplněným nákupním vozíkem se synem rozpláclým na nákupu, do plné palety v chodbě uprostřed regálů po obou stranách. Z té palety jsem zrovna likvidoval artikly. I když jsem poznávací plášť spolupracovníka Metra na sobě neměl, Ital správně vytušil mou příslušnost k tomuto – jemu – nenáviděnému velkoobchodu. Okamžitě natáhl svou spoušť a začal na mě vyprazdňovat svůj italský zásobník slov. Jelikož jsem měl zrovna dobrou náladu, aniž jsem vyhrál v loterii, přerušil jsem toho snědého pizzeráka českým ještě větším řvaním. A že řvát umím, dokazuje mé přeřvání i řvoucího motoru tanku na vojně.

„Ty zmetku italskej, epericoloso sporgersi, kdo myslíš, že jsi a kde jsi, ty vole italskej! Neser mi anebo ti, rozkopu tu tvojí italskou prdel tak, že z ní bude nechutná pizza.“ Překvapený a možná i šokovaný Paradisi lapal po italském dechu a já jsem si přisadil: „Ty vole jeden italskej, koukej odtud mazat,“ rukou jsem mu ukázal směr, což je mezinárodní řeč k pochopení pro každého. Tento postrach zasípal potichu, pardon, pardon a se zvednutýma rukama, jako kdyby se vzdával, mizel přikázaným směrem mé ruky s nákupním vozíkem plným ingrediencí na pizzu i se svým ležícím spratkem na nich.