Blogeři a diskutéři, prosím o pomoc získat J.Z.

Dokázali byste prosím, vyprovokovat Jiřího Zdvořáčka, aby začal BLOGOVAT? Jediný on, Markéta Schneiderová a Martin Hatala, jsou se svými hbitými prsty, schopni z trůnu sesadit politické autory článků. Uvědomte si, že články načichlé politikou, mají jepičí život.

Jiří Zdvořáček mnoho let před důchodemNeznámý

Ale ze psaní jmenovaných, lze poznat sama sebe. Vykreslují normální život, život lidí a jejich každodenní trable, které i bez politiky jsou dost náročné.

Věc se má takto: o sedm let mladší Zdvořáček, objevil před nějakým rokem v Mnichově u své tam provdané sestry mé české knihy. V jedné z nich objevil sebe jako uhrovitého hezouna. Záviděl jsem mu nejkrásnější ksicht, jaký mužský mohou nosit. Krasavec – pozor, nejsem na chlapečky, ale každá „dívtka“ musela před ním omdlít. J. Z. našel na mě kontakt přes mého nakladatele, a ozval se mi elektronicky jako uhrovitý hezoun. V Sokolově jsme se znali pouze od vidění a také patřil do jiné věkové kategorie. Teď jsme se na dálku stali důvěrnými přáteli. Přál bych vám číst naši mailovou výměnu. Věková bariéra zmizela.

J. Z. šel na vojnu do Bratislavy, kde poznal Češku od Ústí a do těch míst byl také po vojně šťastně odtransportován. A teď vám pustím na oči jeho poslední čerstvý mail. Pak posuďte sami, zda by tento tvor nás neměl obštastňovat svými postřehy. Já ho k tomu nedokopal a teď jsem si lstí vymohl svolení, hodit tohle na blog. Je to jen ukázka, J. Z. píše jako BŮH, a všemi deseti a má na to školy.

Pozdrav Pán Bůh, Horste!

Uf, až jsem se lekl, co jsem to použil za pozdrav, já ateista, ač křtěný jako katolik A navíc – ani on, nejvýšší, nedokáže zastavit čas, který nám zbývá. Tak se opravuji – čau Horste!

Proč jsem se vlastně rozhodl ti už konečně napsat.

Teď večer seděl náš kocour Mates v křesle, láskyplně se na mě díval a já si v tu chvíli uvědomil, že v Norimberku je taky jeden kocour a že jsem se mu delší dobu neozval. Kromě toho, že si sem tam vyměníme nějaké maily s hezkou tématikou.

Tak jsem tady a přemýšlím, co bych ti měl napsat. Rozhodně zvítězí hlavní téma našeho věku. Sakra, už mě zase všechno bolí, každý den na jiném místě. Ředitelce se už nesvěřuji, protože když ji řeknu, že mě bolí třeba ruka, tak řekne, že to mám z chlastu. Kdyby každý v této prapodivné republice pil jako já, tak už jsme jako stát dávno úplně na dně, protože ten už drží jenom ty daně a ona si dovolí použít takové laciné řešení.

V pondělí jsem absolvoval rentgen plic, celé páteře a zítra jedu do naší severočeské metropole Aussig na sono celého břicha. Musel jsem si to na svém felčarovi vynutit, protože si připadám vevnitř jako dobře ojeté auto v bazaru. Ranní startování mi nejde už od té doby, co jsem v důchodu, motor v denním zápřahu taky stagnuje, o brzdách ani nemluvím. Tak jsem zvědav, co mi všechno ti umělci zjistí.

Má náčelnice je už od pondělí pryč, zanechala nás tady s Matesem, abychomsi sami vařili. Odjela na chatu do Kozojed (odtamtud je Dalibor, co hrál na housle), kousek za Prahou (Říčany, Vyžlovka, Jevany). Chata patří naší tetě a jela tam se svou drahou sestřičkou. Jsou tam krásné a hluboké lesy. Možná zabloudí a nenajde cestu ven.

Jen co drahá odjela, děli se tady neskutečné věci. Vedro se střídalo s hroznými bouřkami, Mates se bál trochu víc než já. K tomu všemu jsem si v pondělí večer ověřil, jak je technika báječná věc. I když od ní občas dostaneme facku.

Venku už nebylo na krok vidět. Zrovna jsem se chystal k relaxaci u televizní obrazovky v poloze napůl ležmo, když v tom najednou blik, a tma, která byla venku, se rozhostila v celé naší chaloupce. Nic nezvyklého, na venkově jsme na tuto situac zvyklí. Na rozdíl od města tu nemáme nemocnici, továrny, důležité budovy a tak nás to nepřekvapí. Co bychom chtěli!

Zašmátral jsem v šuplíku po svíčce a po chvilce boje se zapalovačem tu bylo aspoň trošičku světla. Ze skříně jsem vytáhl malé rádio na baterky, abych si s ním a s cigaretou, coby odporný kuřák, zkrátil čekání na to, až proud opět půjde. Říkal jsem si – určitě to nebude dlouho trvat. Když ale uplynula už druhá hodina tmy, rozhodl jsem se, že zavolám na SČE, co se děje. Protože nšla ani pevná telefonní linka a příjem mobilního signálu funguje až zhruba sto metrů od chalupy (rádi říkají, že mají stoprocentní pokrytí), vyskočil jsem, absolvoval jsem asi dvěstě metrů po silnici v naprosté tmě a šel volat na zákaznickou linku. V rámci techniky, kterou používají nadnárodní a velké firmy, se mi ozval krásný ženský hlásek z automatu. Vážený zákazníku, pokud chcete nahlásit poruchu, zmáčkněte prosím jedničku. Prima, zmáčkl jsem. Ten krásný hlásek mne požádal, abych zmáčkl dvojku, pokud je porucha v místě, z kterého volám. Nelenil jsem a tu dvojku jsem zmáčkl. Hlásek pokračoval – ujistěte se, že nemáte vypadlý váš hlavní jistič. Fajn, v celé vesnici tma. Pokud máte v pořádku, zmáčkněte trojku. Zmáčknul jsem posušně trojku a ona dáma se mne zeptala, jestli jsem majitelem odběrního místa. Pokud ano, zmáčkněte čtyřku. To už ve mně začala trochu vřít krev, přesto jsem čtyřku zmáčkl. To, co jsem uslyšel pak, už jsem nerozdýchal. Něžný hlásek mi řekl, abych napsal na displej své zákaznické číslo. Já padouch – pitomých deset čísel neumím zpaměti! Zvedl jsem mobil od ucha a praštil s ním do trávy o zem. Ale blbě – zrovna na začátek asfaltu silnice. Asi naschvál  praskl lehce displej. Vrátil jsem se i s upraveným mobilem (to jsem ale zjistil až druhý den) do chalupy a za další hodinu i bez mého dotazu proud páni v elektrárně zapnuli. Všichni ve vsi to přežili a já skoro taky. Ať žije tecchnika! No nezabil by ses?

Hele, už tě dnes otravuji přiblble dlouho, když tak to nečti.

Jiří Zdvořáček – důchodce

Dodatek kocoura:

Mládeži, až budete mít takové problémy, politika vám bude také ukradená, a budete chtít aspoň do konce života prožít nějakou legraci. Politici všech zemí šli vždy špatným směrem, ukradené vám to bude až ve věku starců a stařen. Dočkáte se, doufám, až za hodně let.

Když jsem Jirkovi odepsal, okamžtě jsem skončil na týden v nemocnici se zápalem plic. Laškovaly se mnou horečky 40. V nemocnici jsem ještě nikdy v životě nebyl, tuto mou pouť německým zdravotnictvím předložím veselou formou příště. Nezatracujte důchodce – i vy jimi jednou budete…

Opelichaný kocour děkuje J. Zdvořáčkovi za jeho poštu a přátelství