Auta, ženy a nebožtíci

Pan Bačin přišel o svou soukromou autolakovnu díky komunistům. Pokračoval ale sveřepě dále pod hlavičkou KOMUNÁLNÍCH SLUŽEB. Jeho syn Václav dostal možnost od otce a komunálu, vyučit se autolakýrníkem u vlastního tatínka. Venda je od malinka smíškem proti své vůli, směje se všude a všemu, i věcem, které bývají jiným k pláči.

                        Po vyučení zjistil, že pach barev a ředitel jsou nepřáteli pro jeho smích, dostával záchvaty kašle a rozhodl se, najít si řeholi na čerstvějším vzduchu.Komunál vlastnil také taxikáře, tam si dokonce Václavův smích za volantem zákazníci oblíbili, ovšem pouze na kratší tratě. Co ale Václav nevěděl, konkurenci mu dělal kolega s přezdívkou Kendy. Rodák z Kladna zakotvil v Sokolově náhodně přes jednu slečnu. Tak jak Václav žil smíchem, Kendy měl vlohy daleko rozsáhlejší. Dokázal mluvit nejen jako kniha od rána do večera, ale také o všem. Byl psycholog amatér a načal vždy téma, hodící se zákazníkovi. Byl zábavný, ale ne rušivě ukecaný. Sami jako zákazníci, byli oba tito taxikáři vítaným osvěžením v našem sokolovském autoservisu (také komunál), když čekali na vykonání oprav na svých vozech. Tady si oba přišli blíže, Václav, že měl opravdový důvod se smát, a Kendy, že mohl vést řeči i méně inteligentní, přesto byl smích vždy zaručen. My, šmíráci, pracovali formou podílové mzdy a moc naslouchat jsme nemohli, pokud jsme už živili rodinu.            Pod komunálem byla též pohřební služba, někdy při náhle poruše přijel černý vůz do naší opravny i s nebožtíkem. Nikdo z nás nevyužil nabídky, vrhnout pohled do rakve na mladou, čerstvou, již nedýchající. Venda se tomu smál a Kendy měl své originální, tentokrát truchlivé připomínky.             Nevím jak, ale stalo se, Vašek a Kendy přestoupili do služeb pohřebnických. Do opravny se nám donesly různé historky. Václav svým smíchem narušoval průběh každé akce. Buď se jeho smích ozýval od volantu a byl přerušován už v zárodku rukou Kendyho. Při pomalé jízdě ke hřbitovu, chodil ostražitě vedle otevřeného okénka u řidiče a rukou co chvíli tlumil ústa svého kolegy. K pomalu kráčejícím pozůstalým za černým vozem, se k uším donášely jen tyto zvláštní zvuky. Mohli je považovat za vzlyky truchlícího. Prý se ale stávalo, že ruka Kendyho nebyla dost rychlá, nebo se zrovna nacházel jinde. V tom případě se našel rozhořčený pozůstalý, který opustil průvod za rakví v autě, a Vendovi vrazil facku.             Před připravenou jámou při smutečním proslovu kněze, si Vendu kolegové museli hlídat obzvláště, raději ho umístili před bránu hřbitova vedle pohřebního vozu. Přesto se stížnosti na smíška hromadily. Také kolegové se nechtěli smířit s nulovým spropitným. Nad Václavem, se obloha zatemňovala. Při výjezdu k neštěstí na železničním přejezdu si Václav zatloukl poslední hřebíček do rakve. Roztroušené končetiny přemisťoval z kolejiště do rakve vidlemi. Tato stížnost řediteli komunálu stačila, smích se opět přemístil za volant taxíku.                                                                                          Tchyně a Fous             Proč si ženy držet někdy od těla, se může vyplatit. Můj pracovní kolega s přezdívkou Fous toho je důkazem. Vychrtle hubeného, v celém obličeji zarostlého mladého muže bylo líto nejen mně, když při svačině dovyprávěl svou krátkou životní epizodu. Fous se dal poslouchat, mluvil velice rychle s občasným zakoktáním, ale srozumitelně. Byla to zpověď pro naši naslouchající žvýkající skupinu velice veselá, pro nás, zpovědník si své ale vytrpěl.             „Helete, kuci, nikdy se nežeňte!“ začal, a my ho teprve pochopili, když nám svou story dolíčil. Po svatbě ho čekala muka, o kterých se mu nezdálo ani v nejdivočejším snu. Bydlel s novomanželkou u rodičů své ženy. Po celodenní dřině v práci, si doma nesmí lehnout ani ke krátkému odpočinku. Výplatu musí odevzdávat do haléře tchyni, ta jeho ženě roztřídí peníze na různé výdaje pro domácnost. Živitel kapesné zásadně nedostává. Před svatbou koupil ze svých, za svobodna našetřených peněz, nábytek, proč také ne?!            Po narození dcery nesmí s touto o samotě na procházku, prý by se jí mohlo něco stát, tvrdí tchyně. Ještě že Fous má se svou ženou v bytovce zvlášť svůj prostor. Tchyně má ovšem svůj klíč k těmto dveřím a často je uprostřed noci překvapí při intimních hrátkách. Vždy se jde podívat na dítě, jestli je vše v pořádku.             „Od toho jsme tu snad my!“ vyjede na vyrušující mrzutě Fous, přetahující si, přes své vyhublé nahé tělo přikrývku. Když se to opakovalo nadále a tchyně dokázala i mistrně vytlačit klíč ze zámku, Fous svůj klíč zahodil a na tchyni žádal ten její. Ani nahlášena ztráta klíče situaci nevyřešila. Druhý den přináší tchyně vítězoslavně pět nově zhotovených klíčů.             Přivezou uhlí a dříví, Fous maká, až se s něho kouří více než z hnědého pokladu. Je pozorován za záclonou.             Fous zryl velmi zanedbanou zahrádku, zhotovil skleníky, pěstuje okurky a cibule. Jednoho dne přijde domů, vše je vyškubané, cibule se suší, okurky jsou naložené. Říká si, aspoň mám ušetřenou práci. Když ale jednou chce k nedělnímu obědu okurku, je odbyt, že už nejsou.             Fous si vyhlédne v obchodu kalhoty, které se mu líbí. Od tchyně slyší: „Prosím tě, takový hrozný kalhoty bys na sebe vzal?“ a jde mu koupit levné plátěné. Od dcery si je nechat zaplatit a požaduje dalších 80 korun, ke koupi košile pro zetě. Ten je nucen ji nosit, i když se mu ani trochu nelíbí. On si ale nesmí sám od sebe nic koupit, vše zařizuje tchyně. Ta si k nim chodí s úplnou samozřejmostí uvařit pro sebe na jejich nádobí. Fous je nucen ho umýt.             Fous jde s tchánem na pivo. Do hospody brzy vtrhne tchyně, vmáčkne se mezi rozjařenou zpívající společnost vedle svého muže a neustále ho nahlas žádá, aby šel domů. Ten ji nenápadně syčením nutí k odchodu, pod stolem ji mačká ruku tak silně až jí lezou oči z důlků. Avšak domů jde teprve, když oba muži z její domácnosti hospodu opouští také.             Jindy pošle žena svého muže s dcerou na sluníčko, tchyní je však Fous hnán domů, že dítě na sluníčku být nesmí. Mladý otec je nešťastný, z práce chodí v montérkách rovnou do hospody, z které se vrací teprve v době, kdy doma může vlézt přímo do postele. Ani tohle nemohl vychutnávat dlouho, tchyní je z hospody vyzvedáván a tlačen domů.             Nešťastný mladý muž jde na osobní oddělení žádat o byt, tam je mu oznámeno, že telefonovala tchyně, že Fous má doma má potřebné.            Fous se pracně a s obtížemi rozvádí, odchází na podnikovou ubytovnu pouze s jedním kufrem, ze společně našetřených peněz nedostává ani vindru.Naše polední přestávka končí, během ní se nám náš žvanec těžce propracovával jícnem k žaludku.