A jelikož jsem taky jednou měl po vojně-prozrazuje Fanda Vaníček

...zkoušel jsem hrát volejbal za Baník Sokolov. Bylo to asi kolem roku 1962, už přesně nevím. Holky, ženy, Apolena Vaňková, Máňa Břečková, Jana Černá, Hanka Čechů, Marta Bártová, Jarka Vašáková a Hanka Vondráková, hrály druhou

ligu. A s těma jsem byl dávnej kamarád.

Jeli jsme na turnaj do východního Berlína, setkaly se tam čtyři mančafty. My Češi, Poláci, Rusáci a Dynamo Berlín. Bylo slíbeno, kdo turnaj vyhraje, dostane jako cenu pět dnů u moře nebo Balatonu. Takže jsme se všichni snažili, taky jsme celkem vyhrávali. Pak jsme měli hrát poslední zápas s Rusákama a jako už o to moře. Hned jsme s nimi padli skórem 15:4 a dalším 15:2. Vzali nás vostře, s tím bychom si ale tak nějak poradili, ale hrál za ně takovej prťavej Rusák, kterej byl hrozně mrštnej a přes svou trpasličí postavu, vyskakoval nad síť do půl pasu a řezal nám tam jeden nechytatelnej balon za druhým. Byl vopravdu dobrej. Chodili jsme s nějakým Pepíkem od vody, kterej dělal vychovatele v sokolovský chemičce, na blok. Pepík, ač taky mrňavej, vyskakoval málem tak vysoko, jak ten mrňavej Rusák, ale jen bezmála. Vychovatel dostal pojednou nápad, hele, už vím, jak můžem odzbrojit toho ruskýho péráka. Hele, při bloku mu s předstihem, vždycky přes síť, plivnem do vočí.

A opravdu jsme s tím měli takovej úspěch, že jsme je eště porazili. Rusák si během zápasu sice stěžoval u rozhodčího, že jsme mu plivali do ksichtu, ale rozhodčí rusky neuměl a ani neviděl naše plivání. Pérák byl červenej ještě víc než rak a raději odstoupil, aby vzteky nezačal doutnat. Tak jsme zápas vyhráli 3:2.

Říkám Pepíkovi, hele, dneska, až bude recepce, tak ten nás zabije.

Byla recepce a vyhlášení vítězů, seděli jsme s Pepou u barpultu a vidíme, jak se ten náš plivanec blíží. Stoličky se pod námi strachy kroutily, protože pérák byl voháklej do sovětský podplukovnický uniformy. Ten u sebe má určitě bambitku a s námi je konec. Až později jsme se dověděli, stále eště živí, že to byl chirurg. Takže nám mohl klidně i čistým řezem ufiknout hlavy od krku. Teď, když nás zahlíd, rázoval směrem k nám tak rychle, že bychom ani nestačili napsat závěť. Podíval se na nás a začal se smát. Nám se v tu ránu štěstím zase rozevřely půlky. Ale jen trochu, taky to mohl bejt sovětskej trik. Ale dobrý, mezi půlkami zase mohl proudit čerstvej vzduch. Von totiž objednal flašku vodky, pak druhou. To už jsme rozuměli jeden druhýmu. Prej nás chtěl vopravdu zastřelit už při prvním plivanci. Teď už je z toho venku a může se tomu smát, hraje totiž v širším výběru pro sovětskej nároďák, něco takovýho ale prej eště nezažil.

Teď, když se mi to rozleželo v hlavě, musím uznat, že to byl taktický tah, jakej se nevyučuje eště ani u Sovětů, a to je co říct. Sežrali jsme se společně jako ruští mužíci, asi to byl inteligent. eště žijeme.

(Pokračování příště)