Z vesničana Pražákem

Inu tak to dopadá. Škola je daleko, my tam mermomocí chceme, no tak je třeba změnit bydliště. Já, rodilý vesničan, to kvůli VOŠP musel udělat také, a tak bydlím od začátku září v Košířích. A jak si zvykám?

Přijel jsem, div mi ještě nekoukala sláma, nebo spíš seno z bot. Doma v Mirošově bylo třeba udělat ještě všechno to, na co byla potřeba mladá chlapská ruka. Nakonec by se dalo říct, že jsem si přijel do matičky Prahy odpočinout.

Po dvou týdnech rozkoukávání už můžu ledacos vyvodit. O každé té perličce, kterou jsem nějak zjistil, prožil, či vypozoroval, bych napsal zvlášť, abych Vás hned napoprvé neunavoval nějakým dlouhosáhlým textem.

Jen mi dovolte tak trochu glosou komentovat mé první pocity, které po dvou týdnech mám. Rozhodně jsem vystřízlivěl, co se týče toho, jak jsem se na Prahu těšil a jak jsem vesnici zavrhoval. V Praze není pořád jen blaze. Je tu především draze a po setmění často i nebezpečno. Na druhou stranu tu vládne anonymita, PID se dostanete všude po hlavním městě a pořád se tu něco děje.

K tomu jsem si ještě dovolil nakouknout zase domů o víkendech a hned mi vesnice „praštila“ přes nos, až jsem se musel smát. Stačilo se projít ulicí a připadal jsem si jako celebrita. Tolik rozhovorů za tak malou chvíli nedávají ani ti nejpopulárnější zpěváci. Tahle sousedka chtěla slyšet první dojmy, jiná div nebrečela, že jsem se po týdnu přijel podívat.

Za celý víkend jsem poznal, jak se taková známá osobnost cítí, když musí odpovídat na ty samé otázky pořád dokola. Přsto jsem se domů těšil za manuální prací a sportovním vyžitím. Při zpáteční cestě už jsem ale zase cítil, jak mi to táhne na privát do Košíř a do školy. Do tramvaje, kde je každému jedno, kdo jste nebo kam jedete, jaké máte starosti a pocity.

A hlavně jsem vyrazil zase zpátky za zážitky a postřehy, kterých tu každým dnem přibývá, ale o těch zase příště.