Můj deníček s O2 II. týden

Pokračování zatím dvoudílného deníčkového seriálu Jak NEmít internet. 

Středa 14. května

Měl jsem být tedy během středečního odpoledne informován smskou, jak si technici v terénu vedou. Jenže páni s nářadím asi neví, jak se píše textová zpráva, protože se mi rozhodli volat přímo do vyučování. Samozřejmě, že sem to nemohl vzít, trefili se zrovna do hodiny jedné paní učitelky, která když vidí sebemenší přestupek proti řádu, nejradši by běžela do ředitelny.

A tak jsem si veškerá překvapení nechal na doma. Tam jsem se pak skuteně divil. Technici se pochlapili dokonce na 50 %. Televize se totiž po chvilce štelování rozezněla domem. Že by naděje? Kdepak internet totiž pořád nešel.

Můj asistent se brzy dostavil, a tak jsme se dali znovu do telefonování. A to nás čekalo další překvápko. Z pozice technického pracovníka se nám ozval ženský hlas. Kamarád tuhle situaci ohodnotil zdvyženým palcem a já mohl začít s konverzací. Nutno říct, že úvodní formality jsme měli za sebou opravdu hned, inu praxe je praxe. A jaké nové info pro nás technička měla?

Nejprve jsme ji stavem našeho nepřipojení přivedli do rozpaků, protože i když zkoušela všechny své fígle, nic nepomohlo. Pak se na svůj monitor podívala nějak lépe a zjistila, že vlastně ještě techničtější technici stále pracují na připojení internetu. A že být námi, tak počká nejméně do čtvrtečního večera, jestli to bude fungovat. Vše poznáme tím, že začne blikat indikátor Internetu. Hm zajímavé, to nám předtím žádných chlap neřekl.

Tak tedy počkáme. Vzhledem k tomu, že O2 už trochu známe raději do soboty, to bude víc času.

Ale se středou souvisí ještě jedna věc. Ten den se hrálo čtvrtfinále mistroství světa v ledním hokeji. Naši proti Švédům. Tak jsme si řekli, že se podíváme pěkně na „nové“ televizi. A taky že jo. Proběhla jedna třetina, druhá třetina, a ve třetí, která byla opravdu nejzajímavější, nás čekalo další překvapení. Vypjatá situace, Vrbata jede nájezd za faul na jeho osobu. Rozjždí se na půlce, přebírá puk a … Obraz se zastavuje, helma se mázla, rázem je z hokejisty lebkoun. Co se to děje? To je chyba v Kanadě? Chvíli čekáme, ale pak se jdeme podívat vedle na televizi připojenou na anténu. Tam už se Češi radovali z gólu. Televize šla přesně 3 hodiny.

Sobota 17. května

Dnes budu volat sám. Snad to zmáknu, hendsfee mám taky, tak proč ne. Tentokrát je na konci podle hlasu zkušený technik. Jakmile jsme zvládli úvodní ceremonii s diktováním čísel a jmen, opět jsem ho uvedl do problému. On se mi rázem odvděčil. Chtěl po mně, abych pomocí těch ultrakrátkých kabelů zapojil modem rovnou do telefonní linky. Slušný úkol, nemít notebook nevím, jak bych to zvládal. Technik tedy čekal a já se téměř deset minut mordoval s přepojováním, vytahováním a přenášením kabelů. Vše jsem nakonec zvládl a s dobrým pocitem jsem se vrátil k telefonu. „Mno vidím, že máte pravdu, fakt modem neodpovídá, no my to budeme dál řešit, technici to už mají na stole.“ odměnil mi za snahu hlas z reproduktoru. Ještě jsem mu stihl položit otázku, na kdy to tedy vidí. „V pondělí se vám určitě ozveme!“ No to určitě, říkal jsem si, ale co, jal jsem se tedy uvést systém drátů do půvoního stavu.

Neděle 18. května

Jenže oni se ozvali již o den dřív. Byl to zajímavý budíček, v telefonu se totiž ráno ozval nějaký pán od O2, který měl snad místo pusy kulomet. Za pár minut toho stihl říct opravdu hodně. Každopádně jsem úplně nepochopil účel volání. Ve skratce nám totiž řekl, že v pondělí budou technici vyjíždět na dráty a problém vyřeší. Zároveň slíbil, že se určitě ozvou. Tak tedy naschledanou a už se těším na zítra.

Pondělí 19. května

Pondělí odpoledne a zjištění, že televize už zase funguje a v zásadě bez sekání, značilo možná lepší zítřky, ale ti z Vás, kdo četli i první díl deníčku už jsou jako já střízlivější.

Brzy se ozval telefon. Zástupce technického centra O2 prý snad už zpravil internetovou linku a tok dat už by snad mohl proudit. Šel jsem se tedy podívat k modemu, ale kontrolka internetu byla stále mrtvá. Tahle informace pána u telefonu hodně rozhodila. Asi jsem mu nasadil brouka do hlavy, protože položil telefon pěkně bez rozloučení.

Dlouho klid a pak zase zvonek, ale tentokrát na mobilu a zase dáma. Copak mi asi povíš zlato? Prý se se mnou musí domluvit, aby přijel technik k nám domů. „Vyhovovala by středa odpoledne?“ Jo to by šlo, říkal jsem si. Tak že by jubilejní 14. den deníčku byl ten finální?

Středa 21. května

Dlouhé čekání na modré auto. Operátorka sice řikala, že se staví asi do 17:00, ale přece jen už by mohl přijet. Najednou zvoní telefon. Aaa my o vlku a vlk na drátě. Prý je do deseti minut u nás.

Za 12 minut byl opravdu tady. Ovšem to, co vylezlo z auta mi slušně nahnalo strach. Našemu psovi evidentně ne, protože, i přesto že den před tím dostal injekci proti vzteklině, chtělo se mu přetrhnout řetěz a skočit na dvoumetrového technika. Pán byl skutečně obrovský, trochu i podobou mi připomínal toho největšího Čecha, co má chudák problémy, protože pořád roste. Ale abych technika pořád jen nepomlouval, přenesme se rovnou k počítači, kam usedl, aby mě konečně vysvodil.

Těšil se asi, že to bude banalita a za chvíli bude pokračovat v cestě dál, ale ukázalo se, že to bude složitější. Byla radost se koukat, jak si s modemem a počítačem povídá a přemlouvá je, ale oni kluci ne a ne poslechnout. Postupně už začínal být trochu zoufalý, půl šesté, už měl být dávno jinde a on pořád trčí u zatvrzelého internetu.

Finální rozhodnutí. „Teď to všechno restartuju, a jestli nepůjdeš, tak seš prevít!“ zavyhrožoval nevinnému přístroji. Nakonec se ale přece jen po dvou restartech zadařilo a očekávaný proud dat se vylil do počítače. Paráda, technik vydechl naráz všechen objem plic, jak se mu ulevilo. Najednou přicházely zprávy ze všech koutů, kde mám známé, a gratulovaly mi k připojení.

Tím tedy můj deníček končí. 14 dní tedy trvalo instalování banálního připojení k internetu. Na email, který jsem diktoval první slečně na telefonu, nepřišlo vůbec nic. Asi zřejmě někdo z blonďatého centra zjistil, že když nemám internet, těžko si ho přečtu.

Mě teď jen zajímá, jestli se tahle indispozice promítne ve finálním zaúčtování a my tak budeme platit něco, co jsme dva týdny neměli. No nic, díky za pozornost.