Zápisník z blázince

Doktor řekl: "Už nepij, hochu, nedělá ti to dobře, raději hraj Scrabble a miluj - ženy - pokud možno". Tak jsem se tedy nechal přemluvit, rozhodl se milovat ženy a přestat pít - ale na to blbý domino nebo co to je fakt jako kašlu.

Prý, abych začal psát deníček ze svých alkoholových excesů, že to pomáhá při sebereflexi. 
No to je jasná věc, přeci si nemůžu za stavu ranní opice vybavovat všechny konsekvence, který by mě mohly dovézt k závěru, že už nikdy pít nebudu, alkohol je metla lidstva a já jsem troskou na periférii společnosti. Na to potřebuju svůj vlastní pohled, přečíst si někdy, co jsem zažil, říct: "epesní večer" a zaplout do postele, ve který už spalo tolik ženskejch, že sám ani netušim, a přemejšlet kam jsem to dotáhl. A taky člověk věří spíš sám svému textu než psychologický literatuře o deliriu tremens. 
Tedy. Včera, respektive dneska večer jsem zase zažil bombardování v Bagdádu. A přitom to vypadalo tak nevinně, že si skočím na pár kousků a hurá domu. 
Na sedmou vyrážím směr pražský hrad, údajně kontaktní schůzka s novým objektem (jak říkají Alex a Eva http://reflex.cz/Clanek35454.html - kontakt s marťanem - jsem tedy měl kontakt s marťankou). Počasí docela šlo, zavlažovací index na udržitelné trojce, prostě nádhera. Sednu do tramvaje, zavřou se dveře - což by bylo docela logický a nemělo smysl o tom psát, kdyby člověk nezkejsnul v dopravní zácpě. 
Ruska s proporcemi 180 - 290 - 300 ve stavu značné nervozity vstává ze sedadla a začne nekompromisně lámat dveře, aby mohla vystoupit. Zmatený řidič nejdříve sahá po tlačítku "otevřít čtvrté pravé dveře" nakonec mění rozhodnutí, vyleze ze své kabinky a začne dámě nadávat. Česky a to asi neměl dělat, protože rusové jsou na český nadávky alergický, asi jim buď nerozumí a to je žere nebo naopak rozumí moc dobře. Dáma s deštníkem razantně řidiče pokárá, dvakrát jej pohladí svým aparátem v pravé ruce a znovu se dožaduje otevření dveří. Půlka lidu v tramvaji panikaří. Asi se blížil armagedon, že nestihne dorazit na schůzku včas, začíná brojit, vytahuje střelné zbraně ze svých kapes, někteří dokonce vidle a středověké náčiní včetně palcátů a hurá na řidiče.
Ten již vidí, že je konec. Nezbývá mu než vzpomenout na školení: "Co dělat, když se v dopravním prostředku vzbouří obyvatelstvo" (sponzorováno strukturálními fondy EU), vytáhnout brožurku, otevřít ji na příslušné stránce a dočíst se: "V případě absolutní nouze použít kyanid draselný umístěný pro podobné účely pod sedadlem." 
Já jsem v tu chvíli věděl, že tramvaj prostě dál už neporazí a nezbylo mi nic jiného než se přidat k davu a vylomit dveře. 
Na hrad zbýval dobrý půlkilometr. U vchodu zasalutovali voskoví panáci v budkách a já celý rozjařený ze situace netradičně uvítal objekt na svém hájemství v kostele svatýho Jirky. Aby později nedošlo k trapným omylům, předem upozorňuji dívku, že jsem s ní moc rád na hradě, ale ať ode mne neočekává složitosti a námahu typu sex, návštěvy kamarádek či nákupy parfémů. Na to ať si vydržuje někoho jinýho.
Naštěstí, objekt studující medicínu má pro tyto výtky pochopení (nejspíš již vydržuje pár přátel na podobné nesmysly) a tak se dává se mnou do řeči. Procházíme se po hradě a já rozvádím několik svých myšlenek do skvělého monologu. Sice si pamatuju přesně, o čem jsem hovořil, ale nerad bych ventilovat světové názory na prasečí chřipku z pohledu ekonoma, které navíc patřily oné svůdné medičce. 
A pointa, zásadní dějová linie včerejšího dne nastává v tomto okamžiku. Na hradě začne slejvák jak kdyby všici svatí chcali, panikařím, odbíhám od slečny, že se deště bojím, jelikož roztaju (samozřejmě něhou), běžím do prodejny suvenýrů, koupím pugét zelí a jiných okrasných rostlin za nekřesťanský money - zřejmě na hradě vládne ekonom, obdaruji dámu a honem se loučím, protože jsem viděl už několik filmů a vím, jak dopadají podobné schůzky v dešti, slečna zavírá oči, já odcházím.
Jo a pak jsem se zase opil na šrot.