Film Jana Hřebejka Kawasakiho růže byl vybrán českými filmovými akademiky jako zástupce českých filmů do boje o zámořského Oscara. Má šanci uspět? Porozumí zahraniční akademici naší minulosti? O čem vlastně celá Kawasakiho růže je?
Režisér Hřebejk se od divácky úspěšných a retro filmů (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo) přesouval k filmům méně úspěšným (Horem Pádem, Kráska v nesnázích) tak dlouho, až zcela zvážněl a dá se říct, že nabral konečně sílu tam, kde ji při filmech Medvídek a Nestyda ztratil. Díky za to!
Hlava rodiny Joskových Pavel (Martin Huba) je psychiatrem, bývalým disidentem a chartistou, jenž má být za své zásluhy vyznamenán. Jeho manželka (Daniel Kolářová) je bez jakékoli diskuze hrdá a pyšná na svého může, stejně tak obětavá a laskavá ke své dceři (Lenka Vlasáková). Ta má za manžela zvukaře Luďka (Milan Mikulčík), který pracuje pro televizní společnost, jenž točí medailonek pro oceňovaného Pavla Josku.
Vše se zdá být v pořádku, jenže náhodou se Luďkovi dostane do ruky spis StB o jeho tchánovi, který měl být zapomenut, alespoň v takové podobě, kterou Luděk dostal do rukou. Postupné odhalování může začít…
Kawasakiho růže je královsky natočena. Málokdo dokáže jednotlivé scény ukočírovat tak dokonale, jako právě Jan Hřebejk. Kamera Martina Šáchy je mistrovsky zvládnutá, stejně tak střih a „bublající“ hudba Aleše Březiny. Technická stránka u filmů Hřebejka nebyla nikdy kritizována a je tomu i nadále. Sem tam scénář Petra Jarchovského přinese i něco smutně vtipného, ale snímek je drama, ne komedie.
Dalším velmi kladným bodem jsou herecké výkony. Daniela Kolářová nehraje, ona roli starostlivé matky žije. Při scéně v níž dochází k jednomu důležitému odhalení je vzlyk, naléhavost a selhání Kolářové natolik věrohodné, že buď Vám běží mráz po zádech, nebo jste naprosto zmraženi pohledem na to, co vidíte. A co vidíte? PANÍ HEREČKU! Jen tak mimo řeč, když Kolářová na svou dceru ve filmu volá Lucie, ihned se ve mně spustil flashback na film Lucie, postrach ulice…
A pozadu není ani výřečný „estébák“ Ladislav Chudík, který je věrohodnou kopií těch „estébáků“, kteří člověka „deptali“, šikanovali a zbavovali lidskosti. Při úplně poslední scéně, u závěrečného sdělení KONEC, Vás zamrazí, jak výborně se vlastně bývalí „zloději lidských duší“ mají. Což je bohužel velmi smutné!
Kawasakiho růže (odkazující na složitost a propletenost vztahů) v zámoří hanbu neudělá. Zda se dostane do nominace na nejlepší cizojazyčný film, ale těžko říct. Je ale smutné, že u nás mezi diváky prošla „skoro“ bez povšimnutí, a nejinak tomu bylo i u mě. Nyní se kaju a hodnotím 90 %.
Článek byl původně napsán pro web www.lookhere.cz.
