Mám rád spousty příběhů. Jaké to je ale sám nějaký příběh vytvořit?
Na našem předměstí nebylo nic zvláštního…Studenti ráno co ráno dobíhali na svůj školní spoj, důchodci dopoledne co dopoledne nevysedávali doma, ale brouzdali sem a tam městkou hromadnou dopravou s nákupy, maminky s dětmi poledne co poledne obědvali v nedalekém obchodním centru, pracující odpoledne co odpoledne se s unavenou tváří vraceli z práce, tatínci večer co večer kouřili narychlo svá oblíbená cigára z oken a pubertální mládež se noc co noc vracela potajmu domů z „čajových“ dýchánků. Naše předměstí nebylo ničím zvláštní. Vlastně…
Jmenuji se Adam Necht. V naší ulici bydlím již 15 let. Miluji své rodiče, své kamarády a nějaké to dobrodružství. Jako mladý student jsem velice všímavý a pozorný. Nedělá mi problém na cokoli přijít. Pokud nebudete proti, rád vás mým takovým běžným životem provedu.
Pavla Nechtová si konečně může odpočinout. Za svými, školou povinnými, dvěma dětmi (dcerou Evou a synem Adamem) zavřela dveře, manžel Pavel do práce odchází ještě dříve (jakožto řídící jednoho velkého obchodního střediska), a konečně mohla mít padla.
Jako manželka ředitele hypermarketu nemusela již nějaký ten pátek hnout ani brvou a peněz měla vždy, kolik jen chtěla, ale i přesto jí pořád něco málo chybělo. Teď ale mohla s klidem položit svou tvář na polštář, své tělo nechat relaxovat, pomalu se otočit na bok a říci: „Ahoj miláčku!“.
Ano, naše předměstí nebylo ničím zvláštní. Až na pár výjimek…
Pavel Necht se dnes vracel dříve domů než bylo obvyklé. V práci byl nezvyklý klid, zákazníků málo, zaměstnanců dost, proto odešel dříve. Chtěl věnovat více času své rodině. V ruce měl klíč od dveří a už bral za kliku…
Jenže, chtějí všichni svůj volný čas věnovat rodině?
