Nechtěl jsem reagovat v této citlivé době na necitlivé a mnohdy odpudivé názory osobností, které nectí starodávný zvyk, že minimálně mezi úmrtím a pohřbem je třeba zachovat určitou zdrženlivost.
V úterý 8. 10. večer jsem však zažil něco tak krásně symbolického a dojímavého. Proto píšu tento článek. Ne proto, abych polemizoval s lidmi, kteří vyvolali rozhořčené reakce převážné většiny občanů této země. Ale proto, že někdo, naprosto nevědomky, vzdal ten největší hold odcházející legendě, hvězdě, jejíž záři už asi nic nikdy nezastíní.
V době Mistrových osmdesátin jsem zde, na tomto místě blogů, napsal úvahu, Karel Gott – síla pokory. V těchto dnech, kdy se každý k této nanejvýš smutné události vyjadřoval, jsem pouze poskytl rozhovor jedné agentuře, jejíž redaktor mne o to požádal. V tom rozhovoru jsem v podstatě odpovídal na otázky a duch rozhovoru se nesl ve smyslu mého vyjádření ve zmiňovaném článku z července. Dále jsem svým přátelům poslal dopis, z kterého budu citovat:
Tak jako všichni, kdo se s Karlem setkávali, oceňuji jeho přístup k lidem. Ti, kteří ho znali jako fanoušci a fanynky jistě mají v paměti jeho vlídnou přístupnost. Nikdy neodmítl autogram, a podpis vždy provázel vlídným slovem.
My, kteří jsme ho znali jako kolegové, muzikanti, si vzpomínáme na jeho přívětivý humor. Ti, kteří ho znali jako nejbližší spolupracovníci, tím myslím nejenom autoři či hudebníci v jeho kapele, si vzpomínají na jeho příkladnou svědomitost. S Karlem jsem se občas míjel v nahrávacím studiu Supraphonu Mozarteum v Jungmannově ulici. Zvukový mistr František Řebíček (mimochodem autor textů Bláznova ukolébavka – Spíš má ovečko dávno spíš, či slavného textu písně Jiřího Zmožka Už mi lásko není dvacet let) mi vždycky říkal: „Hele mladej, z toho si ber příklad. Ten je vždycky stoprocentně připravenej.“
Všichni cítíme velký smutek z toho, že odešla legenda, která nás provázela celým naším životem. Moudrý člověk, plný pokory a lásky k lidem.
Tak toto jsem napsal svým přátelům bezprostředně po tom, co jsem se o této smutné události dozvěděl.
A teď k té události, která mne hluboce dojala. V úterý jsem byl na vernisáži výstavy mé známé, výtvarnice Bohunky Waageové ve Voršilské ulici. Akce skončila zhruba v 19 hodin a přednáška Václava Cílka v Husově ulici začínala v 20 hodin. Obě dvě místa nejsou daleko od sebe a tak jsem se vydal pěšky Bartolomějskou ulicí. Tam jsem objevil zapadlou hospůdku Zázemí. V té byli samí mladí lidé a dvě pianina. Na jedno z nich hrál jeden mladík a doprovázel ho další na kytaru. Kolem stáli další mladí lidé, všichni tak okolo dvaceti let. Na pianině sešitek písní, které interpretoval Karel Gott. Všichni ti mladí lidé zpívali písničky, které zpíval Karel v průběhu více jak padesáti let.
Tato skutečnost mě hluboce dojala a myslím si, že kdyby byl Karel přítomen, tak by to to nesmírně potěšilo. Karel Gott kdysi zpíval píseň Posel dobrých zpráv. Posílám tam do nebeských výšin dobou zprávu: „Karle žiješ dál v úctě a lásce těch nejmladších.“
Ať už si kdokoliv píše cokoliv, v tom je obrovská síla, která rozhodne, že Karel Gott bude žít dál v srdcích dalších generací.
Mgr. Petr Hannig, hudební skladatel, předseda Rozumných, bývalý prezidentský kandidát
