Výsluní a stíny

   Do této doby jsem psal blogy, které sledovaly mezinárodní a domácí vývoj a varovaly před nebezpečími. Jejich obsah nebyl osobní. Nyní se však v mediální sféře vyskytují články, které se týkají přímo mne. Musím tedy reagovat.

    Omlouvám se za příliš osobní témata. Ale má osoba se kandidaturou na prezidenta stala také tématem, s tím už prostě nic neudělám.

   Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych někdy na prezidenta chtěl kandidovat. Ale už od jara mne předsedové stran, které podporovaly Rozumné ve volbách do Poslanecké sněmovny přesvědčovali, že by bylo dobré, kdybychom měli prezidentského kandidáta a že jedinou vhodnou osobou jsem já. Měsíc jsem se usilovně bránil, ale při slovech, že to je má vlastenecká povinnost, jsem si řekl, že mají pravdu.

    Mnoho mých přátel mne zrazovalo, abych nekandidoval na prezidenta, že se na mne snese mediální hejno dštící špínu. Řekl jsem si, jsem vdovec, rodina syna je daleko mimo dosah českých tištěných médií, tak se budu snažit. A já, když se do něčeho pustím, tak to dělám poctivě. Navíc při absenci Miloše Zemana v debatách s ostatními kandidáty, budu sledovat jeho politickou linii, i když jsem v některých věcech ještě o něco radikálnější než on. Například v žádném případě nechci pro ČR euro, neboť po příkladu např. Slovenska se znehodnotí důchody, úspory i platy.

   Tak tedy. Média mě nezvou do všech debat, nejsem totiž v žádoucí linii a mám názory takříkajíc nechtěné.  S tím se v podstatě nedá nic dělat, pokud to jsou instituce soukromé. Někdo je prostě na výsluní a já jsem tak nějak ve stínu. Pouze občané mne mohou z toho stínu vy táhnout na světlo denní, neboť za mnou nestojí žádné miliardářské miliony.

   Co ale nemohu připustit, aby se vyloženě lhalo a zkreslovala tak moje celoživotní dráha, velice úspěšného skladatele a fakticky také ve svém oboru špičkového manažera, tak jak to udělala Mf Dnes. I když mi otiskla Mf Dnes mou reakci na ten článek, tak vzhledem k tomu, že tištěné noviny nečtou mnozí uživatelé internetu, tak mou reakci na dehonestující označení uvádím níže:

   „Musím se ohradit proti naprosto nevhodnému v tištěném vydání Mf Dnes, který shrnul mou celoživotní práci do označení „„skladatel osmdesátkových odrhovaček...““

  Takovéto dehonestující zkratky vykreslují ty, které je vyjadřují, jako novináře naprosto povrchní a připomínají mi zadání, kdy v minulém režimu takovýmto stylem byli označováni „„ztroskotanci a zaprodanci““.

   Takže pro poučení. To že mě máte spojeného pouze s mými superhity, které byste určitě u jiných osobností, které jsou šálkem Vašeho čaje, nazval úspěšné písně, které vyšly ve statisícových nákladech a které jsou po více jak 30 letech stále živé (tím myslím ony pro Vás „odrhovačky“ např. Citronová holka či Neposlušné tenistky), je pouze Vaším nedostatkem. Už od roku 1966 jsem činný jako autor. I dnes po více jak 49 letech je mladí producenti nalézají, jako v případě mé písně pro Jitku Zelenkovou Tryzna za živé z roku 1968 a která je na úplně novém albu Protestní songy (kde se nachází i slavná Modlitba pro Martu).

     Po kratším intermezzu v Londýně, kde jsem jako znalec jak rockové tak symfonické hudby pracoval jako aranžér pro ty největší hvězdy tamní pop music, jsem se vrátil do vlasti. V roce 1970 jsem napsal s Michalem Prokopem a Ladislavem Eliášem legendární Město Er. Na tomto albu jsem použil poprvé ve světovém kontextu v rockové hudbě postupy z vážné hudby 20. století jako např. dodekafonii (Schönbergova 12ti tónová řada), aleatoriku, terciovou příbuznost (na jejímž základě předvedl geniální kytarové sólo tehdy mladý Luboš Andršt) a církevní tóniny.

    Stačil jsem vystudovat Konzervatoř v Praze v oborech varhany, dirigování a skladba, kterou jsem absolvoval mou Fantasií pro varhany a orchestr. Dále pak Hudební akademii múzických umění, kterou jsem absolvoval tehdy kritiky velice ceněnou Symfonií pro tři hráče na syntezátory, šest hráčů na bicí a velký symfonický orchestr (FOK, řídil Mario Klemens). V této kompozici jsem naopak celosvětově v kontextu hudby vážné použil postupy z hudby rockové.

   V sedmdesátých letech jsem postavil pro Hanu Hegerovou koncertní program se smyčcovým kvartetem, se kterým jsme rok velmi úspěšně koncertovali po celé republice.

   Čili má hudební stopa v české historii je daleko širší, než jak ji vnímá redaktor v rubrice Názory. Není to jenom pro českou pop music objevení Petry Černocké, Lucie Bílé, Jakuba Smolíka, Vítězslava Vávry a dalších a mé skladby pro ně napsané. Jsou to počiny na poli hudby vážné a rockové. Jen je potřeba nemít jednostranný úhel pohledu, navíc zakládající se na neznalosti prostředí.“

                                              Mgr. Petr Hannig, kandidát na prezidenta ČR