Nezdá se vám také, že na rozdíl od devadesátých let se z médií vytratil první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. 7. března je výročí 165 let od narození tohoto našeho největšího státníka a nebýt prezidenta Zemana, který položil k jeho pomníku květiny, horko těžko bych hledal nějakou připomínku v médiích. Že bychom se snad měli totálně rozpustit v globálním bahně a z našich hlav je třeba vymazat vše, co nějakým způsobem odkazuje na naši historii?
Chci ve svém článku vzpomenout zakladatele našeho novodobého státu. Je ovšem velice těžké říct něco nového v den oslavy narozenin T. G. Masaryka – ale pokusím se o to.
V souvislosti s mým posledním článkem „Hrozba, která plíživě ničí statisíce“ http://hannig.blog.idnes.cz/c/450840/hrozba-ktera-plizive-nici-statisice-exekucni-zakon-120-2001-sb.html mi napsal můj internetový přítel tuto velice smutnou záležitost, která je typická pro současnou dobu.
Jeho syn, velice dobrý a erudovaný právník pracoval na městském úřadě menšího města a měl podepsat dokument, který by připravil město o 20 milionů ve prospěch nějakých „tunelářů“. Chtěl onu podezřelou záležitost prošetřit, ale narazil u starosty. „Nestarejte se o to a podepište.“
Protože byl z dobrého gruntu - poctivý syn poctivých rodičů nepodepsal. Dostal výpověď z důvodů reorganizace, jak už to v takových případech bývá.
Je velice erudovaným právníkem, tak si myslel, že bez problémů najde práci někde jinde. Ale ouha. Ono město, kterému chtěl zachránit 20 milionů vytrvale do posudků píše, že dotyčný je sice dobrým právníkem, ale že není týmovým hráčem.
Jasné to varování všem, pozor tenhle člověk nebude tolerovat lumpárny. Kam se ztratilo Masarykovo heslo „Nebát se a nekrást“. Nyní platí: „Bát se a tudíž krást“, abychom nebyli větším zlodějům podezřelí.
Takže v současné době označení týmový hráč je synonymem pro toho, kdo sám krade, nebo nad krádežemi jiných přivírá oči.
Onen mladý právník byl osamocený ve svém spravedlivém poukazování na nepravost. Vystoupil z řady. Stal se nepohodlným a nebezpečným. Není totiž „týmovým hráčem“. Je totiž jiný než většina společnosti přivírající oči nad špatnostmi.
Tomáš Garrigue Masaryk rozhodně nebyl týmovým hráčem v tomto slova smyslu.
V podstatě proti celé tehdejší společnosti se zastal nevinně obviněného z rituální vraždy v Hilsnerově aféře. Byl sám proti celé české politické, ale i vědecké elitě, proti tehdejšímu tisku. Hodně mu to tehdy pochroumalo jeho popularitu špičkového profesora. Ctil pravdu i proti všem.
Právě tak jako v záležitosti Zelenohorských rukopisů, což byl podvrh, kterému věřila celá česká společnost, včetně tehdejších politiků, vědců a profesorů. Masaryk se nebál veřejně říct, že se jedná o podvrh a za tento svůj názor trpěl. Tehdy v roce 1877 ho dokonce Jan Neruda, Eliška Krásnohorská a další prohlásili za vlastizrádce a dostal se i do sporu Františkem Palackým. Představte si, šel proti názoru otce vlasti. Musel se dokonce vzdát redigování Ottova naučného slovníku. A to na tom finančně nebyl nijak dobře.
Masaryk prostě nebyl „týmovým hráčem“. Ale zřejmě dnes existuje nějaké celospolečenské zadání, že potřebujeme masu „týmových“ se vším smířených hráčů, kteří budou papouškovat to, co jim média předloží. A tak si mocipáni řekli, že je lépe našeho prvního prezidenta ani moc nepřipomínat.
