Určitě to také znáte. Něco se vám podařilo a najednou se daří ve všem. Něco se nepovedlo a nedaří se v ničem. A tyto zhupy se týkají nejenom jednotlivců, ale i států. V současné době prožíváme jakýsi souběh zla na všech úrovních hospodářského, politického, kulturního a společenského života.
Dnes vyšel článek o přibývajících bezdomovcích z řady celý život poctivě pracujících lidí, kteří nyní na prahu důchodového věku nemohou zaplatit ze své penze stále se zvyšující nájemné, vodné a stočné jakož i platby za energie o slušné stravě ani nemluvě. A práci k důchodu, která by hrozící katastrofu mohla pozdržet, v mnohých regionech republiky neseženou. Je to fakt, který musel zákonitě nastat ve společnosti, která se neohlíží napravo ani nalevo. Co mě ovšem krutě zaráží je to, že mnoho diskutujících nepociťuje lítost nad těmi ubožáky, kteří se ocitli vlivem různých životních peripetií na ulici. Někteří jim to dokonce přejí a žádají, aby stát ještě více přitvrdil. Vysílají tím zlo, které je samotné jednou bez lítosti semele.
V úvodu píši o trendech, kdy se daří dobře či špatně. Před více jak dvaceti lety se zdálo, že život bude jeden bezstarostný let. Stát byl po době 40ti letého panování totalitního režimu nezatížen dluhy, důchodový fond přetékal, hranice se otevřely, v lidech byla euforie z něčeho nového, z něčeho krásného, co přichází. V tu dobu se měla udělat deregulace nájemného. Hned na počátku! Ceny by se usadily na reálném základu, nekšeftovalo by se s byty a věřte, že by dnešní nájemné bylo nižší, než to, ke kterému jsme se propracovali salámovou metodou. Majitelé domů, by si od počátku vážili stabilních a činži platících nájemníků. Dnes totiž, a to si už někteří z majitelů činžovních domů uvědomují velice dobře, i na ně dopadne Damoklův meč. Lidé nebudou mít na zaplacení činže, opustí byty, domy se vyprázdní, zatímco daň z nemovitostí stoupne a majitelé se sami octnou v nezáviděníhodné situaci. A za branami už čekají spekulanti, kteří i jejich domy skoupí. Ovšem, není mi jisté, kde seženou nájemníky, protože například v Praze už je přehotelováno.
Už na počátku mělo být jasné, že přírodní bohatství má patřit státu, městu, obci. A přírodním bohatstvím jsou nejenom zásoby uhlí, rudy apod., ale i zásoby vody. Prodej těchto komodit, zvláště pak zahraničním společnostem, byl zločin. Už na počátku se měly chránit obory v kterých jsme v celosvětovém kontextu vynikali (cukrovarnictví a pod.). Už na počátku mělo mít přednost právo, spravedlnost a zdravý rozum před chamtivostí.
V současné době se nejenom u nás sečetly všechny aspekty zla. A protože po noci vždy přichází den, je potřeba se nevzdávat. A co to znamená se nevzdat v této společnosti. Nevzdávat se svých občanských práv. A tím hlavním právem je aktivní a moudrá účast ve všech volbách. Nenechat se přemluvit těmi, co říkají, že se stejně nic nezmění. Oni jsou totiž těžkým kalibrem v rukou těch, co to zlo způsobili. Naopak největší zbraní nás všech, co doufají, že se vše jednou v dobré obrátí je víra. Je podporou těch, co v srdci chovají naději, že svět není tak zlý, jak se dnes zdá.
