Peníze nejsou všechno

Až moc dobře si pamatují mnozí z nás hlášku přisuzovanou Václavu Klausovi „Peníze až v první řadě“. A teď se ukazuje, že peníze neznamenají nic, že nejdůležitější je, jak se srovnáváme se svými blízkými a hlavně sami se sebou

Záhadný vir, či cokoliv jiného (Rozumní totiž nejsou zajedno, jak hodnotit současnou situaci) v tuto dobu zamezuje cestování. Dokonce se nám svět zúžil ještě na menší prostor, než byl před převratem – nemůžeme teď ani na Slovensko. Mnozí si kladou otázku, jak dlouho toto potrvá.

   Navíc jsem se dozvěděl od našeho kandidáta, vášnivého radioamatéra, který komunikoval i za předchozího režimu s celým světem prostřednictvím krátkovlnných vysílaček, že se omezuje komunikace veřejnosti na těchto vlnách.

   Kam spěje svět? Bude jakákoliv svoboda v budoucnosti pouhou iluzí? To jest cestování pouze pro vyvolené (diplomaty, politiky apod.), a co je ještě horší, vlastní filosofická a politická stanoviska povinně podřízená všeobecně přijatelným a propagovaným názorům? Co to je vlastně ten koronavirus. Mnozí říkají, že to zástupný problém pro omezování všech svobod.

    Já se osobně řídím biblickým „co je císařovo císaři, co je Boží, Bohu“ a dodržuji všechna nařízení. Jeden můj známý měl takový názor, že to všechno kolem je humbuk až do té chvíle, než mu syn přinesl ze školy místo známek Covid19. Nyní úpí už čtrnáct dní s pozitivním testem, horečkami a neskutečnou únavou. Telefonem mi sdělil, že to je desetkrát horší než chřipka. Takže ono to tu je, ať už to vnímáme jako uměle vyrobený vir, či cokoliv jiného.

    Svět se nám scvrkává a my žijeme takové životy, či spíše esence života, které jsou vázány na to, jak dokážeme komunikovat se svými blízkými a jak dokážeme být sami se sebou. Napadá mě myšlenka, kterou pronesl Josef Kemr, přesvědčený starý mládenec, na otázku redaktorky „Vám není smutno, když jste tak sám?“ Kemrova odpověď byla: „Já nejsem sám, já jsem sám se sebou“ . To je tak krásné až se tají dech.

    Ti, kdo dokáží být sami se sebou, těm leží svět u nohou a všechny dveře jsou jim otevřené. Musím vysvětlit to, že jim leží svět u nohou neznamená, že mohou cokoliv, ale že jsou spokojení s jakýmkoliv omezením. Že mají tak bohatý vnitřní svět, že jim nikdo nemůže jejich štěstí odebrat. Dokáží naslouchat druhým, mít pro druhé pochopení. Znám několik takových lidí a díky mým cestám po celé republice v rámci mé práce volebního zmocněnce Rozumných pro krajské volby, jsem potkal mnoho nových známých a zjistil jsem, že je nás hodně, kdo dokáží naslouchat druhým a nejenom naslouchat, ale i hledat řešení. A jsou to lidé jak zralého věku, tak mladí, kterým není lhostejné, kam se ubírá svět. Mimochodem, jeden novinář novin Metro zjistil, že Rozumní mají nejvíce 18ti letých mezi všemi kandidáty do krajských voleb. A vidíte, to jsem vůbec nesledovat. Jsem ale velice rád, že i tak mladí mají zájem o to, jak bude náš svět vypadat.

      Mimochodem, já nikam nekandiduji, vše jsem podřídil pětiměsíční práci pro úspěch Rozumných v krajských volbách.

      Dospěl jsem k takovému rozhodnutí při pohledu na zničené lesy a udusaná pole, která nezadržují vláhu, na to, že ve venkovských oblastech ubývá lékařů takovým tempem, že pokud se kolo odpovědnosti mladých adeptů lékařství neotočí směrem k odpovědnosti za své lidi, svůj národ, nebo řekněme to pragmaticky, za daňové poplatníky, které jim umožnili studium lékařství absolvovat zadarmo, tak za čas po odchodu už hluboko v důchodu přesluhujících dětských lékařů, či zubařů, nebude kdo léčit děti, opravovat chrup. Právě tito starší lékaři si mi stěžovali na fakt, že mladí lékaři po atestaci odcházejí do zahraničí, kde mají několikanásobně vyšší platy. Položil-li si kdo z těch odcházejících otázku: „Neměl bych alespoň pět let zde navrátit svým lidem to, že jsem mohl studovat zadarmo?“ Já bych jim dal jednu radu. Peníze nejsou všechno. Pocit, že jsem někomu pomohl se nikdy nerozplyne.