Vyhánění Čechů z pohraničí – nebo konečně návrat domů?

Je tomu už dost dlouho, jsem po sametové revoluci u jedné z prvních příležitostí pobytu v Brně pozvala jednoho starého pána do hotelu.

Tedy abychom si rozuměli, do hotelové kavárny na kávu a samozřejmě se zúčastnil i manžel. I když jsem moc nevěřila že by došlo k nějaké komunikaci.

Pán totiž několikrát veřejně napadl jednoho z krajanských spolků. No to obvyklé, jací to byli nacisté atp. Tenkrát onen spolek právě připravoval malé sympozium v Brně, uteklo totiž právě 100 let od „Moravského vyrovnání“, ale to si najděte na Wikipedii sami. Tak jsem si říkala, ráda bych si s pánem promluvila, jen tak, moc jsem jeho výčitkám nerozuměla, nějak jsem vyštárala jeho brněnskou adresu nebo i telefonní číslo a zeptala jsem se, jestli by měl čas a zájem o kousek řeči.

Pán souhlasil a přišel v domluvenou hodinu. Napřed jsem se omluvila, manžel totiž česky neumí. A to bylo první překvapení, starý pán přešel plynně do krásné němčiny, celý rozhovor pokračoval německy.

Už si moc nevzpomínám a zápis, který jsem tenkrát udělala už nenajdu. Ale na jedno si vzpomínám moc dobře. Pán totiž vyprávěl, že jeho rodina pocházela z jižní Moravy, jeho otec tam byl počátkem 20 století učitelem. Tedy státním zaměstnancem. A – všichni víme, že státní zaměstnanci jsou vázáni rozhodnutím nadřízených orgánů.

Krátce po vzniku Československa 1918 dostal pánův otec příkaz o přeložení. Do Sudet. Někam myslím do okolí Tanvaldu v Jizerských horách, myslím že se hovořilo o Desné. Rodina byla nešťastná. Opustit nedobrovolně domov je strašně těžké do tenkrát dalekého regionu, jedno jaké důvody k tomu vedou. Ale – nedalo se nic dělat.

Zpět se rodina vrátila zřejmě až po 1938. Zase na základě rozhodnutí nadřízených, tedy českých orgánů.

Tak jak si po vzniku republiky nikdo nemohl představit na hranici s Německem německé pohraničáře, v německojazyčných regionech německojazyčnou policii, výlučně německé školy, tak si po roce 1938 ve stejném regionu nikdo nemohl představit české pohraničáře, českou policii, českou správu atp.

Jižní Morava je krajem spíše jižního klimatu, příjemného počasí, v létě zrají meruňky a broskve, kvetou mandle a všechno, co se jinde neuchytne. Rozhovor jsem si zapamatovala, i když jsem tenkrát ještě pořád nerozuměla o co se vlastně jednalo, proč se s tou rodinou tak drsně jednalo. Až o něco později mi to došlo. S manželem jsme projížděli bývalé Sudety, tedy onu krajinu, a také náhodou onen zmíněný region. Byl ošklivý den, pršelo, v létě dost chladno, byla děsná mlha, drsné počasí, taktak že jsem nevjela přímo do přehrady – a já jsem rozpoložení rodiny starého pána rázem pochopila.

Dodnes ráda vzpomínám na onen zajímavý a příjemný rozhovor.

-------

Historik:

Pro ilustraci citace z článku v Českém slově z 28. 10. 1925: „Pracovali jsme vytrvale pro práva a posice československého národa, zatím co druzí o vlastenectví stále mluvili a měřili je pouze silou vášnivých slov a článků. Všude tam, kde českoslovenští socialisté (tehdy ještě bez adjektiva národní) zakotvili, patrny jsou stopy této práce. Národní obrana, zahraniční věci, pošta, železnice, vedle jiných – jsou dnes resorty nejčeštější, resorty, kde se nám podařilo nejdříve odčiniti křivdy na národě páchané… Železnice jsou dnes jediným oborem státní správy, který decentralisován, jsa v osmi ředitelstvích – všude uhájil národnostní většinu československou. Desetitisíce československých úředníků a zřízenců bylo usazeno v t. zv. zněmčeném území… A jest tomu více než tři léta, když ministerstvo železnic vydalo jazykové nařízení, do dnes jediné, podle kterého veškeří zaměstnanci drah museli se podrobiti zkoušce z jazyka státního… Starali jsme se o to, abychom uhájili národu československému všech práv, která mu v samostatném státě samozřejmě náležejí.“

Zavedení státního jazyka nebyla pouze otázka národnostní prestiže, nýbrž i citelný zásah první republiky do sociálně ekonomické struktury obživy cizojazyčného obyvatelstva. Podle úřední statistiky českých zemí poklesl počet zaměstnanců německé národnosti mezi roky 1921–1930 podle oborů o 38 až 48 % s výjimkou školství, kde pokles činil pouze 9 %. Nahrazováni byli českými. V důsledku chybějící zkoušky z úředního jazyka, státního jazyka československého bylo v letech 1921 až 1930 propuštěno ze státních služeb 33 tisíc zaměstnanců německé národnosti

Český historik Milan Churáň formuluje dnešní situaci takto: Již v roce 1991 vydalo na 180 českých historiků stanovisko, v němž se mluví o „násilném vystěhování českých obyvatel ze Sudet po Mnichovu“. Kural (historik) píše, že k tomu došlo „donucením nebo přímo vyhnáním“. Nevysvětluje, co pokládá za donucení a co za přímé vyhnání, a tak nemá smysl se tím zabývat. Podstatné je to, o čem čeští historici obvykle nepíší. Ať už odsoudíme Mnichovskou dohodu jakkoli rozhořčeně, její přijetí československou vládou znamenalo, že odstupovaná pohraniční území začala být součástí Německa a přestaly na nich existovat československé státní instituce jako armáda, policie, politická správa, soudy a notářství, školy, dráhy, pošta, státní lesy a statky atd. V nich působily desetitisíce úředníků a veřejných zaměstnanců, s nimiž žily desetitisíce rodinných příslušníků. Nikdo se zatím od českých historiků nedověděl, kolik to představovalo lidí, a hlavně nikdo nepíše, že ty státní úředníky a veřejné zaměstnance nemusel nikdo vyhánět, poněvadž je do zbytku Československa povolávaly jejich ústřední úřady.

Neměli bychom si nalít čistého vína – jihomoravského – a přiznat, že onen krásný a příjemný narativ: „Oni přece s tím vyhnáním začali“ „takže my jsme jim to 1945 jen oplatili“ je - fake?

http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/214_251109.pdf