Volnomyšlenkáři - a tajemství liturgie půlnoční mše na Štědrý večer..

Pojem „volnomyšlenkář“ má svůj původ v anglickém a francouzském osvícenství. Výraz je poprvé doložen v dopise anglického filozofa a vědce Williama Molyneuxe z 6. dubna 1697 Johnu Lockovi, známému průkopníkovi osvícenství.

V Německu jej použili v 18. století Lessing a Leibnitz. Hnutí se rozšířilo celou Evropou v meziválečném Československu existovalo v české komunitě a také v německojazyčné, zde s centrálami ve Vídni. Samozřejmě byli členové odpůrci nacizmu, to jen na okraj..

Dnes jsou v širším slova smyslu volnomyšlenkáři lidé, kteří podporují politicky a společensky odpovědný způsob života, nevěří ve vyšší moc a odmítají náboženská dogmata. Vidí se jako ateisté, agnostici nebo skeptici a zastávají sekulární humanismus. V užším slova smyslu tento termín označuje příznivce volnomyšlenkářského hnutí, zejména členy sdružení volnomyšlenkářů (německy Freidenker).

Otec byl m.j. celý život členem hnutí a v Boha nevěřil. Do náboženství jsem sice chodila, ale spíše na přání matky, do kostela sem tam ze zvědavosti.

Bylo mi právě 18 když jsem emigrovala, zůstala u příbuzných – návštěva byla nějakým zázrakem povolena, a už jsem se nevrátila. Doposud neznámá teta našla ubytování v zařízení, které bylo něco podobného jako studentská kolej, samozřejmě pro dívky, většinou ze zahraničí, na opačném konci města bylo něco podobného pro mladé muže. Navzájem jsme se navštěvovali – ale aby nedošlo k nedorozumění, návštěvy byly povoleny pouze ve společenských prostorách.

První Štědrý večer jsem trávila v rodině tety, ovšem po návratu do svého příbytku bylo ještě hlučno. V sále byla taková vánoční dobrá nálada, myslím že se i tančilo a krátce před půlnocí někdo řekl, tak co půjdeme na půlnoční. Tak jsem šla, ač jsem na půlnoční nikdy nechodívala, nechtěla jsem kazit náladu..

Bylo nás asi deset, zabrali jsme celou lavici. Mše probíhala slavnostně, už si moc nevzpomínám. Ale co mi na celý život utkvělo v paměti bylo slavnostní zakončení. Kněz na konec bohoslužby požádal o poslední píseň – Tichá noc, svatá noc. A já žasla. „Naše“ celá lavice zpívala také.

Christoph Kabambe, uhelně černý student z tehdejšího Konga, Alain z Paříže, Annie z Lyonu francouzsky, dvě dívky, sestry ze Španělska, Daggi z Ekvádoru, Beatriz z Chile španělsky, byli tam i studenti z Egypta, křesťané, jeden později vyprávěl. že předkové přišli s Napoleonem a usadili se v Káhiře. Naši německy a já už ani nevím, myslím že jsem píseň tehdy uměla lépe česky než německy. Nedokáži ten pocit popsat, ale najednou jsme všichni věděli, že si nejsme cizí. Jsme lidé, je to tak.

Tajemná liturgie půlnoční mše na Štědrý večer..

A ještě jednou jsem byla na půlnoční. A zase taková tajemná atmosféra. Po desítkách let v zahraničí přišla sametová revoluce. A nějakou náhodou se nám do ruky dostal letáček, že jeden hotel v Karlových Varech nabízí vánoční pobyt, pro stařičkou matku první návrat „domů“ Po cestě, ubytování a slavnostním večeru jsme s manželem jen náhodně rozhodli, zajít do nedalekého a krásně osvětleného kostela Maří Magdaleny na půlnoční. Hustě sněžilo a kostel byl naprásknutý. Ani kousíček místa. Jen první lavice tam úplně vpředu byla prázdná, jako by se ještě čekalo na nějakou vysokou osobnost. Už jsme chtěli odejít, ale v tu chvíli nás někdo oslovil a požádal jít za ním. Vedl nás právě do oné první lavice a požádal nás, se posadit. Nádherý zážitek, sledovat ceremonii u slavnostně vyzdobeného oltáře zblízka.

Nevím co se stalo, možná se někdo zmýlil, možná to bylo něco jiného ale byla to krásná a kouzelná půlnoční mše svatá, na kterou nikdy nezapomenu.

Doma. I když normálně do kostela nechodím.

Přeji Vám všem krásné a radostné Vánoce ! Hana

Fotka vlastní – kostel Maří Magdaleny v Karlových Varech