Už se Vám v životě přihodilo něco opravdu divného? Třeba v prázdninách?

Tedy ne že by padal sníh v létě nebo před Vás narazil zčista jasna meteorit, ale něco, spíše divná náhoda, nad kterou se musíte zamyslet ?

Je to už několik desetiletí, co mi zemřel otec. Bylo mu daleko přes osmdesát, prostě nemůžete se handrkovat s osudem. Ale bylo to po prvé, co jsem se setkala s nenávratným koncem. Otce jsem doprovázela až do poslední chvíle, připadala jsem si jako někde na velkém nádraží, když vyprovázíte milou návštěvu. Vlak se ponenáhlu rozjede, ještě stačíte krokem podél vlaku a mávat, po chviličce klusem a za nějakou sekundu už vidíte jenom nenávratně poslední vagon a na něm ona světýlka konce vlaku.

Přemýšlela jsem tehdy o tom či onom, mimo jiné, jak vždycky vyprávěl o dovolených v první republice: Byl dost intenzivně zaměstnán ale přece jenom se sem tam podařilo vyjet – k moři. Tenkrát ještě ne zrovna samozřejmé prázdniny. Často vyprávěl, ba přímo básnil o místečku, které se jmenovalo Baška v tehdejší Jugoslávii.

Nějak hnána vzpomínkou na otce jsem si o rok později zakoupila zájezd do Chorvatska, právě do onoho regionu, o kterém se otec zmiňoval. Baška, Abbazia, Fiume – tehdy ještě italské názvy měst a obcí.

V prázdninovém letovisku bylo příjemně, v restauraci jsem dostala místo u většího stolu s několika hosty. Vyprávělo se to a ono, i já jsem vyprávěla svůj příběh. Jenže – právě Baška se nachází na ostrově Krk a já nevěděla, jak se tam dostat. Na ostrov vedl sice velký most – otec ještě musel lodí – ale nikdo nevěděl přesně jaké jsou spoje.

Najednou se ozval již nemladý člověk. Představil se jako lodní inženýr, který je na několik dní na pevnině, má v přístavu nějakou práci. Zítra je neděle, má auto, tak nabídl výlet, snad se tam také již chtěl podívat.

Tak jsme vyjeli. Trvalo to už nevím jak dlouho, ale do Bašky jsme dorazili. Procházeli jsme malým městečkem a já se nestačila divit. Bylo to přesně jak otec vyprávěl tedy doslova. I onen hotel, jménem Velebit, kde byl snad před půl stoletím ubytován, stál, přesně jako na jeho fotkách – a to po půl století běžícího času. Slunné odpoledne, prošli jsme nejen městečkem, ale také se vyškrábali na pahorek a prošli hřbitůvkem, studovali jména a letopočty a snažili se vcítit do historie místa.

Za několik dní se lodní inženýr vystěhoval z prázdninového hotelu,ovšem zůstal v městečku takže jsme se sem tam vídali.

Dovolená utekla jako voda, cestovní kancelář nabídla zajímavý program jen jedno se nevydařilo. Bylo to takové nevyslovené přání – ráda bych se ještě podívala na zámeček Miramare v nedaleké Italii. Historická vzpomínka na c.k. monarchii a jednoho nešťastného příslušníka vládnoucího rodu Habsburků. Vypsané zájezdy se neuskutečnily, nebylo dost zájmu. Nerada, ale nechtěla jsem jen tak lenošit, takže jsem se z dlouhé chvíle na předposlední den přihlásila na malou okružní vyhlédkovou cestu v zálivu tzv. hydroplánem, tedy lodí, která se (nejsem technik) při jízdě na vodě „nadzvedne“ a tím dosáhne vysoké rychlosti.

Ovšem ještě předvečer zájezdu jsem potkala pana lodního inženýra. Vyprávím mu celou historku a on mne docela zaskočil. Víš já musím zítra náhodou do Terstu. Autem. Vezmu tě až k autobusové zastávce za hranicemi, odtud odjíždí autobus a zastavuje přímo před zámkem. A nazpět už se nějak dostaneš, od zámku dojedeš do Terstu a přímo z Terstu odjíždí autobus do Rijeky zpět.

A opravdu to vyšlo. K zámku jsem se dostala, dokonce i průvodčí našla, zámek prohlédla a dostala se i zpět do Terstu a do Rijeky. Ještě jsem si večer zašla k přístavu, abych se podívala na ten dojezd hydroplánu. Myslím, že jsem se opozdila, bohužel jsem tu loď už nezastihla a neviděla. Okružní cestu jsem sice nestačila odhlásit, ale co má být, ten již zaplacený obnos jsem oželela.

Příští den byl odjezd domů. Měli jsme být do deseti hodin i se zavazadly na terase hotelu připraveni, autobus nečeká. Tak sedím a sedím, až se i někdo ze spolucestujících zeptá: Už jsi četla dnešní Bildzeitung? No samozřejmě nečetla.

Tak se podívej. Tomu včerejšímu hydroplánu selhalo řízení. Plnou parou narazil do skály. Nikdo sice nezahynul, ale řada cestujících musela do nemocnice, jsou vážně zraněni.

Pana lodního inženýra jsem už nikdy neviděla.

Foto z rodinného alba, srovnávající pohled na Bašku – Velebit 1935 a 1985