Už se Vám někdy v životě něco přihodilo, za co se dodnes stydíte?

V šedesátých letech se ponenáhlu do brněnských škol dostávala výuka němčiny. Samozřejmě dobrovolná, však víte je to mluva těch Němčourů, od stvoření světa všichni bez výjimky nacisté, ti zlosyni, zlodcery, zloděti až do zlokojenců

I u nás v škole byla najednou němčina nabídnuta, přihlásila se skoro celá třída patnáctiletých tínedžrů, většinou děvčata a většinou děti, kde se v rodinách ještě hovořilo, jak bylo v Brně zvykem plynně oběma jazyky. Dokonce třemi, vždyť rodiny „textilních baronů“ pocházely většinu z německého Monschau, Montjoie, kdysi významné textilní centrum těsně na belgických hranicích, hovořilo se tam francouzsky a německy. Prostě ti textilní baroni si to přivezli s sebou, jako i svůj speciální know-how ve zpracování příze až do krásných látek které se prodávaly do celého světa. Česky se naučili samozřejmě také, už jenom to tenkrát obvyklé početné služebnictvo pocházelo z brněnského – českého – okolí.

Nový učitel tedy němčiny byl starý pán. Zřejmě nedoslýchal a měl dost tlusté brýle. I když jsme se snažili nepříliš zlobit, měl s námi určitě něco problémů. Sama jsem moc nedávala pozor, proč bych se měla učit gramatiku, když stejně vím jak se to či ono řekne, upřímně řečeno moc mi to nedalo, bylo to dost nudné.

Hodina byla zařazena jednou týdně, jako poslední kolem poledne, po ní se šlo domů.

Jednoho dne pan učitel, spíše pan než soudruh, nepřišel. Čekali jsme deset minut, čtvrt hodiny, a i déle, nic se nedělo. Najednou někdo řekl, tak správně po moravsku „deme dom“ Netrvalo ani minutu, bylo sbaleno. Ovšem už v tramvaji nás popadlo špatné svědomí. Co řekneme, když se nás budou zítra ptát?

Najednou mi něco napadlo. Víš co, řekla jsem Mirce, už slečně, tedy soudružce předsedkyni třídy. Řekneme, že jsme neutekli. Že je to stávka. Přece nám pan učitel ještě nikdy nezadal domácí úkol, ani jeden. A my se přece chceme něčemu naučit, a to bez úkolů nejde. Stávkujeme za domácí úkoly. Chvilku se při neustálém držení držáků smýkající tramvaje skupina zamyslela, ale jen krátce. Tak jo, ale řekneš jim to zítra ty, mi odpověděla Mirka.

Nadešel následující den a opravdu se do třídy dostavila celá delegace vedení školy. Ředitel, třídní učitel a ještě kdosi, už tak přesně nevím. Pan učitel se prostě opozdil a našel prázdnou třídu. Jak si to prý přestavujeme. Tak jsem vstala a pronesla – docela vážně – svoji říkanku.

Starý pán neměl na vybranou, musel smutně a překvapeně potvrdit, že je to pravda. Pedagogický sbor stál jako zaražený. Zmohli se jen na nějaké, .........že to bude mít následky – a odešli. Nikdo se o věci už nezmínil, pan učitel dal sem tam nějakou lehkou úlohu a věc byla zapomenuta. Já jsem také už na to nemyslela. V patnácti má člověk jiné starosti, žejo.

Ale ne tak docela.

Po nějaké době se konala třídní schůzka rodičů. Tentokrát stávkovala matka. Já musím na ty třídní schůzky chodit vždycky, jednou půjdeš ty řekla tátovi. Bylo to myslím po prvé, ale konec konců se táta rozhodl a šel.

Moc mne to nezajímalo taková prkotina jako rodičovská schůzka, měla jsem stejně dobré známky, tak co. Jen jsem se divila, když otec přišel zpět. Nechápavě kroutil hlavou, jako by nemohl něco tak docela spolknout. Až z něj máma vytáhla, co se stalo.

Hned několik učitelů jej oslovilo, jakou má inteligentní dceru. Jak jeho dcera vytáhla třídu z maléru a z nějakého trestu, svým nápadem o domácích úkolech, přestože každý věděl, že se jednalo o obyčejnou klukovinu, tedy děvčatinu. Vulgo švindl. A tohle a tohle. Pořád a pořád vyprávěl matce a známým, jak vynikající byla ta třídní schůzka, a jakou má ohromnou dceru.

V příštím školním roce jsem byla jednohlasně zvolena předsedkyní třídy, dokonce v nepřítomnosti, zůstala jsem jí až do závěrečných zkoušek.

Často mi probíhá tato vzpomínka hlavou. Upřímně řečeno stydím se a nejraději bych se starému pánovi omluvila a pozvala alespoň na kávu a nějaký kousek dortu. Nebo dva. Ale – pán dnes asi vyučuje němčinu v odborných učilištích pro nebeské andílky. Tenkrát jsem ještě nevěděla nic o nechvalně známé metodologii politizace faktických souvislostí, a to na úkor ostatních. Dnes se člověk stačí rozhlédnout, aby našel ukázkové příklady něčeho takového, v politice, ve společnosti.

Ne, to tehdy nebyl slušný přístup a není ani dnes. Právě proto, že uznání, výhody a pozornost šly na úkor jiných. „To se nedělá“ řekla by moje matka.

Tenkrát stačilo pár slov k zamyšlení.

Fotka vlastní, 2019 někdejší textilka rodiny Soxhletů – rodina byla 1945 "odsunuta“.

Soxhletova přádelna – Vlněna, závod 02 – ateliér Art protis | Go To Brno