Už jste někdy četli dopisy úplně obyčejných lidí z první republiky (2)?

Mezi tou příkladně srovnanou korespondencí otce se nacházely také dopisy (a pomocí kopírovacího papíru zhotovené odpovědi otce) jedné další rodiny správců určitého panství s vinicemi.

Už jsem psala, otec byl zaměstnán v jednom vinařském podniku v Brně. Podnik patřil židovskému podnikateli, který se oslovoval, pokud byl přítomen, „pane Herman“ pokud přítomen zrovna nebyl, „náš starej“. Otcovi se říkalo někdy zdvořile „pane Rybnický“ , pan podnikatel pouze, jak už to bývalo zvykem a někde dodnes „Rybnicky, kommens her“ a v kruhu přátel a známých jednoduše „Rybo“.

Rodina, o které si pamatuji něco z dopisů, něco málo z vyprávění rodičů, žila na Slovensku. Jmenovali se Weinstengelovi, jméno obce mi už také vypadlo, ale nebylo to daleko od moravsko-slovenského pomezí. Také správci panství s velkými vinicemi. I mezi nimi a otcem se v průběhu let první republiky vytvořilo přátelské pouto. Otec jezdíval na podzim skupovat suroviny k dalšímu zpracování v podniku, oni sem tam na pár dní do Brna.

Weinstengelovi měli dcerku, takového týnejdžra, jmenovala se Lenke. Mého otce zřejmě považovala jako takového nějakého strejčka, který když přijede, vždycky něco zajímavého přiveze. I ona někdy napsala. Vzpomínám si, jak v jednom dopise psala, Rybo, nevím, co mám dělat s tím hezkým kaktusem co jste mi přivezl z dovolené u moře, začíná nějak měknou. V jednou z dalších dopisů ovšem musela napsat, že jí kaktus zahynul, zřejmě jí to bylo dost líto. Nevím, tenkrát asi takový malý kaktus byla opravdu docela zajímavá věc, i pro tehdejší týnejdřy. I v dalších dopise byla o ní sem tam zmínka, naposledy o přípravách na svatbu, zřejmě si našla někoho, s kým byli i rodiče spokojeni, prostě chystala se svatba.

Jeden z dalších dopisů, tentokrát otce, byl skoro zoufalý. Píše, že vůbec nechápe, jak se z jednoho dne na druhý mohou uzavřít a neprodyšně utěsnit hranice mezi Slovenskem a Moravou, vždyť jsme přece Československo, vůbec skoro nevěřícně se omlouvá že letos nemůže přijet a už vůbec ne nakupovat víno, vždyť hranice znamenají také clo, o papírovaní hromadu všelijakých povolení, pasy, ani nemluvě…….

Firma protektorát a válku přestála, „náš starej“ nějakým zázrakem Terezín, v deníku otce se najde záznam, že po konci války a návrat pana Hermana došlo k řadě rozhovorů, jakým způsobem se bude pokračovat dále. Znělo to všechno dost radostně a optimisticky, ale……

Nadešel rok 1948 a zestátnění. Krátce poté sklátil pana Hermana těžký srdeční záchvat. Firma se od té doby jmenovala „Jihomoravské vinařské závody“, patřila státu, maželka pana podnikatele ještě tak tak směla zůstat v „nadměrném“ bytě nad podnikem, ostatně celá řada bývalých vlastních pokojů musela být pronajata. Otec měl štěstí, byl jediný fachman který tu firmu technicky mohl udržet. Vyrábět kvalitní víno, není jen tak, víte? Dokonce se někdy pod vousy (které neměl) docela uculovat. Víš ten Fricek (to byl syn pana Hermana) absolvoval vysokou vinařskou v Mělníku. Mám ho rád, ale nějak mu to nejde, prostě na ty kvasinky musíš mít sedmý nebo dokonce osmý smysl, jinak tě neposlechnou. A dělají si, co chtějí ony. Ne co bychom si přáli my. .

A co se stalo s Weinstengelovými? Korespondence ustala.

Někdy v sedmdesátých letech jsem náhodou narazila v německém časopisu „Der Spiegel“ na článek, který rozebíral dění na Slovensku v době války. Dočetla jsem se, že slovenská vláda uzavřela s Říší dohody, že budou zásobovat jejich pracovní tábory svými vlastními občany, židovského původu. Dokonce i na vlastní účet, velice dobře si pamatuji že se jednalo o 500 říšských marek za jednu osobu. Platilo Slovensko Říši, aby bylo jasno.

Nevím, jak se to rodiče dověděli, ale hovořilo se o tom, že Weinstengelovi byli odtransportování do Rigy. Tenkrát mne to trochu překvapilo, nevěděla jsem, že se v Rize nacházel koncentrační tábor. V tu dobu jsem ještě znala jméno oné obce, kde kdysi žili, vypravila jsem se virtuálně do obecní kroniky, Je tam jasně napsáno jejich jméno, ovšem pokud si pamatuji, jenom dvou rodinných příslušníků a zaznamenáno, že se nevrátili.

Requiescat in pace

Fotka vlastní, opravdu už nevím, která z těch rodin správců vinic otci darovala dva džbány. Velice si jich vážil, vzal je sebou do emigrace.