Tsunami solidarity Moravského Manchesteru - píšeme 1899 (2)

Deníky „Rovnost“ (český) a „Volksfreund“ (německý) list sociální demokracie zveřejnují celostránkové informace o stavu a pozadí generální stávky brněnských textiláků, v němčině a češtině, denně informují o stavu věci.

Jejich novináři upozorňují, že současnou pracovní dobu dělníků je možné jen udržet nelidským pracovním režimem. Celá tabulka poukazuje na dobu cesty do práce a nutného ranního vstávání dělníků v brněnském okolí, aby mohli pünktlich začít ranní směnu. Někteří musí až tři hodiny denně pěšky, řada dalších musí vstávat mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní, aby stihli dělnický vlak do Brna, ovšem i v Brně musí kus pěšky, na „koňku“ nejsou peníze. A samozřejmě zpět. Na spaní hrstka hodin, na nějaké jiné, jakékoli, počínání, nezbude čas. O nějakém odpočinku , kousek času s dětmi, ani nemluvě

Řada dalších dělníků přespává v Brně, přijede v pondělí, odjíždí v sobotu večer. Najme si třeba jenom postel, na celou místnost není ani pomyšlení. Nakouknout do seznamů sčítání lidu v těch letech znamená zjistit, že v jedné místnosti je přihlášeno někdy až deset – dvanáct lidí. Je to ještě horší, ale na to teď nemáme čas.

Další tabulka poukazuje na zdravotní stav dělníků. Tři čtvrtiny pojištěných dělníků (v Rakousku bylo nemocenské pojištění zavedeno 1883) trpí tuberkulózou, tenkrát neléčitelnou, z celkového počtu úmrtí je až 60 procent nemocí zaviněnou.

Mzdové poměry v brněnském textilním průmyslu jsou více než hrozné. Noviny hovoří o průměrné mzdě mezi 3 a 4 zlatými týdně. Později vypočítá jistý historik, že k opravdu nejnutnějšímu živobytí, ke kterému patří 20 dkg chleba denně a lžička margarinu, čtvrt litru mléka jako trocha topení a podíl na nájemném je třeba asi 7 zlatých týdně. Jiný historik, tentokrát švýcarský, dojde k závěru, že se u textilní stávky v Brně nejednalo o dělníky, spíše o dělnice, tedy ženy a děti. Jasně, s ženskými se to dá dělat a pokud by se ozvaly jen na špičku jazyka o stejných právech, vyslouží si i dnes ještě drsný výsměch těch všelijakých velemoudrých šichtářů a šichtářek. Koneckonců stojí před dveřmi tehdejších továren další a další žebráci o práci a mizerný výdělek.

A tuhle píše jeden z těch novinářů, že zdravý chlapík z venkova potřebuje jen dva týdny v špinavém Brně, aby se zdravotně a psychicky proměnil v trosku. Patnáctiletá děvčata vypadají prý jako dospělé ženské a dospělé ženské přes dvacet jako staré báby.

Ale ti tehdejší novináři opravdu nelení, docela bez toho fejsbuku a mobilů bez čeho se člověk prý neobejde. Napřed upozorní ctěné čtenáře, že stávka dvanácti tisíců textiláků znamená asi 50.000 občanů a občanek, rodin, postižených nejen nouzí ale přímo hladem. Rovnost a Volksfreund vyhlašují sbírky. Potravin, peněz všeho, čeho je třeba. Je to právě Spolkový dům a jeho zahrada, na kterou právě zírám, kde se sbírky konají a kde se také rozděluje potřebné potřebným. Jména donátorů se zveřejnují v obou novinách. Desítky stránek. Tak tuhle jistý Kupčík ze Starého Brna, patřila mu mlékárna, vím to od tety z Horní Falce, dříve tam bydleli, daruje 30 bochníků chleba, kdosi z Králova Pole 20 kg cikorky, 20 kilo krupice, kilo kávy a kilo škvarků, pan Pelikán z Pekařské sto padesát buřtů, pan Bulka a Dr. Spitz z Pekařské jsou ochotni poskytnout každý den dvěma stávkujícími kompletní oběd po celou dobu stávky, a tak dále a tak dále celé stránky jsou plny.

Desítky pytlů brambor, luštěnin, i cigaret, cikorky, a dokonce něco pravé kávy se skladují ve Spolkovém domě na dnešní Spolkové, velký je dost, stejně to nezůstane dlouho, nouze je hrozná. Doktoři se zděsí, sem tam i pár balíčků cigaret. Rozděluje se každé pondělí, podle přesného řádu, jak členům odborových hnutí, tak i nečlenům, Jasně píšou noviny, že 95 procent dělníků, vlastně dělnic, jsou Češi, skoro neorganizovaní, stejně jasně že všechno, co se nasbírá bude rovnoměrně a poctivě rozděleno potřebným. Jen v prvním červnovém týdnu, stávka trvá již skoro pět neděl, se rozdělí 21.000 kg mouky a 11.000 bochníků chleba, mimo další tuny potravin.Stejně i peněžní dary, z celého starého Rakouska dochází po korunách, některé spolky vyberou i více. Redakce Rovnosti vybírá a věnuje stávkujícím 233,38 je to teď zlatých nebo už korun, není zjevné. Stránky přes stránky. Stará paní pošle dvě koruny, někdo jiný tři, z Liberce, z Vyškova, z Vídně, z rakouského Klagenfurtu dojde o něco více, železničáři pořádají sbírky, každá dílna První Brněnské, každá dílna Wannieckovy fabriky, montážní, slévárna, kovárna ……dělníci sbírají ze solidarity s těmi textiláky, my Brňáci jsme přece jen kabrňáci.

První patro Piscovy textilky, to byl ten fabrikant, který zavedl 10hodinovou pracovní dobu již před časem, vybere 9,60, druhé patro 9.25 ale třetí patro, panečku, tam se vybere hned 15,90. Člověk jen žasne. Ale novináři mají zpravidla i jiné nápady. Telegrafují do světa. Informují o stávce, poměrech a bídě. Tuhle se zpráva dostane až do německého Frankfurtu, kde právě zasedá kongres německých odborů. Rozhodnou, že za každého svého organizovaného dělníka pošlou 1 fenik. Celkem 20.000 tehdejších německých marek. V Belgii se koná hornický kongres, i tito pošlou zdravici, podporují brněnské textiláky.

K věci se ozve světoznámý rakouský satirik Karl Kraus. Svým suchým způsobem svět upozorní, že se brněnským textilákům nejedná, což by bylo pochopitelné, o zvýšení mezd, a to ani v době, kdy ti Strakošovi a další továrníci jen neustále zvyšují své zisky, ale pouze o zkrácení pracovní doby, tedy nic moc. Zdravice a morální podporu vyjadřuje celá Evropa. Tuhle nějaký profesor Karlovy univerzity, jakýsi Masaryk. Asi jeden z těch potřeštěných mladých snílků. Píše, že je názoru, že denní pracovní doba by neměla přesahovat 8 hodin, ale samozřejmě plně podporuje požadavky brněnských textiláků jako kousek cesty ke správnému cíli. Wilhelm Liebknecht z Berlína, ten opravdovský, ne ten z enderácké propagandy, zakladatel švýcarské soc.-dem. strany Herman Greulich, i oni zdraví a přejí úspěch a štěstí. Jasně že se zapojí celá sociální demokracie a celé odborové hnutí starého Rakouska.

A ti fabrikanti? Zatvrdli. Jsou názoru, od pondělí do pondělí, že dělníci nevydrží. Přijdou s prosíkem. Příští pondělí, docela určitě, nastoupí dělníci a dělnice do práce, panečku ale těm to dají. Vyhodí je na hodinu, nastoupí jiní. Těm, které u strojů nutně potřebují, zkrátí mzdu. Tři pondělí, čtyři, pět ….. starosta Brna, pan August von Wiesner přímo vyhrožuje, v novinách, jakékoli výtržnosti jsou zakázány a budou přísně trestány.

Koneckonců je pověřen vyjednáváním pan dvorní rada Klein. Zve k prvnímu vyjednávání, ovšem s tím, že se nesmí nikdo ze stávkujících zúčastnit – ani jejich vedení. Otázka desetihodinového pracovního dne prý za žádnou cenu nesmí být ani vznesena. Dělníci odmítnou a vznesou právě opačné podmínky. Vyjednávat se bude právě o pracovní době, Josef Hybeš a Robert Preussler, liberecký sociální demokrat, politik a redaktor. Jeden z jeho potomků se později proslaví jako autor knížek pro děti.

Pan dvorní rada neuspěje, ztroskotá na plné pecky. Stávka jde dál. Ani fabrikanti neuspějí, několikrát se pokusí. Pokud se dělníci příští pondělí vrátí na svá pracovní místa, nebudou potrestáni, slibují. Marně.

A jak že to dopadlo? Dokončím a povím příště. Historická fotka nahoře: Shromážděni dělníků v zahradě dělnického domu – i fotky textů deník brněnské sodiální demokracie „Volksfreund“ z jara 1899