Tsunami solidarity Moravského Manchesteru - píšeme 1899 (1)

Generální stávka dělníků a především dělnic textilních továren trvala od 1. máje do konce června 1899 a chyběl jen vlásek, aby se textilní průmysl rakouské monarchie zhroutil. Celé se čte jako detektivka Vstupte prosím .......

Vypravím se tam, kam jsem se chtěla podívat již řadu let. Do brněnského Bronxu, dnes trochu prokleté čtvrti města.. Hledám určité místo, snad se podaří najít, byl by to opravdu zázrak, snad se ještě něco zachytí z jeho historie a jeho genia loci.

Brněnské Zábrdovice byly v 19. století čtvrtí textilních továren, jejich majitelů, ale také jejich dělníků. Již cestu tramvají projíždím kolem opuštěného chátrajícího paláce rodiny Soxhletů později Teuberů. Kino v hlavě ukazuje dole prostor továrny na přízi, s nejmodernějšími z Anglie dovezenými přístroji, nahoře zase alespoň deset pokojů pro rodinu. Palác dnes prázdný, opuštěný, jako řada jiných.

Ale vlastně hledám něco jiného. Ulici Spolková. Procházím ulicí za ulicí, ulici nenajdu jen privátní kino v hlavě promítá zase historii. Pavlačové domy 19. století se střídají s funkcionalisticky jednoduchými, bydleli zde kdysi tisíce dělníků místních textilek, dnes snad normální rodiny. Tuhle historický portál, za ním modernizovaná dřívější tkalcovská škola tedy dnes správně Střední škola umění a designu a Vyšší odborná škola Brno, příspěvková organizace. Ovšem po ulicích není nikoho vidět, jako po vymření. Jen tuhle, dvě paní, snědé tváře, s dětmi, něco diskutují, nemají čas se ohlédnout.

Přistoupím, pozdravím, omluvím se za vyrušení a zeptám. Přívětivě odpoví. Spolková? Paní hned tuhle za rohem, opravdu jen pár kroků. Poděkuji, vykročím, za rohem…

Zůstanu stát jako zkoprnělá, Asi s otevřenou pusou a vykulenými oči, dobře že tu nikdo není a nekouká. I kino v hlavě se úžasem zastaví.

Píšeme 1. máje 1899.

Na Winterhollerově náměstí, dnes 28. října, se schází dělníci, vyzvání sociálně demokratickou stranou k oslavě právě v tu dobu deset let starého svátku prvního máje. Sociální demokraté neznají národnostní nebo jakékoli hranice, sejdou se čeští a němečtí, zpívají Internacionálu, celkem asi 10.000 brněnských občanů. Dobrovolně. Jinak. dobrovolně než za komunistů Hovoří za české dělníky Josef Hybeš, ten z Hybešové, za německé Dr. Ludwig Czech, mladý právník a šéfredaktor německojazyčného stranického orgánu „Volksfreundu“. Ostatně „Volksfreund“ a „Rovnost“, orgán českých socialistů postupují společně, v tu dobu nikdy neštvou, nehecují, nepopichují, leda tak příležitostně svorně městskou správu, naopak, doplňují se a koordinují svá zpravodajství. Samozřejmě.

Hybeš a Czech upozorňují dělníky, že před čtrnácti dny zahájily odbory vyjednávání s brněnskými továrníky o desetihodinové denní pracovní době. Ano, desetihodinové, doposud oficiálně dvanáctihodinové ovšem s tím, že pracovní řády továren obsahovaly ustanovení, že továrník může kdykoli nařídit i delší směny, rozumí se samozřejmě i v sobotu. I v neděli.

Právě krátce před svátečním klidem v pátek 28. dubna došlo vyjádření továrníků. Rozhodně odmítají o desetihodinovém pracovním dni i jen přemýšlet Kromě ovšem – abychom nelhali – asi pěti, z celkem osmapadesáti brněnských textilních baronů. Těch pět má zřejmě určité zkušenosti a nechtějí ztrácet čas. Požadavkům svých dělníků vyhoví.

Dělníci se z náměstí seřadí v průvod a dají do pochodu. Prochází spořádaně a slušně. Poprvé smí prvomájový průvod projít městem, doposud přísně zakázáno. Ulice Františka Josefa, Jánská, Pánská, Dominikánské náměstí, Pekařská až do Pisárek – tam dojdou o půl čtvrté. Očekávají je další občané, dojeli lokálkou, na areálu kolem řeky, tam kde je dnes to Výstaviště, se slaví za doprovodu hudby, vystoupení městských pěveckých kroužků, zpívají česky a německy, občerstvení a také počasí přeje. Kolem 19 hodiny slavnosti pomalu končí, občané odchází, ve 20 hodin se totiž koná slavnostní večírek v právě novém spolkovém domě brněnských sociálních demokratů na tehdejší Jusove, později Marxově a ještě později Spolkové.

Budova s velkou zahradou byla postavena právě o tři roky dříve jako kulturní a společenské centrum sociálních demokratů - výlučně se sbírek. Fascinující popis budovy a její historie předložil český novinář Tomáš Havlín v časopisu Nový prostor Dějiny jednoho domu. Píše: Dělnický dům se ….stal centrem dělnického hnutí v Brně. Kromě restaurace se v dřevěném zahradním sále rovněž hrálo divadlo, konaly schůze a dům nabízel zázemí také pro dělnické spolky a ubytování pro cestující odboráře …..

Vyjádření továrníků bylo v podvečer onoho 28. máje ve Spolkovém domě, kde se shromáždilo asi 6000 dělníků, těmto sděleno. Rozhodnutí, jak dále bylo odloženo na „meeting“, který se měl konat 2. máje v 6.30 hodin. Brzy ráno po oné slavnosti se tedy do Spolkového domu sešlo na 10.000 dělníků a dělnic převážně textilních továren.

Rozhodnutí bylo jednoznačné. Stávkujeme. Za naše právo. Za smysluplnější život.

O hodinu později se dělníci rozchází proudy k jednotlivým fabrikám, cestou volí delegace, která mají předat zprávu továrním předákům a vedení. O další hodinu později se ozve první velká brněnská textilka. Šmálka. Zastavuje produkci. Zastavit produkci musí i další, celkem osmapadesát fabrik – textilek.

Brněnská generální stávka textiláků potrvá dva celé měsíce. Její historie se čte jako detektivka, v jejímž středu stojí osobnosti tehdejší brněnské sociální demokracie, jejich noviny, a především jedna budova – brněnský Spolkový dům.

Ten jsem právě našla.

Pokračování příště.