Dobrý den. Ve Vašich textech lze pozorovat stále to samé – systematické a tendenční obviňování Čechů, k čemuž neváháte využít i nečestné manipulativní metody.

Ten „profesor Pfitzener“ z Vámi uveřejněného svědectví nebyl žádným nevinným profesůrkem. Josef Pfitzner se snažil fanaticky germanizovat Prahu. Přejmenoval stovky pražských ulic. Systematicky likvidoval pomníky českých a židovských osobností, vědců a umělců. Poslal na popraviště českého primátora Prahy Otakara Klapku se všemi jeho spolupracovníky, kteří byli před popravou mučeni.

Veřejná poprava exponentů nacistického režimu není něčím, čím bychom se jako národ mohli chlubit. Jenže bylo to v době, kdy válečné rány byly ještě hodně otevřené. V Praze byste našla jen málo Čechů, kteří nepřišli o někoho z rodiny. Navíc během prvních dvou let po válce zemřelo šedesát tisíc našich lidí na následky krutých podmínek během totálního nasazení (celkem bylo z protektorátu totálně nasazeno, tedy zotročeno, sedm set tisíc lidí většinou do 25 let věku). V živé paměti ještě byly německé masakry účastníků květnového povstání v roce 1945, kdy během pěti dnů zahynuly tři tisíce povstalců. Divíte se, že se popravy účastnili třeba lidické ženy a stovky příbuzných lidických občanů, kteří byli vyvražděni? Nacisté v Lidicích vykopali z hrobů také ostatky všech zde pohřbených lidí a spálili je jako odpad.

V souvislosti s „dávno zapomenutým německým pražským doktorem Wagnerem“ píšete, že byl po propuštění „dovezen do koncentračního tábora Ruzyně“. To je další podpásovka. Koncentrační tábor udělali ze zdejších českých kasáren Němci nikoli Češi. Již dne 17. listopadu 1939 zde uvěznili dva tisíce českých studentů, kteří byli zadrženi v českých školách. Ty, které nepopravili, převezli do koncentráku Sachsenhausen. Celkem v Ruzyni nacisté popravili doložitelně 247 Čechů, ve skutečnosti jich zřejmě bylo daleko více. Skutečný koncentrák to byl za Němců, nikoli za Čechů. A tak by se dalo dlouho pokračovat.

Ano byli to vždycky jen oni, ti krutí a zlí, my Češi nikdy. Komentářů k Vašemu příspěvku není třeba.

Smutné vzpomínání.

Říká se: Kdo seje vítr, sklízí bouři.

Je hanbou jednoho národa, že konal tak, že sel vítr. A je velmi zlé, že tak konal promyšleně, po zralé úvaze, velkoprůmyslovým, efektivním způsobem, vysoce organizovanou souhrou různých složek společnosti a že si pro to vytvořil i důkladný legislativní rámec.

Je hanbou druhého národa, že někteří jeho úchylní příslušníci pomáhali sehrát úlohu bouře a chovali se přitom jako ty nejhorší zvířecí bestie. A je velmi zlé, že v naprosté většině za to nebyli nijak potrestáni.

Je hanbou kohokoliv, pokud se od všeho výše uvedeného nedistancuje.

Pro mne osobně je toto vše naprosto nepřijatelné.

Omlouvat se za to však nebudu ze stejných důvodů, jako umlčuji každého Němce, pokud se mi chce omlouvat za německé skutky v letech 1939-45 u nás. Vždy se ho zeptám: Kolik ti tehdy bylo let? Co jsi tehdy dělal? Měl jsi volební nebo jiné rozhodovací právo, svobodu volby? Ne, tak mlč.

- - -

Němce za to historie potrestala zejména definitivní ztrátou nemalých historických území a čtyřicetiletým trestem odnětí svobody pro vybraných 16 miliónů z nich, vykonaným ve velkoprostorovém Nápravně-výchovném zařízení zvaném “Německá demokratická republika”.

Čechy za ty excesy na ulicích i ve sběrných táborech, jakož i za Vyhnání historie potrestala podobnou čtyřicetiletou šatlavou, zvanou stát dělníků, rolníků a pracující inteligence.

Pane Lorenci děkuji za promyšlený příspěvek. Máte samozřejmě pravdu o nějaké omluvy nejde, zvláště pokud se jedná o dnešní třetí nebo dokonce čtvrtou generaci po oněch událostech. Omluva je gesto, ale ne čin. Tuhle jsem četla obšírný článek v novinách o tom, jak dnešní (německé) generace (pokud se zajímají o rodinnou historii) dost marně hledají jakékoli podklady o činnosti svých předků v zmíněné době. V rodině se o tom nemluvilo, a nějaké zachovalé ústní podání chybí. Sotva se, co najde, a i když tak náhodou.

Ale samozřejmě si myslím že se SRN příkladně vypořádává se svojí vlastní historií. Nejen v rámci vědy a výzkumu univerzit a vědeckých kruhů, ale také v civilní společnosti. A finančně samozřejmě. Školní předměty, historie, vše otevřeně nikdo kolektivní vinu nezapírá netabuizuje atp (až na nějaké společnosti pomatenců, ku podivu převážně v bývalé NDR).

A ti „Sudetáci“? vynakládají nemalé prostředky, a především dobrovolnickou práci a obnovu historických památek, kostelíčků, hřbitůvků ve svých dřívějších domovinách, pěstují své dialekty, kroje, zvyklosti ba i kuchařky.

Co bych si přála je ent-tabuizování vlastního kusu této historie i v CZ a to důsledně. Prozatím je to věcí spíše jednotlivých historiků, kterým se někdy nedostane ani věcného uznání, nebo jednotlivých institucí, ale ne celospolečenská samozřejmost.Obvyklé jsou pouze narativy způsobu: „Vždyť Němci u nás směli mít i své školy“ atd. Naopak, skutečnost, že se mezi německojazyčnou společností nacházela početná skupina soc.dem. tedy odpůrců nacizmu je málo známá a dokonce – pokud se zmíním, následuje často dehonestace.

Tak to je asi shrnutí mých úvah. Proto si dovolím sem tam něco uveřejnit.

I mlčení je přepisování dějin.

Vašek

Václave děkuji, na tenhle pohled jsem ještě nemyslela, Ale máte pravdu.