Tentokrát drsná povídka kolem svátku matek – 1945 v Praze

Úvodem: Český internetový portál „Moderní dějiny“: Na problémy moderních dějin Česka a Československa naráží žáci středních škol při výuce dějepisu jen velmi okrajově. Většina z klíčových momentů je spojená s politikou.

I proto je pro učitele těžké podat je dětem zajímavější formou. Osudy bratří Mašínů, události spojené s odsunem Němců, nebo chování dozorců v koncentračních táborech, to jsou navíc natolik kontroverzní témata, že se je někteří pedagogové bojí ve výuce otevřít. Petr Šimíček a Jiří Sovadina, učitelé dějepisu z gymnázia Olgy Havlové v Ostravě – Porubě mezi ně ale rozhodně nepatří. Také proto před časem založili internetový portál Moderní dějiny.

Jeden článek se zabývá tematikou odsunu Němců v prvních poválečných dnech dle memoárů literárního historika, kritika a esejisty Václava Černého, které pod názvem Paměti IV vyšly v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers v roce 1983. Kniha vyšla znovu v roce 1992v nakladatelství Atlantis s titulem Paměti 3 1945–1972. Zde kousíček kapitoly k „Odsun Němců v prvních poválečných letech“

Ne, nebyl jsem očitým svědkem pověstného pochodu kolony brněnských Němců, hnané přes Mikulov do Rakouska, což prý byla odplata za chování německého starosty Brna za války Judexe. Ale co jsem viděl, viděl jsem – pěchování německého obyvatelstva do sběrných táborů hned v prvních dnech po osvobození! Nu, Češi je dovedli stejně zdatně organisovat jako Němci ještě pár měsíců předtím. A stejně v nich vládli. A české domácnosti si z nich daly přidělovat dočasné služky, žasl jsem studem, když to udělal jeden z mých nejbližších přátel a vrstevníků, český filosof. A polkl jsem naprázdno, když jsem zvěděl, že si můj druh nejvěrnější dal přiřknout nový, velký byt po Němcích a usadil se bez rozpaků v pseudonádheře uprchlého germánského proce pod lustry z jeleních parohů. To už jsem také slyšel očitá svědectví o německých vojácích upálených na ulici zaživa a sám jsem viděl průvod německých žen ostříhaných dohola a hnaných na veřejné práce. Gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému, oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadřazenosti? Přiběhl za mnou domů soused s vytřeštěnýma očima: jeho patnáctiletý synek, nadšený český student, se přihlásil do občanské gardy k strážní službě, ale dali těm dětem hole, aby šli po libosti mlátit pozavírané německé civilisty, uvězněné ve sklepích místní školy (Praha 6)

Tak ale teď už k tomu hrůznému svátku.

Druhou květnovou neděli se zpravidla slaví svátek matek. Snad prý již od roku 1914, tedy letos hrdých 111 let, president Woodrow Wilson, Američan, prý to byl, který uzákonil starobylou zvyklost. Děti umývají nádobí, nosí mámám kytičky a jsou celý den hodné, skoro to nevydrží, ale i mámy leccos přehlédnou. Druhou květnovou neděli bývá svět moc hezký.

Jen někdy, náhodou, není doba, myslet na svátky matek a žen.

Doktor Wagner, dávno zapomenutý – německý – pražský doktor, zatčen 17. května 1945. O dva roky později, 17. dubna 1947 postaven před mimořádný lidový soud. Svědkové vypovídají. Výpovědi jsou jednoznačné, doktor se choval v době okupace bezvadně, léčil židovské pacienty v době, kdy to bylo už zakázáno. Přes třicet zaměstnanců podniku, kavárny Elektra, ve kterém patřil doktor Wagner ke podnikatelskému sboru, písemně potvrdí, že se kdykoli choval slušně a spořádaně. Po čtyřhodinové poradě soudu se ještě pořád nic nenajde, doktor musí být zproštěn obžaloby. 24. dubna 1947 je doktor z věznice „Na Pankráci“ propuštěn. Je odvezen do koncentračního tábora Ruzyně, později do Domažlic, kde je okraden o kufr s něco starých hábků na oblečení, všechno, co ještě vlastní. 27. listopadu je dopraven do osobního vlaku, který jej vyveze za hranice, hraniční stanice Furth im Walde.

Odsunutí, správněji: deportovaní, jsou po překročení hranic podrobeni identifikačnímu řízení, zpravidla nemají nic, ani osobní dokumenty. Vypovídají před úředníky (západních) Spojenců, ve vážnějších případech pod přísahou. Spolkový archiv v Koblenci vlastní na 40.000 výpovědí deportovaných, další tisíce se nacházejí v mnichovských archivech.

Poslechněme si jeden úryvek z výpovědi doktora Wagnera. I on vypovídá pod přísahou.

V květnu, krátce po Svátku matek přijíždí do Prahy Edvard Beneš. Praha šílí nadšením. Na jeho počest jsou rozžnuty řady hořících lidských pochodní – německých občanů.

Jen náhodou, doktor Wagner je ještě na svobodě, cesta jej vede tento den podél Wilsonova nádraží, pojmenovaného po onom americkém presidentovi, který uzákonil svátek matek. Před nádražím řev a hluk. Celý dav lidí doráží na jedinou ženu. Jde na nádraží s kufrem. Podezřelé, že? Žena je plavovlasá, blondýnka, davu odpovídá perfektní, bezpřízvukovou češtinou. Hájí se. Není ji to nic platné. Mob doráží více a více, žena najednou leží bezmocně na zemi. Mob jí strhá i šatstvo z těla, žena krvácení, v cárech, zdivočelý mob neustává.

Najednou zabočí do náměstí před nádražím konský povoz. Plně naložený bečkami piva z nedalekého pivovaru. Dav řádí dál. V okamžiku jsou koně vypřaženy. Na každou nohu neštastnice přivázán jeden z koní, koně jsou pobídnuti, pohnáni, každý na jinou stranu.----

Takto doktor Wagner, pod přísahou, 27.9.1950 Bílá kniha dokumentů vyhnání, registrováno pod číslem 15, stránka 39.

Přemýšlím o oněch květnových dnech roku 1945. I jiné reportáže z oněch květnových dnů hovoří o krutostech páchaných na civilistech. Která pak rodina marně čekala na plavovlasou mámu, sestru, či dokonce dceru? Kdo ona mohla být? Bezpřízvukovou češtinu se člověk nenaučí jen tak, či na nějaké univerzitě. Bezpřízvukovou češtinu se člověk naučí jen jedním způsobem.

Pokud ji hovoří od malička.

Přemýšlím ovšem také o něčem jiném O něčem velmi důležitém.

Kampak se asi poděl, později, do dnes – ten DAV ?

Může to být jen tak jednoduché, být svědkem nebo i spolupachatelem zločinů proti lidskosti? Zúčastnit se hrůzné podívané a jít klidně domů k večeři, věc nechat vypadnout z paměti ? Padesát tisíc Pražanů, svědků veřejné popravy profesora Pfitznera. I o tom svědčí doktor Wagner, ostatně i mezinárodní tisk. Tisíce jiných, svědků nebo i pachatelů poválečního násilí, dozorců v poválečných koncentračních táborech, hošíků s rudou páskou na rukávě, ubíjejících staré a ženy v Pohořelicích, Moštěnicích nebo i Ústí nad Labem?

Nebo věc přece jen nedá spát? Jde člověku hlavou, nedá se setřást. Člověk se někomu svěří, vypráví o hrůzném zážitku? Snad manželce, snad matce, snad někomu jinému? Jak reaguje ona rodina? Hovoří? Mlčí? Hledá ospravedlňující argumenty?

Jedno je jisté. Tito svědkové zůstali. V Československu. Nikde jinde.

Nevím. Odpovědi se nedočkám. Jen si tak myslím, když pročítám ony dnešní texty a prohlášení, které tak vášnivě popírají ony události, při každé zmínce o oněch událostech poválečného Československa rigorozně a okamžitým obratem poukazují na zločiny nacismu, na oprávnění odsunu (spisovně „transferu“ ) a „něco mála zanedbáníhodných excesů“ zuřivě napadají každého, kdo se jen odváží o oněch poválečných časech hovořit ...

.... že tito lidé mají ke svému chování své důvody.

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/vaclav-cerny-odsun-nemcu-v-prvnich-povalecnych-dnech/#:~:text=V%C3%A1clav%20%C4%8Cern%C3%BD%20l%C3%AD%C4%8D%C3%AD%20atmosf%C3%A9ru%20prvn%C3%ADch%20pov%C3%A1le%C4%8Dn%C3%BDch%20dn%C5%AF%2C%20p%C5%99edev%C5%A1%C3%ADm,Prahy%20profesora%20Josefa%20Pfitznera%20a%20K.%20H.%20Franka