Tak mi to nedá, ta šťastná dětství v socialismu, první republice, protektorátu. Opravdu?

Zajímavé reakce – a myslím to naprosto vážně – jsem zaznamenala pod svým kritickým článkem o dětství v socialistickém ráji. Musela jsem se nad nimi zamyslet - možná se zamyslíte i Vy.

Jedna myšlenka, vyslovena několika spoludiskutujícími, byla ta, že to byli rodiče, kteří se snažili dětem vyrůstajícím v socialistickém ráji snažili zachovat jejich dětství a děti víceméně nezatěžovali problémy dospělých, zvláště ne těmi, které vznikly z politických poměrů.

Opravdu?

Ale co když ani rodiče nepostřehli, že něco není v pořádku? Neodpovídá demokratickým zásadám? Že „vedoucí úloha strany“ s volebním výsledkem 99 % jediné partaje je jaksi divný výsledek voleb? Že nutné účasti na prvomájových průvodech, členství v Pionýru a Svazu mládeže, povinných politických demonstracích, akcích atp. nebo dokonce i v KSĆ pod nátlakem povolání, studia dětí nebo i jiným nepříjemnostem by prostě neměly patřit k samozřejmostem života? že na nějakou dovolenou nebo výjezd do zahraničí, natož třeba studium, není ani pomyslet? Co když rodiče považovali zglajchšaltovaný nátlak za docela normální život?

A co, když se neprávo před dítětem zastřít nedá? Když v katolické vesnici, která se pravidelně v neděli sejde v místním kostele na mši, najednou před kostelem stojí školní učitel a zapisuje si jména dětí, účastnící se s rodinou bohoslužeb? Z důvodů pozdějšího kádrového posudku samozřejmě?

Nebo ten „nadměrný byt“ . Jak vysvětlíte dítěti, které doposud vědělo, že musí večer vyjít schody domku do prvního poschodí kde se nachází postýlky rodičů a svoje a spát, že se najednou musí celé poschodí vyklidit, spát na pohovce – a toto zůstane měsíce prázdné? Nebo skutečnost, že se v obchodech nedostane obyčejné máslo a na pár jablek se musí vystát fronta?

Druhá myšlenka byla určitý whataboutismus , totiž že děti byly - dík záchranému systému rodičů – zásadně stejně štastné i v jiných systémech než za „socíku“ tedy za první republiky, za protektorátu atp.

Opravdu?

Je to už nějaký čas jsem hovořila se starou paní. Rodina pocházela ze Sudet, z regionu, kde se hovořilo po staletí německy, i ona, co dívenka, prostě neuměla česky. Ovšem v první republice byl otec přeložen, myslím napřed do Plzně a později do Brna. Co už větší dítě musela denně jezdit tramvají, možná do nějaké ještě německé brněnské školy. Vyprávěla, že ji matka denně důrazně, s zajisté ne zcela neopodstatněnou obavou, varovala v tramvaji na někoho (německy)¨promluvit. Odůvodnění bylo, že by se jí mohlo v dobách českého národnostního sebevědomí první republiky něco nepříjemného přihodit.

Jiná stará paní pocházející z položidovské rodiny, vyprávěla o tom, že byla – co dítě – jednoho dne v protektorátu (nebo později) ze dne na den vykázána ze školy. Židovské děti do normální školy nesměly chodit. A protože se už vědělo, že židovské rodiny někam mizí, se rodiče obrátili ve svém stresu na určitou – českou – rodinu v domě, kde bydleli, zda by dívenka, tenkrát asi dvanáctiletá, nemohla u rodiny vypomáhat v domácnosti. Samozřejmě zdarma, ale skutečnost že je dívka zaměstnaná a tím nepostradatelná, znamenala zřejmě určitou záchranu.

Rodina souhlasila a využila dívku, v domácnosti, jak mohla, i pro těžké domácí práce.

Ostatně v souvislosti s „krásným dětstvím“ v totalitních systémech stačí si pročíst „Deník Anny Frank“.

Zajímavá je také publikace „Měla jsem moc krásné dětství“„ brněnské historičky dr. Jany Noskové. Ve dvojjazyčné (česko-německé) knize je publikováno třináct upravených interview s obyvateli Brna německého původu. Interview vznikla pomocí metody orální historie a tematicky se zaměřují na každodenní život v multietnickém městě od 20. let 20. století do roku 1945/1946, kdy část narátorek a narátorů musela město Brno opustit.

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/mela-jsem-moc-krasne-detstvi-ich-hatte-eine-sehr-schone-kindheit-201483

Fotka vlastní 1954