TABULA RASA po brněnsku

Z historie jedné úplně obyčejné brněnské rodiny kolem konce 19. a začátku 20. století o krásné ale úplně chudé dívce Marii

Koncem 19. století vyrůstá v Brně dívenka do krásy. Dívka se jmenuje Marie, je dcerou stejně pohledné matky jménem Antonie. O léta později vypráví Antonie své snaše, že za ní docházel dokonce i brněnský starosta, jen jej nechtěla protože „er hot soa grosse nosn kapt“, tedy „měl takový velký nos“. Kdo prohlíží historické portréty brněnských starostů ten frňák najde a dá staré rodinné historii asi zapravdu.

Antonie je něco jako svobodná matka samoživitelka, vychovává šest dětí bez manžela a jakékoli pomoci. A ještě, než ctěný čtenář začne přemýšlet o morálce paní Antonie je nutné podotknout, že několik z těch dětí nebylo jejích vlastních. Jedno se narodilo vlastní sestře, ovšem tato zemřela ve věku 22 let, dítěti nebylo ani dva roky. Na tuberkulózu, onen covid 19 století. Druhé bylo dítě nejlepší přítelkyně, kterou potkal stejný osud. Třetí…….bylo vlastně vnoučátko,. ale o tom si povíme.

Tři děti byly vlastní. Antonie se totiž zamilovala do plukovníka císařské armády a on do ní. V tu dobu ovšem, pokud člen císařských vojsk pomýšlel na svatbu, musel složit vysokou kauci – a ani on ani ona neměli zhola nic. Jednoho dne byl plukovník přeložen do města, které se dnes nachází na hranicích mezi Polskem a Ukrajinou a paní Antonie živila děti zeleninovým krámkem na Zelném trhu v Brně. Ráno vstávala ve čtyři hodiny, docházela k prvnímu rannímu vlaku s Líšňačkami vozícími do města čerstvou zeleninu, tuto skoupila a nesla těžkou putnou na nedaleký trh.

Dcerka Marie byla kráska k pohledání. Hotová princezna. Dnes by se stala snad filmovou hvězdou. Jenom – stejně jako máma – chudá jako kostelní myš.

A jak už to – nejen – v pohádkách bývá, - do Marie se zamiloval jeden mladý Brňák. Tento ovšem patřil k bohaté rodině židovského továrníka z brněnského okolí. O nějakém sňatku se páru nemohlo ani v nejkrásnějších snech zdát. A samozřejmě také ne o něčem jako – však víte na co myslím. Dnes se tomu říká antikoncepce. Když se narodilo páru první dítě, jej ovšem otec okamžitě legitimoval záznamem v matrice katolické basiliky Sv Panny Marie na Starém Brně, stejně jako dítě druhé - a třetí.

Člověk míní a Pán Bůh mění, říká se. Nadešly mladému muži 24. narozeniny, v tehdejších dobách den plnoletosti. Okamžitě provedl něco, čemu říkávali výrostci na Starém Brně, „prásknout do fáry“. staří Římané „tabula rasa“ a, dnešní ajtáci „reset“ Znamená to, tlustou čáru pod minulostí a začít úplně od začátku.

Mladík vystoupil z židovské obce, vstoupil do církve katolické, nechal se zřejmě pokřtít a na jaře prvního roku 20. století si bere před oltářem basiliky Panny Marie na Starém Brně svoji Marii. Zajímavé – svědkové pochází zřejmě z řad továrního úřednictva, nikoli ovšem z rodiny jmenovaného mladého muže. Ne že bych se divila, takový rebelant, v oné rodině asi hřmělo a padaly blesky.

Rodina žije v Brně, otec je zaměstnán v rodinné továrně, daří se dobře. Vzpomínám na procházku s mámou kolem pohledné vilky s takovou jakousi věžičkou v Černých Polích – vidíš, tady bydleli. Na Ústředním hřbitově kolem nádherné hrobky z černého mramoru – v jednom koutě velký, plačící anděl. Narodilo se jim dítě, ovšem zemřelo krátce po narození, truchlili dlouho…..povídá máma nechápajícímu děcku..

V roce 1918 se rozpadá monarchie, vzniká nová republika. Není vstřícná menšinám, ke kterým patřila většina brněnských továrníků, oddaných stařičkému mocnáři s „obcovací řečí“ němčinou, tedy „Němci“. Řada zvláštních opatření se týká výlučně těchto, zvláštní daně, zvláštní předpisy o počtu a národnosti zaměstnanců, přísný předpis komunikace výlučně ve státním jazyce – úředníků vychovaných německými školami starého Rakouska a jiné. K těmto „Němcům“ patřili převážně i židovští občané a podnikatelé.

Jednoho dne se otec rodiny nad tím vším pořádně dopálí. Práskne na stůl. A nadejde druhá tabula rasa v životě rodiny paní Marie.

Prodá se vilka, prodá se továrna, zaplatí hrobka na dlouhou dobu předem. Rodina se odstěhuje do Vídně. Bratr tam vlastní také továrnu, bratři se domluví, každý vede část, ten vídeňský ve Vídni, ten brněnský začíná zřejmě v rakouském Innsbrucku. Najdou si velkolepý byt ve středu velkoměsta, dnes architektonická památka jednoho z významných secesních rakouských architektů. Víš, povídá máma, když jsme k nim přišli, musela se tetám líbat ruka a vykat……..…

Daří se dobře rodině, děti rostou jako z vody, jedna z dcer se vdává za nejvýznamnějšího rakouského fotbalist., jinak moc nevím. Až do doby, kdy nastoupí ten řvoucí herdekspadouch, ten mizera s tím knírkem.

A nastává třetí „tabula rasa“ vídeňské rodiny pratety, která ostatně byla, je to přes sto let, ve stejné basilice matčinou kmotrou.

Z dodatků 40tých let k matričním záznamům je zřejmé, že se ve Vídni konalo soudní řízení, ostatně jen jedno z mnoha tehdejších dob. Zápis byl zaslán z Vídně a je uložen u zápisu o sňatku v matrice v bazilice na Starém Brně. Soudní řízení se zabývalo původem dětí páru. Matka a otec totiž odpřisáhli, že děti narozené paní Marii ještě za svobodna nejsou dětmi původně židovského otce. Marie byla prý za svobodna snad trochu lehkomyslná, užívala si života, děti jsou dětmi někoho, na koho si už nevzpomíná, ale definitivně ne pana pozdějšího manžela.

Soud rozhodne. Děti nejsou židovského původu.

Rodiče tak zachrání svým dětem život.

Jak rodina pratety Marie přežila válku nevím. Ještě, než spadla železná opona, byla rodina rozprášena do všech kusů středoevropského světa. Bratr Marie, můj dědeček Brňák, po 1945 v malém hnízdě v Horní Falci, udržoval spojení až do druhé poloviny 20. století ovšem i jeho rodina byla oddělena jak od té vídeňské, tak od nás v Brně. Jen v pozůstalosti se našlo několik smutečních oznámení. Marie odešla pokojně navždy v 60tých letech, jen o něco později než její manžel.