To já na své dětství za socíku (60. léta) vzpomínám moc rád. Bylo nádherné, v lůně podkrkonošské přírody. A děkuji za každou dobu, ve které jsem žil, žiji a budu žít. Neboť, jak pravil někdo moudrý (a já s ním naprosto souhlasím) - možná existuje nějaká lepší doba, ale tahle (a jenom tahle) je naše.

Ve ktere casti Podkrkonosi? Ja vyrustal v Bitouchove u Semil a pak na Zbirohach u Male Skaly.

Padesátá a osmdesátá leta nejde srovnávat ... v principu teda jde, ale je to nesrovnatelné ...

Záleží jakýma očima se na to dívám. Dobu do které jsem se narodil jsem si nevybral, první školní výlet nám kvůli měnové reformě zrušili, bylo to asi dost hrozné. Hračky opravdu žádné, ale pamatuji si, že jsem byl kupodivu šťastné dítě. Vzpomínám na tu dobu šťastné bezstarostnosti rád. Viděl jsem svět očima dítěte.

Vašek

Nejspíš jsme vrstevníci, ale já si na své dětství nemohu stěžovat. Padesátá léta jsem prožil ve velké partě kluků, se kterou jsme trávili každý den v "činorodém ruchu" (jak říkal pan Werich). Hračky jsme taky neměli, ale vystačili jsme si i bez nich. Šedesátá léta a zejména uvolněnou atmosféru v jejich druhé polovině jsem zažil už jako teenager. Bigbeatové skupiny rostly tenkrát jako houby po dešti, některé časopisy už se daly číst, zakládaly se Kluby mladých - prostě to žilo, a nakonec přišlo vzrušující Pražské jaro a bohužel 21.srpen 1968.

Dobu ani místo, do kterých se narodí, si nikdo nevybere. Já jsem se narodil začátkem druhé poloviny padesátých let a dětství prožil na Hlučínsku. Byl to region, který za války patřil přímo k Velkoněmecké říši, což mělo dva důsledky. Jednak moji rodiče, stejně jako všichni jejich sousedé, nebyli odsunuti (jinak by se s velkou pravděpodobností nikdy nesetkali), jednak po válce lidé tam žijící mohli pracovat pouze manuálně; zedníci, tesaři, pokrývači, horníci.

Přesto na své dětství vzpomínám rád, považuji se celoživotně za dítě štěstěny a za všechno, co mě v životě potkalo, jsem vděčný. Člověk nakonec vzpomíná hlavně na to dobré a i na tom horším najde pozitivní prvky.

Na krásné dětství budou vzpomínat i ti, kteří jako děti žily za protektorátu

Dobrý den paní Rybnická, nakonec jsem taky musel k tématu rozepsat...

Měla jsem štěstí, že maminka pocházela z Pošumaví, otce jsme nechali ve městě, aby vydělával peníze, a my jsme se přesunuli na vesnici. My, nejdříve já s mamkou a po třech letech jsme přibrali i bráchu. Tam bylo hospodářství, takže jsme žádné zle nepoznali. Já si pamatuji na dětství v 60. letech, to byla nádherná doba, radostná, až nám to zatrhli v 69. Byla jsem sice dítě, ale od toho roku 1970 si pamatuji jako by přišla doba ledová. Nejenom že lidem zamrzly úsměvy na tvářích, ale zamrzla nám i televizní obrazovka. Jeden film v sobotu od deseti večer, to už jsem vždycky stejně usnula.

To s tou trelevizí myslíte v 70. letech vážně?

Zasloužená karma

Děkuji.