Super dětství za socíku ? Opravdu? Ne, neděkuji za dobu, ve které jsem se narodila

Asi se období dětství nedají srovnat. Sama jsem dětství prožívala v 50tých letech minulého století

Hračky, hry a zábava paní autorky obdobného příběhu, ovšem nadmíru pozitivního vyznění, neexistovaly a už vůbec ne doma. V Brně se nacházela jediná prodejna hraček před kterou jsem – pokud matka musela do města – stávala a systematicky prohlížela. Rodiče mi totiž nemohli nic koupit. Ostatně i dětské ošacení by byl problém, pokud by rodina v zahraničí nepomohla. Sem tam balík s dětskými šatičkami nebo s nějakou látkou, ze které matka něco ušila. Otec, za první republiky dobře placený zaměstnanec dostával – na stejném místě – po válce ubohý plat, který právě stačil na nejnutnější. Dokonce si vzpomínám, že rodiče hovořili o tom, že otci plat pravidelně snižovali, a to, přestože bez jeho znalostí by podnik nepřežil.

Ještě z předválečné doby vlastnil otec rodinný domek se zahrádkou, takže byla alespoň vlastní zelenina a něco ovoce. Jinak se i na základní potraviny často stávalo ve frontách, nemáme, není, přijde až příští týden….

Matka do práce nechodila. Otec, ještě ze „staré gardy“ trval na tom, že matka nepůjde do práce, patří k dítěti.

Později se matka přece jen prosadila a našla si zaměstnání. V kuchyni místní nemocnice, kde umývala nádobí, tenkrát ještě ručně. Sem tam jsem ji směla v práci navštívit, byla to hrůza. Velké nádrže s vodou, velké hrnce s připáleným jídlem, talíře se zbytky po nemocných, všechno černé, špinavé, ručně bez rukavic, nechráněna před nějakou nákazou. Ovšem – pokud kuchyně nespotřebovala všechno jídlo, dostali zaměstnanci sem tam něco domů. Vzpomínám si na něco plástev knedlíků.

Matka byla zaměstnána asi třičtvrtě roku. V tu dobu jsem byla většinou sama doma.

A – signifikantně se změnil můj školní prospěch k horšímu, takže rodiče rozhodli, že matka zůstane zase doma.

Hraček jsem měla ovšem dost. Časem je totiž posílali příbuzní v zahraničí, tedy ti revanšisté a kapitalisté, přesně řečeno celá rodina, která byla odsunuta a žila v Rakousku a Německu.

Že měli rodiče nejen finanční, ale také jiné starosti jsem cítila, i když ne všemu rozuměla. Domek byl prohlášen Národním výborem za „nadměrný byt“ horní patro kde byly ložnice rodičů a moje se muselo vyklidit. Měsíce stálo prázdné, nábytek se nacpal do přízemí, ke známým a do nějakého skladu, my jsme se srovnali tak tak v přízemí. O hodně později se zřejmě změnil zákon, rodinné domky byly prohlášeny za soukromé, zase se všechno stěhovalo zpět.

Jednoho dne se muselo odpoledne do školy, s mámou. Ne na nějaký pohovor, byl to den měnové reformy. V tělocvičně byl pult, ke kterému byli přítomní vyvoláváni jeden za druhým. U všech vchodů, a ještě kolem vojáci v uniformách a samopaly. Otec s matkou měli zřejmě další starosti moc jsem tomu nerozuměla až později. Nejen že byly peníze jiné, bylo jich méně. Úspory padly. Životní pojistka otce byla prohlášena za neplatnou, ten dokument mám ještě doma.

Víš, až půjdeš kolem těch a těch sousedům bude tam někdo koho neznáš, starý pán. Slušně pozdrav, ten pán byl několik roků ve vězení (za nějaké politické provinění krátce po válce).

Ne nebudeme poslouchat český rozhlas, tam se jenom lže, rozhodl otec. A naladil Radio Wien, v prvních letech dokonce Londýn.

Nade vším ležel takové jakési hrozící mračno strachu. Co bude zítra. A to ještě nehovořím o kádrových posudcích, které koneckonců vedly k tomu, že týnejdžr se samými jedničkami, v tu dobu hovořící plynně česky a německy a soukromě – na vlastní přání a další zátěž rodinného rozpočtu – navštěvující angličtinu na jazykové škole samozřejmě studovat nesměl, ba ani na jedenáctiletku nestačil „dělnický původ“ …

Ne, to opravdu bylo všechno jen ne super dětství