Stavitel - a paní stavitelová. Rodinné povídání z 40tých let minulého století

Koncem let třicátých hákový drak cení zuby až do Brna. Žije tam on a ona, on kolem čtyřiceti, zkušený, vidí co bude. Jednu válku už zažil, ví že není vyhnutí, ale snad alespon uhnout. Už dnes vidí padat příští bomby.....

..............tak jak z města ven, přemýšlí. Má něco ušetřeno, ona také, prozatím mají ještě oba pravidelný plat, i zkušeného stavitele znají, v závodě, ve kterém oba pracují, staví a přestavuje již dlouho, co je potřeba.

Domluví se, ruka v rukávě. V stavitelově rodné vesnici právě měří městský geometr parcely pro stavby domků. Vzniká nová čtvrt. Za rok se stěhují, koňským povozem za déště a bláta. Stavitel žádá 180 tisíc (ještě) mírových korun, asi 10 tisíc žádá sedlák za pozemek, divný to poměr z dnešního hlediska. Stavitel – jsou vlastně dva, otec, ten „starej“ praktik, zkušený stavař, a ten „mladej, študovanej“ stavební inženýr, on vlastní a řídí podnik. I ten „mladej“ s manželkou a dvěmi roztomilými dětmi si zakoupí parcelu, v přímém sousedství, i on staví a stěhuje.

Rodiny se spřátelí, děti jsou doma tu a tam. Když u těch bezdětných ona peče buchty, jsou první u plechu a dostanou největší. Když on vychází na zahradu, pletou se pod nohy, ze všech stran, dávají velemoudré rady, jak sázet ředkvičky. Čas ubíhá, na venkově válku tak necítit, alespon prozatím.

Ale ta zubatá už připravila jinou tragedii. Zákeřná, zhoubná nemoc uchvátí „mladýho“ stavitele, trvá jen několik týdnů. Vlastní otec vyprovází syna na poslední cestě, s ním celá vesnice. Dodnes je celé drama v povědomí vesničanů.

Život jde dál. Děti jsou stále tu a tam, snad ještě o poznání více než dříve, vlastního tátu už nemají a rozbité koleno je přece věc chlapské diskuse, tomu i vlastní máma nerozumí.

Ale i u těch bezdětných je hůř a hůř. Ona se zúčastní podivně organizovaného výletu na rakouské pomezí, kterému později historie dá ošklivé jméno, jemu do domku nakvartýrují bratrskou armádu, berou to vážně, bratři, odnesou, co najdou, co odnést nelze, rozmlátí na cimprcampr. Ona má štěstí, smí se vrátit, aby byla internována v městském internačním táboře. On si vylítá paty, dosáhne podivné, ale naprosto legální konstrukce. Vyžádá si ji, co pomocnici do domácnosti. Ona tedy opouští lágr, vrací se do domku, který jí již nepatří, právě co doplatila poslední splátku, alespon je prozatím v bezpečí.

Jednoho dne najde v poštovní schránce přísné vyzvání, dostavit se se všemi identifikačními papíry na policejní stanici. Příští den stojí před vyšetřovatelem, ten pozorně prohlíží stosedmadvacet propustek, jednu za druhou. Po chvíli shledá, je všechno v pořádku. At paní ještě počká, musí něco ověřit, vychází z místnosti.

Čeká a čeká, trvá to dlouho, znervozní. Místnost je prázdná, na stole vyšetřovatele, jediný papír, položen určitě jen náhodou zvláštním způsobem, obsah nelze přehlédnout. Čte. Oznámení. U pana toho a toho (následuje jméno člověka, který je jí nejbližší) tam a tam (následuje adresa domku, ve kterém je dnes už jen pomocnicí v domácnosti) se skrývá Němka. Podpis, čitelný a jasný, i po čtvrtém pročtení, jméno a příjmení, paní stavitelová, sousedka, doposud přítelkyně, stavitelova vdova, matka dětí, doposud jako vlastních.

Než se stačí rozklepat kolena, vkročí do místnosti vyšetřovatel. Nedbale shrne papír. Potvrdí jasně, je všechno v pořádku, můžete jít..

Prohlížím album, staré přes půl století. Stránky zažloutlých fotografií, dva správní kluci, pod staromodní čepicí. Přemýšlím, co vede přítelkyni ke zradě přítelkyně. Snad skutečnost, že on a ona tenkrát ještě nebyli manželé. Úřady sňatek nepovolily. Kam bychom to přišli, kdyby si každá německá občanka mohla vzít beze všeho jakéhosi Čecha, že ano. Ne že by úřady někdy neměnily své mínění, zpravidla v poločase. Kam bychom to přišli, kdyby si každý český občan směl vzít beze všeho jakousi Němku, že ano. Přesně vzato, on není český občan, je brněnský Němec, jako ona, přesvědčený Čechoslovák, angažovaný sociální demokrat. Nenapíše správně jediné české slovo, v okamžiku ohrožení republiky neváhá ani vteřinu, „dá“ se k Čechům. Již dlouho předtím se pohádá se samým Velkým Wenzlem Jakschem, protinacistický postoj partaje je mu a jiným málo příkrý, málo razantní. Má úspěch, sbírá sympatie, více a více, vzdoruje dlouho, sám Jaksch skupinu vyhodí z partaje, kam bychom přišli, kdyby ti mladší nám starším chtěli vykládat jak na to, že ano.

Přišli jsme tam, kde přítelkyně udávají přítelkyně. Nevím, záhadu nerozluštím. Musela vědět, stavitelová, že je to nebezpečné, oznámit brněnskou Němku v tehdejší době. Chladně to zvážila, bylo jí jasné, že může dojít k nejhoršímu. Možná s tím počítala, kdo by jí mohl mít za zlé, pohledné vdově, že pomůže neštastnému příteli, jehož dlouholetá družka zmizela neznámo kam, neznámo jak, ale navždy. Jen zřídkakdy vysílá v té době Pámbu do nouze řádného českého policajta. Udavačství z nízkých důvodů nazývá právní řád takové počínání. - Tak končí přátelství rodiny brněnské Němky s bodrou českou sousedkou, na příštích dvacet let redukováno na chladný pozdrav, když už opravdu nelze vyhnout. Ostatně – jako tisíce jiných v tu dobu. (Fotky z rodinného alba)